Proč jsem se nestal poslancem a proč u nás nejsou mladí aktivnější. Dva předvánoční rozhovory se Šimonem Pánkem

Publikováno: 16. 12. 2021 Doba čtení: 3 minuty
Proč jsem se nestal poslancem a proč u nás nejsou mladí aktivnější. Dva předvánoční rozhovory se Šimonem Pánkem
© Foto: Záruba

Přečtěte si dva předvánoční rozhovory se Šimonem Pánkem. V Týdeníku Rozhlas Šimon hovořil více o své osobní historii a historii Člověka v tísni - o tom, jak organizace začínala, jak se nestal hercem ani poslancem, ale i jak v nedávné době začal dělat kurz pro manažery. Druhý rozhovor z pořadu Deeptalks je zaměřen více na aktuální otázky - například, co dělat proti dezinformacím nebo proč politici neřeší klimatickou změnu a mladí lidé jsou u nás méně veřejně aktivní.

Týdeník Rozhlas: Možná jsem moc četl dobrodružné knížky

Jako studentský lídr jste byl ve své době populární, zvolili vás poslancem, měl jste šanci stát se politikem, ale vzdal jste to.

Já to nevzdal, já do politiky od začátku nechtěl jít. Byl jsem poslancem asi sedm dní, protože jsem dostal sto padesát tisíc preferenčních hlasů na severní Moravě.

Proč jste nezůstal?

Zdálo se mi, že jsem na to mladý, že když je člověku dvaadvacet, měl by nejdřív trochu poznat svět a porozumět životu. Už tehdy jsem si uvědomoval, že v politice je velmi těžké udržet si nějakou integritu. To je zodpovědnější část mých důvodů, ale abych byl upřímný, měl jsem i ty čistě osobní. Získali jsme svobodu a já chtěl cestovat po světě, taky jsem se za revoluce zamiloval, takže mé myšlenky směřovaly jinam.

Jeden čas jste působil v prezidentské kanceláři Václava Havla. Jak na vás, mladého kluka, který tam nastoupil jako hradní úředník, působil?

My jsme s Havlem měli daleko víc co do činění předtím, než jsem tam nastoupil. Ostatně po dvou letech jsem zjistil, že úřednická pozice mi nesedí, tak jsem odešel. Havel na mě vždycky působil velmi motivačně, inspirativně, povzbuzujícím dojmem. Nebyl úspěšný korporátní technický manažer, který předem ví, co a jak bude, jak to v byznysu bývá. Měl pronikavou inteligenci, ale uměl naslouchat a počkat, co řeknou druzí, a teprve pak formulovat názor. Já osobně cítil jeho podporu. Velmi podporoval taky Člověka v tísni. Říkal, že spolu se svobodou musí přijít také odpovědnost nejen za nás samé, ale měli bychom přijmout aspoň malou částečku odpovědnosti za místa, která na tom nejsou tak dobře.

Což se stalo i posláním Člověka v tísni.

Tehdy v devadesátých letech procházely postkomunistické země bouřlivým vývojem, mnohde vznikaly konflikty A my přirozeně zamířili do těch oblastí, abychom alespoň trochu pomohli. Možná v tom byla i touha pochopit, co je válka, jak vzniká, proč lidé proti sobě najednou bojují, když spolu předtím žili desítky let.

U vašich začátků byl novinář Jaromír Štětina, že?

Ano, Mirek dal impulz ke vzniku prvního týmu, je to v dobrém slova smyslu „kmotr“ naší existence, byl autorem myšlenky „pojďme tam vozit pomoc a zpátky svědectví“. První roky jsme takhle fungovali.

Dnes je Člověk v tísni velká organizace, působí doma i na mnoha místech světa. Jak byste vaši práci definoval?

Vnímáme se jako služba mezi těmi, kdo chtějí pomáhat, a těmi, kteří pomoc potřebují. Neziskový sektor je rozdrobený, ale ta pestrost mu docela sedí. Když se stane nějaká velká katastrofa, dokážeme se spojit. V Česku velmi dobře funguje solidarita, když uhodí tornádo, přijdou povodně nebo zemětřesení. Horší to je s dlouhodobým dárcovstvím, v tom jsou v západní nebo severní Evropě a ve Spojených státech lepší. Pro nás je zásadní Klub přátel Člověka v tísni, což jsou desetitisíce lidí, kteří nás dlouhodobě podporují. Pokud mohu, chtěl bych poprosit, aby se čtenáři podívali na naše stránky a členství v Klubu zvážili. Má to smysl.

Celý rozhovor najdete zde

Deeptalks: Věci se nedají dohnat skokově, je potřeba evoluce

*úvodní foto: Šimon Pánek na archivním snímku ze zahájení festivalu Jeden svět

Autor: Týdeník Rozhlas a DeepTalks

Související články