Dluhový poradce byl měl být schopný navodit pocit důvěry

Dluhový poradce byl měl být schopný navodit pocit důvěry

8. 1. 2021

Dominika Fojtíková pracuje na plzeňské pobočce od června letošního roku jako dluhová poradkyně. Setkat se s ní můžete v kanceláři přímo v Plzni. Duší je antropolog a vážně to neznamená, že je to něco jako Indiana Jones, jak si někteří myslí. Koronavirová krize ji zavedla z oblasti gastronomie do práce v neziskovce. Ačkoliv je u nás krátce, rychle se zaučuje a v únoru se chystá podat svůj první insolvenční návrh. Ve volném čase se věnuje olejomalbě a je to vášnivá motorkářka. Sama se charakterizuje jako blíženec a kavárenský povaleč. Ale bacha! Kávě rozumí jako málokdo!

Co jsi studovala?

Když začnu od základní školy, tak nejdřív jsem z ní odešla na jazykovku a pak v páté třídě jsem přestoupila na osmileté všeobecné gymnázium. Poté jsem šla na vysokou školu. Původně jsem chtěla na práva, ale nedostala jsem se. Nakonec jsem našla tady v Plzni na Filozofické fakultě obor sociální a kulturní antropologie, teď už studuju magisterské studium.

To je docela velký rozdíl oborů, takže práva jsi úplně zabalila?

Ne tak úplně. Další rok jsem se na práva snažila dostat opakovaně a povedlo se to. Dva roky jsem studovala oba obory najednou. To se ještě dalo, protože při srovnání právnického a antropologického oboru byl ve výuce těžší ten antropologický, práva jsem zvládala v pohodě. Ale to prostředí právnické fakulty mi nesedlo. Přístup, lidé, učitelé, všechno je na obou fakultách úplně jiné. Nakonec jsem z práv po dvou letech utekla. Nebyla to moje krevní skupina.

Jak to vzali rodiče, že jsi ukončila práva?

Podpořili mě. Oba dva viděli velký potenciál v antropologii. Studuješ lidi, kulturu, rozšiřuje Ti to přehled a je to přínosem nejen po akademické stránce, ale i po té životní, a to se jim líbilo. Jsou spokojení, že ví, kam směřuju. Já byla na právech fakt nešťastná.

Od 14 let se pohybuji v gastronomii

Je práce v Tísni Tvoje první zaměstnání?

Vůbec ne. Pracuju od 14 let. Začala jsem brigádami v gastronomii. Nejdřív jsem dělala pomocné práce v kuchyni, to už nikdy nechci. Děláš tam toho strašně moc za málo peněz. Postupovala jsem přes práci na place a pak jsem se od přípravy nápojů dostala až ke kávě. V 17 jsem poprvé dělala v café baru. No a od 18 už jsem mohla začít dělat i alkoholické nápoje. Mám různé baristické a koktejlové kurzy. V 19 letech jsem se poprvé dostala na Mezinárodní filmový festival. Po přestěhování do Plzně jsem začala dělat v multižánrovém klubu Buena Vista a vloni jsem nastoupila do Univerzitní kavárny Družba.

A proč najednou Tíseň, když se celý život pohybuješ v gastronomii?

To je taková souhra okolností. Loňský školní rok jsem měla takovou studijní pauzu. Měly jsme s partnerkou letenky do Maroka, jenže do toho přišla korona. Na jaře se gastro uzavřelo, takže jsme obě přišly o příjem a na dovolenou už neodletěly. Nastoupila jsem na pokladnu do supermarketu, kde jsem byla asi do poloviny června. Tam jsem zjistila, že gastro je sice super, ale nemáš tam předvídatelné příjmy – někdo je nemocný, máš tam manka, jsou tam dýška, ale nikdy nejsou jistý. Nikdy nevíš, s jakou částkou ten měsíc můžeš počítat. V supermarketu mi došlo, jak je fajn mít fixní peníze, ale zároveň to nebyla práce, u které bych chtěla zůstat. Začala jsem hledat práci a narazila na inzerát do Tísně.

Co Tě na něm zaujalo?

Možnost flexibilní pracovní doby, dalšího vzdělávání a studijního volna, to pro mě bylo obrovské plus, protože zároveň pořád studuju. A do toho možnost změny úvazku. Nastupovala jsem na čtvrt úvazek, protože jsem měla při nástupu ještě práci v supermarketu. Pak jsem si to změnila na celý úvazek, protože jsem neměla ani školu. No a teď aktuálně mám tři čtvrtě úvazek, protože to je ideální pro to, aby stihla jak práci, tak školu, která už mi opět začala. Tuhle možnost bych dostala málokde.

Tomu rozumím, zároveň mě zajímá, proč zrovna neziskovka?

Pro mě je v tuto chvíli prioritou dostudovat antropologii. Baví mě to, naplňuje. Je tam možnost psaní, výzkumů, rozhovorů s lidmi, sdílení. A tohle se vlastně prolíná i v té mé práci, propojuje se to. Myslím, že antropologie a práce v neziskovce je takové spojení, je potřeba se neziskovému sektoru věnovat.

Co přesně tedy v Tísni děláš?

Pracuju jako dluhová poradkyně.

A kde Tě lidé najdou, pokud se s Tebou budou chtít poradit?

Nastupovala jsem sice původně do Rokycan, ale od začátku říjnu mě najdou v Plzni.

Vnímáš nějaký rozdíl mezi prací v Rokycanech a v Plzni?

Určitě. Ty lokality jsou rozdílný ve spoustě věcí. Zaprvé tedy počtem kolegů, kdy v Rokycanech jich je mnohem méně a jsou tam takové užší vztahy, kdežto v Plzni je nás o dost víc. Navíc se teď díky mimořádným opatřením ani moc nepotkáváme. Ale rozdíl je také v tom, jací lidé a s jakými problémy se na nás obrací. Kontaktní hodiny jsou třeba v Plzni plně vytížené, kdežto v Rokycanech když přišli 4 lidé během dne, tak to byl frmol. Odvíjí se to od velikosti města, ale také třeba dostupnosti škol, počtu obyvatel.

Chápu díky vlastní zkušenosti, jak těžké někdy je hospodařit s penězi

Měla jsi nějakou zkušenost s dluhy i předtím?

Pracovní ne, ale umím se díky práci v gastronomii vžít do toho, jak těžké je někdy udržet si určitý finanční standard. Sama jsem se musela naučit hospodařit. Pamatuju si, jak nás máma se ségrou posadila před televizi k reklamám na různé finanční půjčky a vždycky nám říkala, že tohle nikdy. Nicméně nebylo to snadné. Neměla jsem moc rezervy, a když jsem třeba nabourala auto nebo mi pokousali psa, přišly nečekané výdaje. Takže jsem si zažila, jaký to je se v tom tak trochu topit, ale nikdy jsem to neřešila půjčkami. Máma mi od 15 říkala – máš občanku, vyřeš si to sama. Od 19 jsem se pročítala nájemními smlouvami, pracovními smlouvami, ale taky vyplňováním formulářů na úřad, když jsem potřebovala finance, protože jsem jako studentka žijící sama měla nízké příjmy. A to mi v práci teď hodně pomáhá. Vím, že je tohle všechno náročné, když to vidíte poprvé v životě, a to i přesto, že jsou na to někde vyvěšené vzory a instrukce. Sama jsem tam šla třeba pětkrát, než jsem měla všechno, co bylo potřeba.

Nicméně k práci určitě potřebuješ i takové znalosti, které nemáš z praxe.

To ano. Postupně procházím různými školeními. Třeba v lednu mě čeká jedno zaměřené na dávky a jedno na zastavování exekucí. Nedávno jsem prošla semináři na téma náklady exekucí, chráněné účty nebo svéprávnosti a dluhů, což je i téma, které řeším zrovna teď s jednou paní. Obrovskou radost mám z toho, že se mi zdárně podařilo dokončit školení na insolvence. To bylo náročné, hodně jsem se na něj připravovala, tak jsem ráda, že se to povedlo.

Už jsi podala i nějaký insolvenční návrh?

Ještě ne. První plánuju na únor až březen, ale mám jich několik rozpracovaných.

A můžeš mi některý z nich přiblížit?

Třeba se na mě obrátil jeden mladý muž. Když mu bylo 18 a chodil na střední školu, dostal se do složité situace. Nedostával žádné kapesné, máma mu dala jen peníze na dopravu do školy. Nicméně ty peníze místo toho utratil jinak. No a krátce na to dostal pokutu. Doma ji sice předal, ale dostal jen vynadáno a máma mu to odmítla zaplatit. Po roce to došlo až na exekuci ve výši 25 000 korun a máma ho vyhodila z domu. Tři měsíce žil na ulici, sbíral další pokuty za jízdu na černo a dostával se do dluhové pasti. Velký vliv na celou situaci mělo i jeho duševní onemocnění. Nakonec se z toho dostal a dneska bydlí v bytě, má invalidní důchod třetího stupně a našel si práci na částečný úvazek přes organizaci Možnosti tu jsou. No a teď přišel, že by chtěl zkusit insolvenci. Má jen jednu mikropůjčku, jinak jsou to jen pokuty a dluhy za zdravotní pojištění.

Jak budete postupovat? Dosáhne na to?

Jdeme přes lustraci od soudu a výpis z pojišťovny. Na insolvenci díky invalidnímu důchodu a práci dosáhne úplně bez problémů a bude to mít za sebou za 3 roky. Bude sice žít trochu jako sparťan, srážky budou vysoké, ale zvládne to. Je motivovaný a připravený.

Když za Tebou lidé přicházejí, přinášejí sebou dokumenty k dluhům?

Jak kdo. Většina lidí, se kterými spolupracuji, má ke svým dluhům smlouvy, anebo jsou ty smlouvy alespoň dohledatelné. Ale mám i takové, co přicházejí a nemají vůbec nic.

Dokumenty k dluhům sháníme přes soudy i od exekutorů

A co se v takové situaci dá dělat?

Vyžádá se na soudě lustrace, osloví se případně věřitelé nebo exekutoři s aktuální částkou a nahlíží se na soudě do spisu do důkazních materiálů. Od toho už se dá odrazit. Třeba u jednoho pána jsme takhle odhalili ve smlouvě RPSN ve výši 256% a 143%. To je šílený. Tam jsme zvolili cestu přes finančního arbitra. Od těch společností je někdy strašně těžký ty smlouvy získat, někdy se to povede, až když se do toho vložíme my, jako organizace.

Proč ti lidé ty smlouvy nemají u sebe?

To je různý. Někdo je nemá, protože je prostě nezodpovědný. Někdo jiný zas proto, že se hodně stěhoval z místa na místo, a když se stěhujete narychlo třeba do azylového domu nebo žijete na ulici, tak si sebou vezmete jen pár důležitých věcí jako je oblečení apod., ale většinou s sebou neberete šanony s papíry. A někoho prostě ani nenapadlo, že by ty smlouvy ještě někdy potřeboval. Vůbec je nenapadlo, že by v té smlouvě mohlo být třeba něco špatně ze strany věřitele.

Popsala bys mi ještě jiné příběhy, se kterými ses v práci setkala?

Třeba v Rokycanech přišla paní, že dostala exekuci na polovinu domu, který vlastní, kvůli dluhu ve výši 60 000 Kč. Okamžitě jsme sepsali žádost o zastavení z důvodu nepřiměřenosti. Naštěstí v tomhle případě přišla odpověď během velmi krátké doby a exekuci se podařilo zastavit a domluvit se na splátkovém kalendáři. Nebo v současné době radím paní, která dělala v jedné firmě celkem 10 let, nicméně nikdy neměla smlouvu na dobu neurčitou, ale smlouva jí byla opakovaně prodlužována, někdy na půl roku, jindy na rok.

Je teď nějaké téma, kterému se v Plzni víc věnujete?

Trasování ubytoven. Navštěvujeme ubytovny ve městě a aktualizujeme informace o nich, jako jsou ceny, jestli tam smí zvířata, jestli je možné ubytovat i děti, jakou mají kapacitu, jestli mají aktuálně volno a taky jestli poskytují smlouvu o ubytování.

Liší se to?

Docela ano. Třeba u těch dětí. Někde jsou povolené jen malé děti do 5 let, jinde od 3 let dál a někde třeba až od 12.

Co je důvodem?

Někde je to kvůli hluku pobíhajících dětí, jinde aby nikoho nerušily malý miminka, někde jde zase o to, že větší děti už potřebují vlastní lůžko, což pro ubytovatele znamená víc peněz.

Jak jsou ubytovny ochotné sdělovat tyhle informace?

Některé ano a jsou rády, protože vědí, že je pak budeme dál lidem doporučovat. Jiné, kde třeba nejsou splněné hygienické standardy, se s námi moc bavit nechtějí. Třeba jsme na jedné ubytovně řešili štěnice, to je obrovský problém. O to víc, když se na tom snaží vydělávat i deratizační firma. Tak to jsou místa, kde Ti moc informací nesdělí nikdo.

Jaké vlastnosti by podle Tebe měl mít náš dluhový poradce, když pominu znalost dluhové problematiky, která se dá naučit?

Měl by být empatický. Brát situaci daného člověka z jeho pohledu a ne ze svého. Nesnažit se poučovat víc, než je nutný, protože jinak klient ztratí důvěru. Být přátelský, důvěryhodný a schopný zamyslet se nad tou jeho situací, vcítit se do ní. Je důležité snažit se dotyčného pochopit a navodit takový vztah, aby věděl, že vám může říct všechno. A taky je důležitá určitá bojovnost a zároveň schopnost vlastního úsudku. Pomoc může být totiž i kontraproduktivní – je potřeba respektovat klientskou pravdu a uvědomit si, že všechno navíc už je kontrola. Pak se může stát, že už nám prostě nezvedne telefon.

Jak ale vzbudit tu důvěru?

Nemám na to konkrétní návod, ale vzpomínám si na jednu historku. Šla jsem k jedné paní na úplně první konzultaci domů. Ještě před vstupem do bytu jsem tušila, že mám roztrhlou ponožku. Paní jsem při vstupu do bytu varovala, že je to možné, protože cítím palec v botě. Zasmála se, já si sundala boty a ponožka byla opravdu roztrhlá. Začaly jsme se společně smát, ledy byly prolomeny, a zcela se ztratil ten nádech návštěvy sociálního pracovníka z neziskovky. Nebyla jsem sociální pracovnice, ale holka s roztrhlou ponožkou, které může říct beze studu vše o její reálné situaci.

Malování, psaní, cestování, motorka...koníčků mám hodně

Tak tomu říkám strategie! Co ráda děláš, když zrovna nestuduješ a nepracuješ?

Poslední rok a půl jsem se zase vrátila k malování, dělám olejomalbu. Mám teď na krku asi 20 obrazů, což mi přijde skvělé. Do 10 let bych chtěla něco vystavit. A zbožňuju cestování, lezení po horách a koupání v oceánu. Naposledy jsme byly s přítelkyní na Kanárských ostrovech surfovat a v Dánsku cestovat. Letos už nám dvakrát zrušili letenky. Taky ráda chodím ven do lesa a objímám stromy :-) Les miluju, neumím si představit, že bych v něm aspoň jednou za 14 dní nebyla. Ale zároveň jsem takový kavárenský povaleč. Ráda sedím v kavárně, píšu si deník, anebo maluju, kreslím. A málem bych zapomněla na jízdu na motorce, protože jak je zima, tak už mám zazimováno. To je věc, kterou fakt miluju a myslím, že bez téhle záliby bych nebyla kompletní.

Co bys jednou chtěla dělat?

Chtěla bych žít svými koníčky na nějakém odlehlejším místě. Ráda bych vydala publikaci, takový průsečík odborného a casual života, spojit odbornou teorii s běžným světem tak, aby to bylo dostupné a srozumitelné pro každého. Spousta lidí třeba vůbec neví, co je antropologie. Třeba můj kamarád prohlásil: „Ty jsi antropolog, to je jako Indiana Jones.“ A to vážně není. Na druhou stranu jsem se několikrát ocitla v takové situaci, takže jsem alespoň měla možnost vysvětlit a přiblížit, čeho se antropologie týká a co vlastně zkoumá. Kdybych nemusela myslet na peníze, věnovala bych se antropologii, malování a psala bych. 


Autor: Tereza Králová