Dospívajícím je třeba dát dobrý základ. Jsou naší budoucností.

Jak dlouho se, Evo, věnuješ kariérnímu poradenství a co tě k práci v této oblasti vedlo?

Kariérní poradkyní v ČVT jsem necelý rok, nejdříve jsem byla koordinátorkou doučování. Na pravidelné schůzce s nadřízenými jsem zmínila, že by mě lákala práce se staršími dětmi a mládeží a tak jsem se dostala k pozici kariérního poradce, resp. kariérní poradkyně. Práce s dospívajícími mě vždycky oslovovala nejvíce, je to totiž takové pomezí mezi dospělostí a dětstvím, kdy se člověk rozhoduje, jakým směrem se v životě vydá a jaký vlastně bude. Jestli se dá, když to řeknu hodně nadneseně, spíš “na stranu dobra nebo spíš na stranu zla”. Leckdy už nad svými problémy přemýšlí jako dospělý, ale dokáže je řešit jako dítě nebo naopak. Mám k mládeži tak nějak nejblíž, asi je to proto, že si období svého dospívání ještě moc dobře pamatuju :) a taky si pamatuju, co jsem řešila já sama a moji blízcí. Na kariérním poradenství mě baví to, že jsem v přímém kontaktu s klienty a poznávám jejich svět. Taky se mi líbí velmi jasná zpětná vazba - když se klientům něco nelíbí, prostě to dají najevo hned, ať už verbálně či jinak.

Co všechno se v rámci kariérního poradenství děje?

Primární náplní mé práce je podpora ve výběru kariérního směřování klientů. To se týká hlavně středního vzdělávání, ale také vysokých škol, různých kurzů anebo výběru budoucího zaměstnání. V souvislosti s tím však řešíme spoustu dalších témat v oblasti sociální, rodinné, finanční a v neposlední řadě osobnostní. Tohle všechno je otázka kompetencí klientů. Mojí snahou vlastně je, aby mě už nepotřebovali a byli schopni si všechny tyto věci řešit sami bez pomoci.

Co Tě na tvé práci baví nejvíc?

Nejvíc mě baví samotné setkávání s klienty a to, že styl práce s každým z nich je jiný. Super je, když je klient motivovaný, vidím na něm, že na sobě chce makat a po našem rozloučení je schopný pokračovat po své vlastní ose sám. Dalším aspektem je výborný pracovní kolektiv, ten je pro mě hodně důležitý, protože s kolegy řešíme různá pracovní dilemata a poměrně často se s nimi radím.

Proč myslíš, že je právě tahle služba pro dospívající důležitá?

Na gymnáziu nám často říkali, že jsme naděje národa a i přesto, že to zní úsměvně, je to vlastně pravda. Dospívající jsou naše budoucnost a je třeba, abychom jim dali dobrý základ. Ten by samosebou měli dostávat už odmala. Kariérní poradenství pomáhá klientům zajistit dobrý start na začátku jejich kariéry. Často mi připadá, že nejsou zvyklí se sami rozhodovat a nevědí, co od života chtějí. Nejdříve jsou malé děti a musí poslouchat, to se v devítce, pro někoho už v osmičce zlomí, a najednou se musí umět rozhodovat. Ten zlom je náhlý a pro mnohé šokující. Tihle mladí lidé většinou vůbec netušili, že mají možnost se sami rozhodovat, a že je to veliká zodpovědnost, a najednou je to tady. Jenže často nedostali šanci se to naučit. Od toho jsme tu my.

Kde by podle tebe měla příprava na budoucí povolání, volbu školy apod. probíhat především, tak aby v ideálním případě nebyla služba neziskové organizace potřeba?

Na ZŠ působí výchovní poradci nebo poradkyně. Mám zkušenost, že na některých školách jsou opravdu důslední a věnují se přípravě budoucího povolání u osmých a devátých ročníků. Poznáte to jednoduše tak, že přijdete na školu a tam mluvíte se žáky. Ti vám sdělí, na jakou školu se budou hlásit a svůj názor si většinou umí také adekvátně odůvodnit. Jinde to ovšem z různých kapacitních, časových nebo personálních důvodů nejde.

Příprava by měla probíhat samozřejmě také v rodině, a to už od začátku života dítěte. Je to velmi nenápadný proces začínající preferováním některých hraček a her, přes docházení na různé kroužky až po umění diskuze a obhájení si vlastního názoru. Tam, kde rodina nefunguje, by měli pomoci sociální pracovníci a pracovnice ze státní sféry. Ale to už bychom museli opravdu žít ve snovém světě.

Sleduješ za dobu tvé práce s mládeží nějaké proměny v tématice, s kterou dospívající přicházejí a která tak službu posouvá jiným směrem?

Tématika je hodně podobná, vše vychází z rodiny a dalšího prostředí, ve kterém se klient pohybuje. V poslední době se objevilo téma zadluženosti nezletilých, kteří přecházejí do plnoletosti a také zadluženosti mladých dospělých. Myslím, že je to palčivý problém, který je třeba pevně uchopit a řešit. Mluvila jsem o stejné startovní pozici, té ale nedosáhnete, pokud jste dlužník. Minimum, které pro to může udělat každý z nás je vzdělávat děti ve finanční gramotnosti.

Co považuješ ve své práci za úspěch?

Prvním úspěchem je, když mě klient navštíví, dalším, že se mnou aktivně spolupracuje a pomalu se dostává do role “experta na svůj vlastní život”. Poslední a největší úspěch je, když už mě klient nepotřebuje, umí si vše zařídit sám a nebo ví, kam se má obrátit o radu. Největším úspěchem by bylo, kdyby se moje pozice musela zrušit, protože by neexistoval nikdo, kdo by ji využíval.

Brzy náš tým opustíš, odcházíš na mateřskou dovolenou, chtěla bys říct něco závěrem, nějaký vzkaz "na rozloučenou"?

Doufám, že to moje “opuštění” není úplně fatální a že se budu moct zase vrátit. :) Ale k věci…Odsoudit někoho je menší práce než ho vyslechnout a hledat společně s ním cestu k takovému životu, jaký by si on představoval. Ale pozor, pomoc je potřeba jedině tam, kde je vyžádaná.

Díky za tvé odpovědi, Evo!