Pocity zmaru se střídají s pocity zadostiučinění, říká o pomoci na Ukrajině Petr Drbohlav
Publikováno: 30. 5. 2022 Doba čtení: 2 minuty
„Největším omezením, největší překážkou, které čelíme, je přístup do okupovaných oblastí. V oblastech, které jsou pod kontrolou ukrajinské armády, působíme buď přímo, nebo skrze místní úřady a různá dobrovolnická uskupení,“ vysvětluje v rozhovoru pro ČT24 Petr Drbohlav, regionální ředitel pro Východní partnerství a Balkán v Člověku v tísni.
„A samozřejmě se snažíme pomáhat lidem, civilistům, bez ohledu na to, na jaké straně toho konfliktu skončili,“ doplňuje Drbohlav. „Jsme třeba i v některých místech, která jsou teď pod kontrolou Luhanské lidové republiky, a i tam jsme teď schopní dělat nějaké distribuce. Ale nemůžeme tam distribuovat vlastním jménem a naši zaměstnanci tam fungují jako dobrovolníci.“
„V Doněcké lidové republice jsme na černé listině od roku 2016, kdy nás odtamtud vyhnali. A v Rusku to byl tuším rok 2020 (pozn. editora: bylo to v roce 2019). Takže v Luhansku je to spíš výjimka, že jsme tam alespoň nějakým způsobem tolerováni,“ upřesňuje situaci na východní Ukrajině Drbohlav.
Na východě žijí lidé v sklepích a chybí jim voda
Dodává, že nejhorší podmínky jsou teď určitě na východě. „Nejhorší humanitární situace je ve zbytcích Luhanské oblasti, které jsou ještě pod kontrolou ukrajinské vlády a armády. Ty oblasti jsou odříznuté od zásobování, od elektřiny, od plynu. Není tam voda. Lidé žijí v podstatě ve sklepích a v bunkrech. A třeba v Severodoněcku je pořád nějakých 15 000 civilistů, kteří si tam schovávají,“ dokresluje humanitární pracovník situaci v těžce ostřelovaném městě.
I přes občasný pocit zmaru neztrácí naději: „Jde o místa, kde jsme osm let budovali a obnovovali infrastrukturu, ve většině těchto míst se v letech 2014 až 2016 voda dovážela v cisternách. A teď je to všechno zničené. Voda se musí zase dovážet v cisternách. Ale pokud víme, že to, co děláme teď, je smysluplná činnost, že pořád těm lidem můžeme pomoci, tak je to pocit zadostiučinění.“
