Dvě ženy, dva příběhy vysídlených rodin v Afghánistánu

Obě ženy také obdržely zhruba 150 $ v hotovosti v rámci programu organizovaného Člověkem v tísni a financovaného americkým Úřadem pro zahraniční pomoc při katastrofách.

Během rozhovoru, který proběhl na místě, kde Člověk v tísni poskytuje humanitární pomoc v provincii Nangarhar, Farhah Matiullah a Lu Luah Ali mluvily o tom, jak prchaly před boji a také o možné budoucnosti.

Proč jste opustily svou vesnici a přišly sem?

Farhah Matiullah: „V oblasti, kde jsem žila, stále trvala válka a docházelo tam k bombardování. Takže jsme odešli a zamířili sem. Tahle válka zabila mnoho mých příbuzných.”

Lu Luah Ali: „V naší oblasti se začalo válčit, přišla ozbrojená opoziční skupina a celou oblast v bojích zničila. Mám dva syny a jeden z nich měl poraněnou nohu, takže jsme se rozhodli odejít a přestěhovat se sem.”

Cítíte se tady ve městě bezpečněji?

Farhah Matiullah: „Ano, věděli jsme, že je to tu bezpečnější, proto jsme plánovali přemístit se sem.”

Lu Luah Ali: „Ano, když jsme sem přišli, lidé nám říkali, že tu funguje organizace, která pomáhá vysídlencům a pak za námi přišel tým, který dělal průzkum.”

Co všechno jste si zvládly vzít s sebou, když jste prchaly z domova?

Farhah Matiullah: „S sebou jsme si nevzali nic. Jen nějaké oblečení, jinak nic.”

Lu Luah Ali: „Nic jsme si s sebou vzít nemohli. Když jsme sem přišli, pár lidí nám pomohlo a darovalo nám nějaké nádobí a další věci.”

Co jste po příchodu sem potřebovaly nejvíce?

Farhah Matiullah: „Nejvíc jsme potřebovali jídlo, zařízení pro domácnost a přikrývky.”

Lu Luah Ali: „Neměli jsme nic, o všechno jsme přišli, takže jsme potřebovali jakoukoli pomoc a podporu.”

Jaké podpory se vám po příchodu sem dostalo?

Farhah Matiullah: „Když jsme sem přišli, nikdo nám nepomáhal. Akorát jsme si tu postavili stan. Potom nám nějací lidé řekli, že Člověk v tísni tady poskytuje vnitřně vysídleným osobám pomoc. Pak za námi přišli pracovníci Člověka v tísni, aby udělali průzkum a zhodnotili naše životní podmínky. My jsme jim řekli o našich problémech a přihlásili se do seznamu žádatelů o pomoc."

Lu Luah Ali: „Nikdo nám nepomohl. Starší lidé odsud nám řekli o Člověku v tísni a poradili nám, abychom se na tuto organizaci obrátili, protože ta právě vysídleným rodinám pomáhá. Vaši kolegové přišli a viděli dům, ve kterém teď bydlíme i zraněného syna. Viděli, že jsme chudí a vybrali nás do programu. Takže ve výsledku nám opravdu pomohl jen Člověk v tísni.”

Jaký druh pomoci vám Člověk v tísni poskytl a jak jste ji využili?

Farhah Matiullah: „Člověk v tísni nám dal 12 000 afghánů (zhruba $150). Za tyto peníze jsme koupili mouku, rýži, další potraviny a nějaké věci dětem a také jsme zaplatili nájem za dům. Doufáme, že nám organizace v budoucnu ještě finanční podporu poskytne.”

Lu Luah Ali: „Dostali jsme 12 000 afghánů, což nám ohromně pomohlo. Mohli jsme si dovolit zaplatit nájem a koupit věci potřebné pro dům.”

Co vám v současné době nejvíce chybí? Co si nejvíc přejete?

Farhah Matiullah: „Nemohli jsme si dovolit koupit přikrývky, koberce a další věci pro domácnost, protože peníze, které jsme získali, na to nestačily. Byli bychom moc rádi, kdyby nám organizace poskytla ještě nějakou další pomoc.”

Lu Luah Ali: „Došly nám léky pro syna a chtěla bych s ním zajít k lékaři. Nemám na to ale dost peněz, protože hotovost, kterou jsme získali, jsem použila na nájem. Přeju si, aby pomoc nadále pokračovala, protože jeden z mých synů přišel o nohu a já se o něj musím starat.”

Máte možnost pracovat a získat nějaký vlastní příjem?

Farhah Matiullah: „Každý pátek chodím do několika domů prát a pomáhat s úklidem. Za to dostávám 15 000 pákistánských rupií (zhruba $100) měsíčně.”

Plánujete se někdy vrátit domů?

Farhah Matiullah: „Ano, jestli se situace zlepší, tak se samozřejmě vrátím zpátky domů. Tady nikoho nemám a děti jsou malé. Nyní je tu se mnou švagr a kamkoli se rozhodne odejít, musím jít s ním.”

Lu Luah Ali: „Ano, jestli se situace zlepší a válka skončí, tak se určitě vrátím zpět do svého domu.”