Deník dlouhověkosti: Když podpora doma dává Ukrajincům šanci na nový začátek

Na klice Valentynina bytu visí zvoneček.Zavěsila si ho tam poté, co ji zdravotníci omylem zamkli v bytě a klíče zapomněli venku. Zvonek je teď pro ni pojistkou.

Valentyně je 84 let. V těle má střepinu, jako hořkou připomínku druhé světové války. Když jí byly dva roky, přežila ostřelování. Prodělala otřes mozku a od té doby má na jednom oku poškozený zrak a trpí silnými bolestmi hlavy. Přestože se její zdravotní stav zhoršuje, zůstává aktivní. Jako žena, která kdysi řídila desítky dělníků v továrně, pracovala v drsných podmínkách na severu a plavila se po moři, se jen tak nevzdává.  

„Pořád mám energii, i když vidím na jedno oko. V poslední době už ale nezvládám úplně všechno,“ vysvětluje.

Na začátku celoplošné ruské invaze žila Valentyna v Orikhivu. Když však ulice, které znala od dětství, začaly pod útokem mizet z povrchu zemského, s hrůzou si uvědomila, že už tam nemůže nadále zůstat.

„Měla jsem zlomenou ruku a šla jsem na kliniku na kontrolní rentgen. Nemocnice se během vteřiny ocitla pod palbou. Přiběhlo ke mně pět vystrašených psů. Lehli si a úplně znehybněli. Udělala jsem totéž, a tak jsme všichni přežili. Pak k nám přišli nějací muži a řekli: ,Nastupte si do autobusu, jinak tu zemřete.‘ A tak jsem se dostala až do Záporoží,“ vzpomíná Valentyna.

Od té doby se musela kvůli bombardování už dvakrát přestěhovat. Ať už ale bydlí kdekoliv, její situace se téměř nemění. Jako důchodkyni jí po zaplacení nájmu zbývá méně než 250 korun českých na jídlo a léky. Jakákoli pomoc je proto pro ni důležitá.

Valentyna je ráda za každou novou návštěvu. Když k ní sociální pracovnice Nataliia přišla poprvé, aby jí pomohla s domácími pracemi, byla nadšená.  

Nataliia pracovala jako sociální pracovnice ve státní instituci v nedaleké obci.

„Každý den navštěvuji tři lidi, o které se starám. Všichni mají zdravotní problémy, jsou ve vysokém věku a byli nuceni opustit své domovy. Je mi jich strašně líto, že už nemají domov, kam by se mohli vrátit,“ říká Nataliia.

Nataliia and Valentyna are participating in the Notebook Of Longevity project, which involves providing social support to elderly people in Zaporizhzhia and assistance to evacuees in the Dnipropetrovsk and Donetsk oblasts. We are cooperating with the Angels of Salvation and with financial support from the Czech people. We have already assisted about 900 people at home and another 5,000 in transit centres.

Nataliia a Valentyna se účastní projektu Deník dlouhověkosti, který zahrnuje i sociální podporu seniorům v Záporoží a pomoc evakuovaným v Dnipropetrovské a Doněcké oblasti. Ve spolupráci s organizací Angels of Salvation a díky finanční podpoře českých občanů jsme dosud pomohli asi 900 lidem v jejich domovech a dalším 5 000 lidem v tranzitních centrech.  

„Tento projekt se zabývá praktickou podporou lidí a tím, s čím opravdu potřebují pomoci. Hledali jsme také nějakou konkrétní pomůcku z oblasti psychologie. Tak vznikl Deník dlouhověkosti – pracovní sešit, který tým psychosociální podpory vyvinul jako nástroj pro práci s úzkostí, pamětí a každodenními návyky,“ vysvětluje Olena Myronenko, pracovnice Člověka v tísni.

Yuliia Nykyforenko je další ze sociálních pracovnic, která se do projektu zapojila. Je toho názoru, že v této práci je nejdůležitější lidský přístup.

„Znalosti v oblasti sociálních služeb jsou nezbytné, ale nejdůležitější je lidskost,“ říká Yuliia. „Důchodci jsou různí. Někteří se usmívají, jiní jsou zdrženliví, ale pokud se o danou osobu zajímáte a nejde vám jen o zaškrtnutí políčka v reportu, můžete s ní navázat úzký kontakt. Naši komunikaci usnadňuje právě Deník dlouhověkosti,“ dodává.

Yuliia má 15 klientů. Každý den navštěvuje tři lidi v různých částech obce. Část cesty absolvuje autem, zbytek pěšky. Její práce se neomezuje pouze na „dovezení nákupu“. Zahrnuje také úklid, konverzaci a společné vyplňování Deníku dlouhověkosti.

„Někteří nechtějí na Deníku spolupracovat,“ usmívá se Yuliia. ,Někteří říkají: „K čemu potřebuji taková cvičení?‘ Ale jiné babičky a dědečkové vyplňují deník moc rádi. Dává jim to klid a je to také způsob, jak si uspořádat myšlenky.“

Yuliia mluví o své svěřenkyni Tetianě velmi vřele: „Je velmicitlivá. O jejím životě by se dala napsat kniha. Poslouchám ji celé hodiny. Ulice, ve které žije, je pojmenována po jejím dědečkovi. Ten postavil Záporoží. Tetiana Petrivna o něm ví všechno. Nežádá nic navíc a je vděčná za každou maličkost.“

Tetiana nemůže sama chodit, používá berle, hůl i invalidní vozík. Yuliia jí proto pomáhá s každodenními činnostmi, jako jsou nákupy anebo třeba mytí oken.

„Nebavíme se o o tisících, ale o desítkách tisíc lidí, kteří nemají nikoho, na koho by se mohli spolehnout. V komunitách se často jedná o starší lidi, kteří žijí sami. Někteří nemají žádné příbuzné nebo se jejich příbuzní odstěhovali do zahraničí. Mnozí z nich jsou nemocní, nemohou se sami dopravit do komunitního centra,“ říká Taras Kravets, projektový manažer v Angels of Salvation.

Součástí práce týmu je i pomoc v tranzitních centrech pro evakuované osoby. Na těchto místech je potřeba lidského kontaktu obzvlášť zřejmá.

Je nesmírně důležité zpřístupnit veřejné prostory tak, aby se staří a často i nemocní lidé mohli nadále účastnit veřejného života. Podpořme výstavbu bezbariérových budov, přizpůsobení dopravy a přístup k inkluzivnímu vzdělávání. To vše je nesmírně důležité. Existuje však ještě jedna, méně viditelná stránka - každodenní podpora a mezilidské vztahy.