Domažlicko je region odlehlých míst, říkají pracovnice Člověka v tísni

Maminky, které nemají možnost jezdit autem, musí do školky autobusem a čekat na spojení zpátky. „Zažila jsem maminku, která odvezla ráno dítě do školky a pak šla tři kilometry pěšky domů a odpoledne šla zase pěšky do školky, aby autobusem přivezla dítě zpátky,“ říká Lada Forstová, pracovnice sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. S Ladou a její kolegyní Janou Skotákovou, terénní pracovnicí, jsme si povídaly o jejich práci. Nejčastěji řeší dluhy, exekuce, bydlení a práci. Většinu klientů mají mimo Domažlice, musí za nimi pravidelně dojíždět.

Příkladem odlehlosti je vesnice Nový dvůr u Horšovského Týna, kterou tvoří jenom tři baráky. „Jednou jsem tam jela, protože chtěli vystěhovat obyvatele. Tam není ani ukazatel, odbočka, která by naznačovala, že tam je nějaká obec. Vede k ní taková pěší ulička, kam se skoro nevejde ani auto a na jejím konci je bytovka a dva-tři dalších baráků a jinak nic. Tak to je úplně vyloučená lokalita,“ říká Jana.

Velkým problémem Domažlicka je vedle špatné dopravní infrastruktury nedostatek specializovaných doktorů. „Je problém sehnat pediatra nebo obvodního lékaře, ale nějak se to dá. I když máme maminku, která dojíždí až do Dobřan, protože jinde ji nikdo nevzal. Ale specialisté jako zubař, oční doktor, to u nás není šance, lidé musí dojíždět do Plzně,“ vysvětluje Lada. Nejtěžší to mají lidé z vesnic, kde není přímé spojení do města. Vše je daleko, lidé se musí dostat nejdřív do Domažlic, pak přestoupit do Plzně nebo do Klatov a zase zpátky.

Dalším problémem je bydlení, o byty je velká nouze. „Lidé berou, co se namane za šílené peníze, byty jsou v hrozném stavu, domečky na spadnutí a platí se tam kolikrát i dvacet tisíc za dvě místnosti,“ říká Lada. Často se sem stěhují sociálně slabší lidé. Počet exekucí je poměrně vysoký, a to i v obcích, které tak na první pohled nepůsobí. K pozitivní změně došlo v obci Brnířov u Kdyně, kde otevřeli tři sociální byty pro maminky s dětmi. „Starosta nás kontaktoval, že se to bude otvírat, hned jsme tam hledali rodiny, které by tam byly vhodné. Z těch tří bytů jsou dva byty obsazené maminkami, které spolupracovali s Člověkem v tísni,“ dodává Lada.

Do krámu tři kilometry pěšky po silnici

Pracovnic Člověka v tísni se dotkla i ukrajinská krize. Krátce učily češtinu v adaptační skupině pro ukrajinské děti a jejich klientkami se staly ukrajinské ženy, které Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině umístilo do ubytovny ve Výhledech. Lada s Janou jim pomáhaly vyřídit doklady a dávky, hledaly práci a lékaře, později jim domluvily umístění všech dětí do školy. Problém Výhledů je pro Domažlicko charakteristický, je to samota v lese, pokud si ženy chtějí nakoupit, musí autobusem nebo pěšky tři kilometry po silnici. Některé Ukrajinky nastoupily jako uklízečky do kasina na dvanáctihodinové směny. Velkou výzvou byla jazyková bariéra: „Když jsme tam přijely poprvé, byla tam jedna mladá Ukrajinka s chlapcem a byla strašně zamlklá. Paní působila sklesle, utrápeně a my jsme nevěděli, co za tím je. Mohlo to být nějaké trauma z Ukrajiny, ztráta blízkého. Vzhledem k tomu, že to bylo krátce po vypuknutí konfliktu, mohlo být důvodem cokoliv.“ Pracovnicím Člověka v tísni se podařilo spojit s Ukrajinkou, která v Česku žila mnoho let a s její pomocí nakonec zjistily, že ženu bolí v krku a má teplotu. Lada získala podporu ze sbírky SOS Ukrajina a nakoupila potřebné léky, drogérii a potraviny.

Marný boj za získání dětí do péče

Tak jak je na Domažlicku zdlouhavé dojíždění, tak jsou zdlouhavé i některé případy. O jedné z takových zakázek vypráví Lada. Klientka ji oslovila krátce po jejím nástupu do Člověka v tísni v roce 2019. Nejdřív jí odebrali holčičku, o měsíc později, rovnou z porodnice chlapečka. Poté klientka nastoupila do výkonu trestu. Propustili ji po jedné třetině a od té doby se snaží dostat děti zpátky. Soud rozhodl v její neprospěch, právník bude podávat odvolání na krajský soud. Za celou dobu proběhla jenom jedna návštěva. „Celé to na mě působí tak, že už v začátku nikdo nepočítal s tím, že paní propustí o tolik dřív. Doteď je všechno proti tomu, aby děti byli v kontaktu s rodiči, natož aby šly zpátky domů,“ říká Lada. Podle Lady k tomu není důvod, rodina funguje, klientka má předepsané obecně prospěšné práce, spolupracuje s probační a mediační sužbou. Její partner chodí do práce, oba si nechali udělat testy rodičovství. Jsou to biologičtí rodiče a své děti chtějí, nevzdají se jich. Proces je velmi zdlouhavý, v doprovázející organizaci LATUS se schůzky často rušily, jednak kvůli covidu, jednak proto, že se partner klientky nemohl uvolnit z práce. Holčičce je pět a klukovi tři. Chlapeček rodiče vůbec nezažil.

K fungování soudů je kritická i Jana. Podle ní některým soudcům chybí větší informovanost. Byla svědkem toho, že jeden soudce nevěděl, co je to pěstoun na přechodnou dobu. Muselo se kvůli tomu ukončit jednání: „A to není ojedinělý případ. Někdy soudci neznají pořádně zákony. Je to nefér, že my se musíme neustále vzdělávat a mít přehled o všech aktualizacích, ale někteří soudci takovou potřebu nemají.“

Nemanice, obec ve stínu Čerchova

Nejvýraznější lokalitou na Domažlicku, kde působí Člověk v tísni, je podle Jany obec Nemanice. Dalo by se říct, že celá obec je vyloučená lokalita, i když tam žijí lidé, kteří pracují v Německu. Nejbližší město je Klenčí pod Čerchovem, na druhé straně je les a nejbližší vesnice je daleko a nic tam nejezdí. Nepovedla se zde, jako ve spoustě dalších lokalit, transformace v devadesátých letech. Nemanice jsou typickou pohraniční obcí, je zde hodně domů, které jsou neosídlené, neopravené, není jasné, komu patří. Velkou část objektů vlastní soukromníci, často cizinci. Blízkost hranic vedla k tomu, že zde vznikaly kasina a nevěstince. Jezdí tam sice autobus, ale spoje jsou omezené. Pokud obyvatelé Nemanic nemají auto a chtějí do Domažlic, tak musí přestupovat.

Je to ideální místo, pokud je člověk pojízdný a pracuje v Německu, protože je to zhruba kilometr od Lískové, hraničního přechodu. V Nemanicích bydlí hodně pendlerů, kteří pracují v Německu. A na druhou stranu tam žijí lidé, kteří jsou odříznutí.

V roce 2019 žilo v Nemanicích 217 lidí starších 15 let a z toho 81 lidí bylo v exekuci. Lokalita je specifická, část obyvatel a vlastníků nemovitostí se podílí na obchodu s chudobou, prostituci, častá je lichva. Jedna část obce je rozpadlejší, moc se neopravuje.

Když pracovnice Člověka v tísni do obce vstoupily poprvé, největším problémem byly čtyři bytové objekty, z toho dva byly obydlené. V současnosti je obydlený jenom jeden, bydlí tam už jenom jedna rodina, klient s postiženým synem. Zbylé rodiny nechtějí s Člověkem v tísni spolupracovat. „Nechtějí pomoc, nemají ani vyřízené dávky. Tam se nám to nepodařilo. Je za tím nedůvěra a celková rezignace. Možná mají nějakou špatnou zkušenost,“ říká Jana. Do Nemanic jezdí za klientem jednou do měsíce. „Pán se stěhovat nechce, což je problém, on tam žije od narození a má tam pochované všechny členy rodiny. Měl možnost přestěhovat se do bytu v Domažlicích, ale odmítl to s tím, že si neumí představit, že by konec života strávil někde jinde. Navíc u něj bydlí postižený syn a s ním se nemůže přestěhovat kamkoliv. Z našeho hlediska by byl pro něj vhodný pečovatelský dům, ale syn by tam s ním být nemohl.“ Klientův syn je nesamostatný, má strach z lidí. „Jsou v pasti,“ uzavírá Jana.

Problémem Nemanic je skutečnost, že došlo k rozprodání obecního majetku. Ještě před rokem tam byl obchod, který už nefunguje. Kdysi funkční školka se prodává v zdevastovaném stavu, obci už nepatří ani bývalý kulturní dům, hospoda ani zmiňované bytovky. Pracovnice ovšem v současnosti zaregistrovaly posun, probíhají demolice a opravy, odstranili pobourané baráky. Hospoda, která patřila dřív obci, nebyla v úplně dobrém stavu, nefungovalo tam topení, má dnes novou fasádu, okna i topení. Jaký je záměr majitele objektu, však zatím není jasné.