Dva měsíce v Tísni

Publikováno: 14. 4. 2020 Doba čtení: 3 minuty
Dva měsíce v Tísni
© https://www.socialworker.com/

Druhého ledna, všichni ještě lehce otupělí z Vánoc, začínáme nový rok v nové kanceláři. Sedm neznámých tváří se mačká kolem nepříliš velkého stolu. Sedm statečných. Pijeme kafe, nevíme, co se bude dít a jak to, že nás je tolik?

Pražská pobočka sociálních služeb Člověka v tísni nutně potřebuje posily. Čekací listina zájemců o službu praská ve švech, doba čekání se teď pohybuje kolem tří až pěti měsíců. A proto jsme tu my, noví sociální pracovníci, většina z nás bez předchozích zkušeností s klientskou prací. Prvních pár dní připomíná školu v přírodě. Neustále se navzájem představujeme, obcházíme různá školení, jsme tak trochu v šoku a kam nás posadí, tam zůstaneme. Potkáváme stále další a další nové kolegy, všichni si navzájem tykají, což podtrhává neformální atmosféru. Začátky jsou obecně vždycky nejisté. Člověk se bojí, aby někomu nezabral oblíbený hrneček nebo židli a když navíc nastoupí sedm lidí najednou, je to ještě větší zmatek.

Jaké jsou první dojmy ze sociální práce? Nemyslím, že by to pro všechny byla láska na první pohled. Naopak bych řekla, že na začátku vás celkem běžně ochromí několik věcí. První je bez pochyby strach ze zodpovědnosti. Pro vás je to zaměstnání, ale pracujete s někým, jehož problémy jsou reálné a nezmizí s koncem pracovní doby. Máte pocit, že vaši služebně starší kolegové vědí naprosto všechno. S léty praxe přibývá zkušeností, to je známá poučka, nicméně ze začátku si opravdu nemyslíte, že se jednou dostanete do bodu, kdy dokážete reagovat na jakoukoliv situaci, se kterou klient přijde. Vlastně vám naopak připadá, že nikdy nebudete vědět nic. Celý zaškolovací cyklus s tím ale počítá, během prvních několika týdnů projdete komplexním proškolením od zásad sociální práce až po mapování dluhů a podávání insolvenčních návrhů. Absolvujete nespočet náslechů konzultací svých kolegů, kteří vám ochotně stále dokola všechno vysvětlují. Pak se ale dostanete do bodu, kdy je potřeba udělat krok do neznáma a začít se věnovat klientům na vlastní pěst.

Před první konzultací jsem byla hodně nervózní. Popravdě, byla jsem nervózní už ve chvíli, kdy jsem svému prvnímu klientovi volala, abychom si dohodli datum a čas. Ten den jsem přišla do práce o hodinu dřív, abych měla klid a pečlivě jsem si opakovala, na co všechno se musím zeptat, abych na nic nezapomněla a neudělala hned na poprvé nějakou botu. Děsila mě představa, že nebudu vědět, jak mu poradit. Snažila jsem se nedat na sobě před ostatními nic znát, ale neustále jsem koukala na hodinky a doufala, že klient nakonec nepřijde. Přišel. A byl stejně nervózní jako já. To mi paradoxně pomohlo k tomu, abych si uvědomila, jak absurdní moje obavy jsou. Proč bychom tu měli sedět a mít ze sebe navzájem strach? Vždyť máme oba stejný cíl. Celá konzultace pak proběhla naprosto bez problému, dohodli jsme se na spolupráci a stanovili jsme si, jak budeme společně postupovat v řešení jeho situace.

Z prvních dvou měsíců práce v Tísni si tak odnáším následující poznatky. Není důležité mít odpověď na všechny otázky za každou cenu, klienti i sociální pracovníci jsou jen lidé a není ostuda, pokud si s něčím neumíte poradit. Téměř všechno se dá vyřešit, pokud jsou lidé trpěliví a mají k sobě respekt. Když něco nevíte, prostě to řekněte a někoho se zeptejte. Někdy je lepší mlčet a nechat toho druhého mluvit. Můj oblíbený hrneček je ten se zeleným okrajem a je úplně jedno, na kterou židli si sednu.

Autor: Martina Langrová

Související články