„Happy endy“ jsou důkazem toho, že tahle práce má smysl

„Happy endy“ jsou důkazem toho, že tahle práce má smysl

1. 11. 2019

Veronika Uhlířová nastoupila na místo sociálně aktivizační pracovnice pro rodiny s dětmi na Stříbrsku v říjnu 2018. Rozjezd a směr jejího pracovního života nebyl snadný ani jednoznačný. S nástupem do Tísně získala pocit, že dělá skutečně práci, která má smysl. Věří v to, že když má v životě přijít nějaká změna, vstoupí do života člověk, nebo událost, která s tou změnou má něco společného. Takových změn už zažila mnoho. Postupně si chce ve svém životě plnit sny a nepřestat žít. Jeden velký si splnila nedávno, když absolvovala měsíční cestu na Bali. 

Kdy a do jaké služby jsi k nám nastoupila?

Nastupovala jsem před rokem do sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi na Stříbrsku. Uteklo to jako voda a už jsem tady rok. Myslím, že v žádné práci mi to neutíkalo tak rychle jako tady.

Čím to je? V čem je ten rozdíl oproti bývalým zaměstnáním?

Nevím, čím to je. Asi tím, že jsem spokojená. Je to úplně něco nového. Já jsem byla hodně zklamaná rozjezdem svého pracovního života.

Co jsi vlastně studovala a kde jsi tedy před nástupem do Tísně pracovala?

No když jsem dodělala střední školu, tak jsem se hlásila na vysokou, ale nebyla jsem přijata. Zuby nehty jsem začala hledat práci a zjistila jsem, že jako absolventka střední školy mám tady, tou dobou na Stříbrsku, malou šanci nějaké zaměstnání najít. Zaměstnavatele zajímala praxe. Přihlásila jsem se proto na jazykovou školu a udělala si mezinárodní zkoušky z angličtiny. Zkoušela jsem i francouzštinu, ale s tou jsme se tolik neskamarádily. Jenže ani jazyková škola toho moc nepřinesla a mě čekala pozice uklízečky, fabrika a chviličku jsem pracovala na Krajském úřadě v Plzni, kde jsem zjistila, že ani nóbl prostředí není nic pro mě. A během té doby jsem se rozhodla, že vyzkouším ještě jednou přijímačky na vysokou školu. A tentokrát už to vyšlo.

Seděla jsem ve fabrice za stolem a přemýšlela, co bude dál

Na jakou školu jsi nastoupila?

Přijali mě do Prahy na obor Poradenství ve vzdělávání pod Českou zemědělskou univerzitou. Studovala jsem dálkově a během studia pracovala jako dělnice v elektrotechnice. Když jsem tak seděla ve fabrice za stolem a montovala kabely, přemýšlela jsem nad tím, co bude dál. Ptala jsem se sama sebe, jestli je tohle ten život, který chci žít, a v tu chvíli mi zavolala ředitelka z jedné základní školy, kam jsem sama chodila, a zeptala se, jestli bych neměla zájem pracovat ve škole jako asistent pedagoga. Neváhala jsem a začala kombinovat tyhle dvě práce dohromady. Jenže po dvou měsících jsem zjistila, že se jen učím do školy anebo pracuji. A tak jsem to ve fabrice zabalila. 

Jenže plat asistenta pedagoga by mě neuživil. A v tom mi osud nadělil možnost pracovat na zámku v Trpístech. Asi dva roky jsem tam uklízela a moc jsem si ten zápřah užívala. A protože jsem místní, občas jsem mohla zámecké rodině nabídnout pomoc i s hledáním brigádníků na práce v zahradě apod., nebo jsem sem tam pomohla chůvě s dětmi. Zámecké rodině jsem se zalíbila a nabídli mi, abych se stala jejich další chůvou. Chvilku jsem s dětmi bydlela na zámku a na zimu s rodinou odlétla na ostrov Guadeloupe. Byla to ohromná zkušenost. Vrátila jsem se a pokračovala jako asistentka pedagoga.

Jak vzpomínáš na období práce asistentky pedagoga?

Během několika let v roli asistentky pedagoga jsem zformovala svůj názor na problematiku inkluze, která je teď hodně probíraná. Seznámila jsem se s řadou dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Zažila jsem autistického chlapce na druhém stupni základní školy. To prostředí běžné třídy ho dokázalo dostat do stavu velkého afektu, který se projevoval výbuchem agrese k sobě i k ostatním. Rušily ho zvuky, vadil mu třídní kolektiv, projevoval nesnášenlivost ke škole a pedagogům. V 9. třídě už nebyl schopen trávit moc času v kolektivu třídy, hodně času jsme spolu pracovali v klidové místnosti, kde to také mělo vypjatý průběh. 

Často to stejně nezvládl a musel školu během dne opustit. Když jsme společně vyšli z 9. třídy, byla jsem už bakalář. Můj plat se nezměnil, ale rozhodla jsem se zkusit nabrat zkušenosti i na jiné škole a po roce jsem si uvědomila, že je čas jít dál. Během těch let mi došlo, že ráda pomáhám, a to v jakékoliv podobě. Zajímala jsem se o organizace zaměřené na ochranu přírody, ale taky třeba na pomoc zvířatům.

Tak to jsi měla pestrý začátek svého pracovního života. A jak jsi tedy přišla k nám do Tísně?

Asi po dvou měsících intenzivního hledání práce na mě ten inzerát doslova vybafnul. Na Stříbrsku je hodně pozic v továrnách, ale nechtěla jsem se vracet na začátek. Problém byl ten, že je těžké tady najít zaměstnání, které je jiné. Nabídka pracovních pozic ve fabrikách je široká a fabriky zaměstnávají asi 90 % lidí, které znám. Jsou to ale zároveň lidé, kteří nemají čas na nic jiného. A pak jsem tady zbyla já s životem, který si chci chránit. Chci mít jednou čas na svoje děti a nebát se vzít si volno, abych se o ně třeba mohla postarat, když jsou nemocné, a zároveň nepřijít o prémie, na které jsem dřela půl roku. 

Takže když jsem viděla inzerát, neváhala jsem, a jsem ráda, že to vyšlo. Je mi tady fajn, mám pocit, že jsem konečně našla místo, kde za sebou nechávám něco, co má smysl. Někdy je to těžké, protože člověk občas vidí spoustu trápení, ale naplňuje mě pocit, že dělám správnou věc, když můžu s čímkoliv pomoct rodinám a hlavně dětem. Jsem tam často ta poslední osoba, která se může postarat, aby děti byly trošku šťastnější, mohly se svěřit, měly zastání, aby si byly jistější při učení, výběru školy a toho, co by chtěly dělat ve volném čase. Můžu jim zkrátka ukázat něco, co mnohdy nepoznaly.

Často se setkávám s názorem: „Můžou si za to sami.“

A myslí si i Tvoje okolí, že Tvá práce má smysl?

Ne všichni, ale nejsem schopna tvrdit, kdo ano a kdo ne. Ne všichni na planetě si myslí, že se dá každému pomoci a často se setkávám s názorem: „Můžou si za to sami.“ Já ale z praxe vidím, že nešťastné osudy se dějí. A některé „happy endy“ jsou důkazem toho, že to smysl má.

Tak mi zkus nějaký ten „happy end“ popsat.

Třeba mě napadá maminka samoživitelka dvou dětí, se kterou jsem navázala spolupráci díky doporučení kurátorky. Maminka neměla příjmy, nacházela se v obtížné životní situaci, nemohla dlouhodobě najít práci, neměla auto, přízeň rodiny, ani přátele, otec neplatil alimenty a do toho měla výchovné problémy se svou čtrnáctiletou dcerou, která setrvávala ve vztahu s velmi problematickým partnerem. Celé to mělo velmi táhlý průběh, kdy jsme se slečnu snažily motivovat k tomu, aby si uvědomila, že zamilovanost se sice dá pochopit, ale že tento muž, s ohledem na jeho chování a její věk, není dobrá volba. Jsem mladá, ten dialog s ní na tohle téma byl možný, určité věci ode mě pochopila a vzala, ale pořád to bylo málo platné a její rizikové chování se opakovalo. 

Její přítel s ní manipuloval, používal také výhrůžky k ní a její rodině. Na žádost maminky jsme proto dceru doporučily do Plzně do Střediska výchovné péče a delikty toho muže začala vyšetřovat policie. Až když to bylo bezpečné, dcera se vrátila domů. Našla znovu vztah ke své mámě. Navíc v době, kdy dcera nebyla doma, maminka nemusela každodenně řešit její problémové chování, tak se maminka krásně stabilizovala. Našla si práci, uhradila dluhy vůči městu a jejich život nabral úplně jiné obrátky.

Velmi dobrá práce! Komu jsou vlastně sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi určeny?

Jsou určeny rodinám s dětmi ve složité životní situaci. Ale mohou se na mě obracet i maminky v době těhotenství. Oslovila mě třeba maminka těsně před porodem, protože biologický otec se k ní otočil zády a ona byla úplně bez financí. A pak jsem taky chvíli spolupracovala s maminkou, které byly odebrané děti do ústavní výchovy. Tam jsme se snažily podchytit všechny příčiny, které bránily navrácení dětí.

S jakými problémy se na Tebe lidé tedy obrací?

Většinou jsou to komplexní rodinné problémy. V jedné rodině mám v současné době až šest zakázek, na kterých průběžně pracujeme. Často řešíme finanční situaci, zaměstnání, bydlení, podporu vzdělávání dětí v rodině, výchovné problémy, ale taky běžný chod domácnosti. Rodiny, se kterými pracuji, mají většinou rozsáhlé potíže v různých oblastech života. Ale občas řeším i specifičtější věci jako třeba upozornění třídní učitelky na zanedbanou hygienu dítěte.

To se mi zdá jako velmi citlivé téma, jak se to dá s rodiči otevřít?

Máš pravdu, je to citlivé. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak tohle téma v rodině uchopit, jak pomoci, ale neurazit, protože ne každá rodina má stejně nastavený hygienický standard. To, co je ve škole už špinavé oblečení, se nemusí zdát špinavé rodině. Společně s rodinou se pak snažím najít kompromis, příčiny a přijít na to, jak to zlepšit, popř. podpořit rodinu při jednotlivých hygienických úkonech.

Na Stříbrsku je velkým problémem bydlení

Konzultuješ v kanceláři nebo dojíždíš do rodin?

Konzultuji převážně přímo v rodinách, v jejich domácnostech. Občas se potkáme v kanceláři, ale jsou to spíš ojedinělé případy. Většinou je potřeba přijít do domácnosti, je to nejúčinnější.

Proč si myslíš, že je to nejúčinnější?

Několikrát se mi stalo, že lidé přišli s nějakým problémem, ale až v domácnosti se ukázalo, že ty problémy jsou vlastně jiné. Nebo je jich mnohem víc a vzájemně spolu souvisí. Třeba mám rodinu, která chce řešit exekuci. Vím, že v rodině je nezaměstnaný otec - schopný mladý chlápek, který prostě klidně může jít do práce, a člověku se nezdá, že by tam byla nějaká překážka. Takže hledáme zaměstnání. Cestou do lokality, kde rodina bydlí, si ale uvědomuji, že zde nejsou žádné spoje, otec nemá řidičský průkaz ani auto nebo souseda, se kterým by mohl do práce jezdit. Člověku dojdou souvislosti a zkusí to uchopit z jiného konce. Třeba se s rodinou začne bavit o bydlení.

Jak si k Tobě ty rodiny najdou cestu?

To je různé. Často přicházejí na doporučení OSPODu, někdo přichází na základě doporučení kamarádky, se kterou už jsem třeba spolupracovala. V některých případech se na mě obrací i přímo škola.

A liší se nějak spolupráce lidí, kteří přicházejí na doporučení úřadu a těch, kteří přicházejí na doporučení známých?

Občas se liší v motivaci. Ta motivace u lidí, kteří přicházejí sami nebo na doporučení známých, je často větší. Ale i s motivací lidí přicházejících z úřadu se dá pracovat, jen je to běh na delší trať a člověk musí být vybaven dávkou trpělivosti a síly to dotáhnout do konce. Zároveň mám pocit, že s lidmi, kteří přichází sami, řešíme často jen jednu nebo dvě zakázky – většinou jasně pojmenovávají, co potřebují. U rodin doporučených úřadem je to častěji komplexnější. Problémy odhalujeme postupně. Přichází s nějakým problémem a další se objevují následně.

Jak je to vlastně se spoluprací s úřady na Stříbrsku?

Myslím, že se zlepšuje. Dřív tady nebyly moc dobré vztahy, na Stříbrsku jsme neměli úplně stabilní tým. Ale podařilo se navázat spolupráci se zdejší kurátorkou pro děti a mládež a ta je opravdu profesionálkou na správném místě, krásně nám to funguje. Spolupracujeme intenzivněji a vyplácí se to. Na Úřadu práce se to podle mě také zlepšilo, občas nám zavolají ohledně některého člověka, se kterým spolupracujeme, za což jsem ráda a vnímám to hodně pozitivně. A teď mám čerstvou zkušenost s místním oddělením hmotné nouze, které hezky zareagovalo na paní, která přišla v zoufalé situaci, kdy ji opustil manžel – cizinec a zanechal ji zcela bez financí. Podařilo se jí velmi rychle vyjednat dávky hmotné nouze a z toho mám radost, protože k jejímu případu bylo přistupováno opravdu individuálně, jak by to mělo být. A určitě bych ráda zmínila dobré vztahy s Městskou policií, ale i s místními školami.

Co si pod tou spoluprací se školami mám představit?

Když je potřeba řešit nějaký individuální případ dítěte, jsou velmi ochotní a vstřícní spolupracovat. Myslím, že v tomhle pomáhá hodně i právě to, že jsem na těch školách v minulosti pracovala. Třeba jsme se domluvily s jednou paní učitelkou na spolupráci ohledně její žačky v první třídě. Máme vytvořenou takovou tabulku, kam paní učitelka vyplňuje, jak je ten den spokojená s hygienou dítěte, přípravou na výuku, domácími úkoly, svačinou a tak. Společně to pak hodnotíme také na konzultacích s rodiči a může to také fungovat příkladně při mapování OSPODu.

Je nějaké téma na Stříbrsku, které vnímáš jako problematické?

Bydlení. V tom tady nemáme žádné možnosti. Máme mnoho rodin žijících v nedůstojných podmínkách a nemáme žádnou šanci to změnit. Často se kvůli tomu nedaří najít zaměstnání. Nemáme jim co nabídnout. Také tady není žádný azylový dům, jen ubytovny. Těch je tady mnoho, ale málo je jich registrovaných. Máme tady několik bezdomovců, které je také těžké ubytovat. Ti lidé nežijí v důstojných podmínkách a tím se jim zužují možnosti najít si práci. Je to téma, které se opakuje, všude to omíláme – nastoupil bych do práce, ale jak se tam dopravím, copak můžu na pohovor takhle. Potřebují nejprve zázemí, umýt se a pak jít hledat práci jako „slušný člověk“. Na bezdomovce nebo člověka na pokraji existence žádný zaměstnavatel nečeká.

Existuje služba, která Ti tady na Stříbrsku chybí?

Chybí nám tady jednoznačně podpora vzdělávání. V našich rodinách bychom často potřebovali někoho, kdo by pomohl s doučováním dětí. Máme teď jednoho dobrovolníka, ale je to málo. Dobrovolníků bych potřebovala víc. A asi i kariérní poradenství by tady dnes bylo užitečné. Mám v rodinách řadu dětí, které vychází ze základní školy a potřebují pomoc při výběru školy a ještě častěji právě s motivací k dalšímu studiu.

Ne každý tvor si může zvolit kde, jak a s kým prožije svůj život

Co děláš, když nepracuješ?

Relaxuju. Chráním si svůj volný čas. Baví mě všechno. Baví mě se válet, kytara, baví mě pes, i když zlobí, jdu ráda do přírody. Miluji muziku a tanec, takže ráda zajdu na jakýkoliv koncert jakéhokoliv žánru. A žeru lidi. Baví mě sdílení, povídání a poznání. Jsem přesvědčená, že každý nový člověk něco do mého života přináší. Každá zkušenost je dobrá. I ta negativní. Nebojím se toho, a když jo, tak to stejně zkusím. Tohle se mi daří díky mojí nezměrné naivitě a nekonečné trpělivosti. To je kombinace, která mě udržuje při optimismu i v mé práci.

Vím, že sis nedávno splnila jeden svůj sen.

Ano, to je pravda. Strávila jsem s přítelem měsíc na Bali. Byla to moje první cesta do Asie, kterou jsem si organizovala celou sama, a moc jsem si to užila. Jsem vděčná, že mi to naše úžasné vedení umožnilo, zažila jsem strašně moc. Třeba jsme si tam našli organizaci Trash Hero, kterou vlastně založil kluk z Česka, který se věnuje free divingu. Vždycky o víkendu jsme udělali takovou hurá akci a uklízeli různá místa. A vrátilo se nám to tisíckrát zpátky. Díky tomu jsme poznali spoustu zajímavých lidí a dostali se na řadu míst, kam bychom jinak nikdy nepřišli. Přimotali jsme se třeba na hinduistickou ceremonii.

Co Ti to cestování dává, co Ti přináší?

Cestování ti ukáže, že i když někde jinde lidé nemají vůbec nic, jsou plni těch opravdových hodnot, často žijí bez stresu a bez nesnášenlivosti. A ta poslední cesta mi přinesla zdravé sebevědomí, že když se pro něco rozhodnu, tak to zvládnu, a může to být klidně na druhé straně světa. A taky určitou pokoru. Když se člověk dívá, tak v tom světě zjistí, že ne každý tvor si může zvolit kde, jak a s kým prožije svůj život. Já to štěstí mám a o to víc jsem odhodlaná si vybírat.

A máš nějaký plán nebo sen, který by sis chtěla splnit dál?

Mám pocit, že za posledních pár let jsem změnila strašně moc věcí. A teď bych chtěla kabrio, to je takový můj sen. Tak doufám, že se mi brzy vyplní...

Autor: Tereza Králová