Dokud nenajdu víc dobrovolníků, nemůžu nabírat nové děti na doučování

Dokud nenajdu víc dobrovolníků, nemůžu nabírat nové děti na doučování

Dee Dee v den rozhovoru oslavila roční výročí nástupu do Tísně. Působí na Klatovsku jako terénní pracovnice, ale také pracuje s dětmi a koordinuje dobrovolníky. Nikdy by si Klatovsko za své působiště předem nevybrala, ale dnes je ráda, že ji to sem odválo. Od 8 let se aktivně věnovala tanci, zpočátku discu a postupně si její srdce získal hip hop. Je také aktivní ve skautském oddílu. Pochází z Kozolup, ale cesta do Klatov vůbec nebyla přímá, vedla totiž přes Švédsko a Libanon. 

Kde se vzala přezdívka Dee Dee?

Tu mi dali už na gymnáziu v primě při hodinách angličtiny, jsou to iniciály mého jména Daniela Dlapová čtené anglicky. Ale víc se přezdívka uchytila, až když se stala zároveň skautskou přezdívkou, to bylo někdy v sekundě v cca 13 letech. Skautské přezdívky mají charakter skoro i nového jména. Často znáš lidi léta a neznáš jejich civilní jméno, jen přezdívku. Původně se to psalo Dý Dý, ale když jsem vyjela do světa, tak jsem si ji poangličtila na Dee Dee. Své jméno nemám moc ráda, takže upřednostňuju přezdívku.

Odkud vlastně pocházíš?

Jsem z Kozolup, ale moc času jsem tam nestrávila. Na víceletý gympl jsem dojížděla do Plzně a na vysokou školu jsem nastoupila do Prahy na VŠE na obor Mezinárodní vztahy a diplomacie.

A odtud ses pak vrátila na Plzeňsko a zamířila do Klatov?

Ta cesta vůbec nebyla tak přímá. Po bakalářském studiu jsem chtěla odjet do zahraničí. Vlastně kamkoliv. Dívala jsem se, kde by se dalo studovat zdarma. Zajímala jsem se o blízkovýchodní studia. Nakonec jsem se rozhodla pro univerzitu ve Švédsku, která působila moc hezky. Přihlášku jsem ale poslala o den později, tak se trochu zatoulala. Ale nakonec se mi skutečně ozvali s tím, že mě přijali.

To musela být skvělá zkušenost. A kam jsi zamířila po tom?

Na třetí semestr jsem se rozhodla odjet na americkou univerzitu v Bejrútu v Libanonu. To byl neuvěřitelný zážitek. S nějakými přestávkami jsem vlastně v Libanonu byla až do roku 2017. Po mnoha peripetiích a změnách se mi podařilo dokončit diplomovou práci a chtěla jsem v Libanonu zůstat - nejen kvůli tehdejšímu příteli. Zjistila jsem však, že ačkoliv bych ráda pracovala v Libanonu v neziskovém sektoru, tak že jako cizinec bez pracovních zkušeností to zkrátka nepůjde. Jako dobrovolníka nebo stážistku by mě brali všichni a hned, ale to by mě neuživilo. Nakonec mě rodinné důvody přiměly vrátit se do Čech. Původně jen na 3 měsíce a nakonec už jsem tady zůstala.

Jaký byl návrat?

Náročný. Nikdy jsem vlastně v Čechách nežila jiný než studentský život. Aklimatizovala jsem se na život v Libanonu, všechno, co jsem se naučila, jsem se naučila tam. A bylo to tak odlišné od života tady. Návrat jsem moc nedávala. Chvilku mi trvalo, než jsem se zase postavila na vlastní nohy a našla si tu svoje místo.

Chtěla by ses vrátit?

Nejspíše ano. Až získám nějaké pracovní zkušenosti, ráda bych se vrátila do Libanonu nebo podle situace zamířila do Sýrie. S pracovními zkušenostmi snad budu mít i možnost se tam v neziskovém sektoru uchytit. Chtěla bych pracovat hlavně s dětmi v uprchlických táborech. Rodičům by to myslím nevadilo, navštěvovali mě tam a myslím, že se jim tam líbilo.

A když ses vrátila do Čech, tak jsi hned začala hledat práci na Plzeňsku?

No já se nejdřív nastěhovala do Prahy a začala hledat práci tam. Bylo pár dobrých nabídek, ale nic, co by mi sedělo a u čeho bych chtěla zůstat déle než pár měsíců. Časem jsem začala do Plzně víc jezdit a poznávat ji, jelikož jsem se vrátila do svého starého skautského oddílu v Plzni na Doubravce a byla tam stále aktivnější. Začala se mi Plzeň líbit a tak jsem pracovní hledáček zaměřila více na ni. Líbila se mi třeba činnost Organizace pro pomoc uprchlíkům v Plzni. Nakonec jsem zaregistrovala inzerát Člověka v tísni. Já do té doby moc neregistrovala, že Tíseň působí i v ČR a co přesně tam dělá. Ale když jsem zaregistrovala na internetu inzerát, neváhala jsem. Je teda pravda, že nejdřív jsem si všimla, že se týká Plzeňského kraje. Kdybych si hned všimla, že je to v Klatovech, nevím, jestli bych to rozklikla. Klatovy jsem vůbec neznala a mimo Plzeň se stěhovat neplánovala. Ale nakonec se mi myšlenka začít znovu v novém městě a hlavně podpořit rozvoj regionů zalíbila.

Vzpomínáš si ještě na to, jak probíhalo výběrové řízení?

Bylo překvapivé. Já jich v té době už pár za sebou měla. Vždycky to byly ty stejné otázky. Tady to bylo jiné. Bylo to hodně intenzivní. Nezajímali se jen o to, jestli jsem tu práci někdy dělala, ale i o to, co o tom vím, jak bych řešila určité situace. Na jiném výběrku jsme se nikdy nedostali tak do hloubky problému jako tady. Věděla jsem hned, už když jsem se na výběrko chystala, že o tuhle práci strašně stojím, že je to prostě ONO. Pamatuju si, že jsem tehdy kamarádovi před odchodem na pohovor řekla, že tentokrát si jdu pro práci. Když mne přijali, tak jsem přemýšlela, zda se přestěhuji, nebo budu dojíždět z Plzně. Nakonec jsem si v Klatovech našla byt, abych region více poznala. A taky je fajn mít kancelář pět minut od domova.

Co si můžu představit pod pojmem podpora vzdělávání?

To je hodně široké. Základ je individuální doučování. Není to ale běžné doučování, kde někdo přijde, učí se s dítětem a zase odejde. My se hodně snažíme zapojit do toho rodiče. Našim cílem vlastně je, aby to ten rodič uměl dělat sám a nás nepotřeboval. A můžeme si pod tím představit taky zařizování všech věcí kolem školy. Jsem někdy takovým prostředníkem mezi rodiči a školou, pomáhám zařizovat přestupy z jedné školy na druhou, individuální vzdělávací plány pro děti ve škole, ale taky zprostředkovat posudky ve spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou. Doprovázím rodiče na schůzky do školy nebo na OSPOD, pomáhám jim s komunikací s dětskými psychology, doktory. Snažím se ty rodiče podpořit, aby s těmi institucemi spolupracovali. Oni se jich často bojí a já se jim nedivím. Zažila jsem některé telefonáty, které ani mně nebyly příjemné.

A jak s Tebou Ti rodiče mohou navázat spolupráci?

Mohou mě oslovit například telefonicky, emailem nebo mě zastihnou v Klatovech v naší kanceláři na Vídeňské, kde už mnoho let sídlíme. Asi nejčastěji si o nás lidé říkají mezi sebou a ozývají se pak s tím, že kontakt dostali od někoho, kdo s námi již spolupracuje nebo spolupracoval. Pak o tom, co děláme, poskytuje informace v rodinách třeba OSPOD, aby ty rodiny věděly, kam se mohou případně obrátit o pomoc. A na konci školního roku mi třeba volala jedna paní učitelka, že má žáka, který by potřeboval naši pomoc. To by bylo skvělé, kdyby se víc ozývali právě ti učitelé. Já doufám, že budeme mít od září více příležitostí je seznámit s naší službou prostřednictvím pracovní skupiny pro rovné příležitosti, která by se v Klatovech měla začít scházet v rámci místní akční skupiny. Snad se tam podaří navázat nějaká větší spolupráce.

Nedávno jsem Tě slyšela mluvit taky o kariérním poradenství, co si pod ním mám představit?

Spolupracuji s mnoha dětmi na druhém stupni základní školy. Cítím, že těch starších dětí je stále víc. Dostat je k tomu, aby vůbec úspěšně dodělali základní školu, je někdy náročné, ale čím jsou starší, tím mi přijde důležitější s nimi řešit, co budou dělat potom, ať už vyjdou z devítky nebo ze sedmičky. A v současné době pociťuji, že mi trochu chybí prostor toto s nimi nějak strukturovaněji řešit. Opravdu vnímám jako zásadní, abychom děti motivovali k dalšímu studiu, bavili se s nimi o možnostech pracovního uplatnění a o tom, co by od života tak nějak obecně chtěly. Službu kariérního poradenství tady na Klatovsku v tuhle chvíli nemáme, ale i s tím by například mohli pomoct dobrovolníci.

Jak?

Tak mohli by se stát takovými mentory těch dětí. Vídat se s nimi jednou týdně na dvě hodinky a mimo jiné se s nimi právě bavit o jejich budoucnosti, o tom, co chtějí dělat, co je baví, v čem by mohli být dobří. Prostě hledat s nimi.

Takže v současné době hledáš dobrovolníky?

Ano. Je začátek školního roku a my máme na Klatovsku dobrovolníků opravdu nedostatek. Nedávno se ozval jeden chlapec z gymnázia a včera projevil zájem někdo přes náš facebook, tak doufám, že se nám řady dobrovolníků na Klatovsku rozrostou.

A kromě toho, že se dobrovolník může stát mentorem těch starších dětí, co by ještě mohl dělat?

Primárně hledám dobrovolníky na individuální doučování. Mám spoustu dětí v Klatovech, Janovicích, Nýrsku, ale i v okolních obcích. Do řady okolních obcí je dobré spojení a dobrovolníkům můžeme proplácet cestovné. Mám děti od první třídy až po prvák na střední škole. Ale dokud nebudu mít dobrovolníky, nemůžu nabírat nové rodiny ani děti.

Co by měl takový dobrovolník ovládat? Co nejčastěji doučujete?

Základ je matematika a český jazyk, ale doučujeme i přírodovědu nebo angličtinu. Jiné je to v první třídě, kde se učí průřez vším, a jiné na střední, kde aktuálně hledáme pro jednu slečnu doučování angličtiny.

A co nějaké skupinové doučování?

Mám teď hodně dětí věkově podobných, jdou do páté nebo šesté třídy, tak si pohrávám s myšlenkou, že bych udělala nějaký klub, kde by se ty děti mohly potkávat, trávit spolu čas, společně se připravovat do školy. Jenže i na to hledám někoho, kdo by nám s tím vypomohl. Ráda bych takové doučování zavedla, ale potřebuju někoho, kdo mi s tím pomůže, bude tam se mnou. Takovým dobrovolníkem může být kdokoliv starší 15 let. A také by se mi hodily nějaké vyhovující prostory, protože kancelář není na takové doučování zrovna nevhodnější.

A když mluvíš o trávení společného času. Trávíš s dětmi čas i jinak než doučováním a přípravou do školy?

Občas děláme i takové volnočasové aktivity a vyrážíme s dětmi na místa, kam by se jinak nepodívaly. Snažíme se jim ukázat, jak mohou smysluplně trávit čas, ukázat jim nové oblasti jejich možného zájmu. Když se blíží nějaké svátky, tak pořádáme například takové kreativnější akce, třeba ve spojení s Vánocemi, Mikulášem nebo na Halloween. Zanedlouho se taky chystáme do jump arény v Plzni, protože kluci jsou velkými fanoušky parkouru. A o podzimních prázdninách se snad podaří naplánovat i nějakou aktivitu, která bude spojená s přespáním, to je pro děti vždycky velký zážitek. Pro ty starší bych pak ráda uspořádala nějakou akci spojenou s návštěvou nějaké řemeslné dílny, zkrátka aby mohli nahlédnout do nějakého oboru, který by je třeba do budoucna mohl bavit.

A na volnočasovky s dětmi jezdíš sama?

Většinou ano, ale už s námi jela i dobrovolnice, která s námi spolupracuje řadu let v rámci individuálního doučování, a to bylo super. To jsme byli zrovna na výletě ve skalách. Dost jsem ocenila, že tam se mnou byl někdo, kdo část dětí zabaví, zatímco jiná skupinka se třeba věnuje něčemu jinému. Obecně by bylo fajn, kdyby tam vždycky mohl jet se mnou alespoň jeden další člověk, je to mnohem příjemnější.

A jaká byla vaše poslední akce? Kam jste vyrazili?

Na konci srpna jsme se s dětmi zúčastnili akce Street battle jam v Plzni. To bylo naprosto super. Byl to amatérský battle a na účasti jsme se dohodli až v červnu, takže nebyl moc čas trénovat, ale děti byly naprosto nadšené. Byl s námi třeba jeden menší chlapec, který teď po odkladu nastupuje do první třídy. Já ho do té doby moc neznala, znám spíše jeho starší sourozence. A on cítil hudbu, věděl přesně, kdy na to má jít, odhadl svých 30 vteřin. A tohle je dítě, u kterého už při zápisu do školy měli učitelé pochybnosti, jestli vůbec školu zvládne, když jeho starší bratr je na praktické. Maminka na něj i ostatní sourozence byla nesmírně pyšná. Jela tam s námi, aby kluky viděla.

Jak vůbec kluci trénují na takovouhle akci?

Na základě videí na you tube. Zdá se to neuvěřitelné. Ale je super, že na téhle akci viděli, že vyhrály i děti, které za sebou rozhodně nemají výuku v žádném kurzu nebo v nějaké taneční škole, ale mají talent a trénují doma. To pro ně bylo hodně motivační a jsou připraveni trénovat na příští ročník.

Kdo je bude trénovat?

Pomůžu jim s tím já.

Ty máš nějaký vztah k tancování?

Byla jsem od 8 do 19 let v taneční skupině v Plzni. Tancovali jsme disco. A během studia v Praze jsem šla na konkurz do jiné taneční skupiny, která se zaměřovala na hip hop. To bylo krásné období. Chvilku jsem tancovala i ve Švédsku a v Libanonu. Po návratu do Čech jsem se vrátila i do taneční skupiny v Praze a ještě před půl rokem jsem jezdila do Prahy jednou týdně na tréninky. Ale bylo toho na mě moc, bylo složité to zkombinovat s prací. Půl rok uplynul, ale zatím nevím, jestli se do skupiny zase vrátím. Ale ráda bych.

Na začátku jsi mluvila o skautu. Jak dlouho se zajímáš o skauting?

Asi od 13 do 20 jsem byla aktivním členem. Dva roky jsem vedla družinovky mladších holek. Ale pak jsem byla zavalená jinými dobrovolnickými studentskými projekty v Praze, školou, tancováním no a nakonec jsem odjela. Nicméně po návratu do Čech jsem se vrátila jako pomoc do vedení oddílu, člen oddílové a střediskové rady. Děláme tábory, výpravy, plánujeme skautský rok, pomáháme se střediskovými akcemi a tak. A teď se od září chystám na to, že budu dělat střediskové PR.

Když zmiňuješ tábory a výpravy. Nedávno jste s dětmi z Tísně byli na šestidenním letním kurzu, jaký to bylo?

Byl to krásný týden na Šumavě, i když náročný. Tématem kurzu byla záchrana planety, takové ekologické téma. Snažili jsme se dětem přiblížit problémy s vodou, třídění odpadu, proč není dobré si kupovat každý týden nové tričko a další věci. Holky si vyráběly nová trička a jeden chlapec dokonce vytvořil šaty pro svou přítelkyni. Taky jsme měli stezku odvahy. Ti největší zlobiči měli tradičně největší strach. Byli jsme taky na výletě ve Vimperku, absolvovali jsme stezku lesních skřítků. Ale asi největší trhák byla zdravověda. Všichni si mohli vyzkoušet na panně první pomoc. Dětem jsme namaskovali zranění a ukazovali jim, co by v takové situaci měli dělat, jak se zachovat. Fakt z toho byli všichni unešení. Navštívil nás i lesní pedagog z Lesů ČR. Přivedl sebou psa a ten byl na tom snad pro děti vůbec to nejlepší. Část vycházky pojal tak, že jim vykládal, jak se děti mají chovat ke psům, což byl dobrý tah. Ale taky mluvil o tom, jak se pozná, jestli je v lese kůrovec, co je lesní školka, jaké stromy v lese rostou a jak se máme v lese chovat a tak. Děti to vážně zajímalo. Už se těšíme, až vyrazíme zase příští léto. 

Autor: Tereza Králová