Dobrovolnice učí děti z chudých rodin, jak si čistit zuby

Co konkrétně jako dobrovolnice děláš?

Vlastně jsem prozatím jen jednou udělala takový workshop pro děti v jedné malé dědině na Prostějovsku. Šlo v podstatě o nácvik dentální hygieny. S asi osmi dětmi jsme se setkali v maringotce, která slouží k volnočasovým aktivitám. Kromě nácviku jsem děti seznámila s dentálními pomůckami, motivovala jsem je k čištění zubů a tak podobně.

Jak ten nápad vznikl?

Kamarádka, která pracuje jako teréňačka v Člověku v tísni, mi vyprávěla o jedné rodině, hlavně o tom, že k nim jezdí dobrovolnice a doučuje jejich děti. To mě zaujalo a napadlo mě, že bych mohla také nějak pomoct. Nabídla jsem, že dětem v té rodině můžu popovídat o tom, jak si čistit zuby. A kamarádka přišla s tím, že bych mohla udělat nějaký workshop pro více dětí najednou. Tak nějak to bylo.

Byla to tvá první zkušenost s dobrovolničením?

Už při škole, na zdravce, jsem pomáhala. U neslyšících, v mateřských centrech, u důchodců. Zkušenosti s pomáháním mám, pomáhání je takový můj životní styl. S romskými dětmi jsem se také už setkala.

Někteří lidé říkají, že místo, kde probíhal tvůj workshop, je nebezpečné. Jak ses tam cítila?

Jedna paní po mě chtěla cigarety, načež jsem odpověděla, že nekouřím, abych měla bílé zuby. J

Lidé byli milí. Děti se bály jít do maringotky, protože měly obavy, že jim chci vytrhnout zuby. Některé děti vůbec nepřišly. Bylo nejdřív těžké je do maringotky dostat. Nalákala jsem je až na velikánský kartáček a model zubů. Potom pochopily, že se bude jenom čistit, ne trhat.

Měla jsi předtím nějaké obavy? Překvapilo tě něco?

Strach jsem neměla. Ale utvrdila jsem se v tom, že žijí odlišně než my. Důležité jsou vazby v komunitě a v rodině. Překvapilo mě taky, že některé děti byly strašně matematicky zdatné, říkala jsem si, že musí ve škole vynikat. Jsou prostě chytří.

Podivovala jsem se taky nad tím, že v životě neviděly zubní nit. Ale to je možná profesní deformace J  Všechny děti si chtěly nit vyzkoušet. Prostředky dentální hygieny vůbec neznaly.

Co jsi pro to musela udělat? Stálo tě to hodně času?

Náročný byl jen na přesun na místo, ale to bylo spíš moje osobní neuspořádání času. Byla to hodinka. To nikoho nezabije. Chci to určitě opakovat. Už mám nápady do příště.

Jak tvou zkušenost celkově hodnotíš? Co ti to přineslo?

Velké pozitivum je, že se děti něco se dozvěděly. Byly nadšené. Nejvíc se jim líbilo kreslení zubů a kazů. Ale je třeba to pravidelně opakovat. Tohle byla motivační fáze, teď to chce udržet je v tom, zkontrolovat, jak si zuby čistí a tak.

A co osobně mi to přineslo? Pochopila jsem některé věci, např. jak důležité jsou v takové komunitě rodinné vazby. Myslím, že těmto dětem se prostě musí pomáhat, když jsou ze sociálně slabých poměrů a nemůžou to ovlivnit.

Myslíš, že práce, kterou v komunitě dělají pracovníci Člověka v tísni, je užitečná? Co by se dalo ještě dělat?

Užitečná určitě je. Bylo by super, kdyby se ještě zařídila nějaká práce pro dospělé, brigády pro děti. Špatně je podle mě také to, že bydlí takhle pohromadě. Mají na dvorku dost nepořádek, hygienické návyky mají taky asi odlišné. Měli by mít normální bydlení. Víc by se na tom mohla podílet obec, např. by je mohla zaměstnávat, zapojovat je do kulturních akcí apod.

 Na závěr je třeba dodat, že Eva přislíbila další dva workshopy a to v přerovském předškolním klubu a také na letním táboře na Prostějovsku. Dalším plánem je, že v dentální hygieně proškolí také samotné terénní pracovníky, kteří následně můžou tyto znalosti předávat v rodinách, kam se Eva nedostane.