"Naším hlavním úkolem teď je, aby se Afghánci během zimy nepropadli do hladomoru," říká koordinátor pomoci v Afghánistánu

Pamatujete si svůj první pocit poté, co jste vstoupil na afghánskou půdu?

Bylo to 15. března 2017. Měl jsme na sobě teplý kabát a hned jsem se začal strašně potit. Nastudoval jsem si, co v té zemi běží za projekty, ale o životě Afghánců jsem věděl strašně málo. Byl jsem ovlivněn negativními zprávami v médiích, věděl jsem, že tam bouchají bomby, že tam nic nefunguje…

Kábulské letiště, což bylo to první, co jsem spatřil, tuto představu podpořilo. Vyšel jsem na parkoviště C, kde čeká spousta řidičů, pohybují se tu stovky lidí, cítíte spoustu emocí. Našel jsem oprýskanou toyotu s naším řidičem, nasedl jsem, projeli jsme jeden check point (bezpečnostní kontrolní stanoviště, pozn. red.), druhý check point a já najednou viděl, že moje původní představa o Afghánistánu byla totálně mylná.

Viděl jsem trhy, zácpy aut, holky a kluky, kteří jdou do školy, staré ruské paneláky kolem silnice… A chápal jsem, že jsem byl mimo.

Náš profesor na vysoké škole říkal: „Afghánistán, to jsou šutry.“ Měl pravdu. Šutry a rozmanitost. Každá provincie je úplně jiná. Projel jsem tu zemi od Džalálábádu po Bádghís. Viděl jsem Mazáre Šeríf, pouště, hory… Afghánistán, to je 34 mikrozemiček v podobě provincií a 404 krajů, které se od sebe naprosto liší. Přírodou, zvyky, jazykem, kulturou, způsobem pečení chleba…

A není to, co popisujete jako krásné, i největším hendikepem té země? Lidé se navzájem nejen neznají, ale ani si nerozumí, protože mluví jinými jazyky. Jako by ten stát jako semknutý útvar vůbec neexistoval…

Mě rozmanitost Afghánistánu fascinovala. Možná i proto, že pocházím z ČR, kde to nemáme. Chybělo mi to.

Vyvíjeli na vás vaši zaměstnanci tlak, abyste je vyvezli ze země?

Ptali se nás, samozřejmě; měli jsme help linku, a to jak pro současné, tak pro bývalé zaměstnance. Sám jsem na této lince seděl. Dostali jsme asi 350 žádostí o pomoc – a stále přicházejí. Donekonečna vysvětlujeme lidem, co můžeme a co ne. Možná jejich očekávání byla větší, ale nebyla reálná.

Když se jakéhokoliv Afghánce zeptáte, zda se chce dostat pryč, řekne ano. Je pravda, že určitému procentu lidí skutečně šlo a jde o život. Třeba jsou to ti, kteří si příliš zadali s bývalým režimem a aktivně vystupovali proti Tálibánu.

Většina ale chce „jen“ lepší život. Já jim úplně rozumím, a kdybych byl na jejich místě, budu to zkoušet taky. Jenže tady mluvíme prakticky o celé zemi.

Ani OSN nezajišťovala svým zaměstnancům evakuaci. Některým se podařilo najít skulinu a odjeli, ale ten nával byl tak obrovský, že pomoct všem nemohl nikdo.

Chcete říct, že se s Tálibánem dá jednat?

Dá. Ale pozor. Co vesnice, to jiná pravidla.

V Saripulu nebo v Balchu jsme měli vzdělávací projekty a polovina našich zaměstnanců byly ženy. Místní tálibové to tolerovali.

Jinde nám řekli: „Tak jo, ale moc o tom na veřejnosti nemluvte.“ Nebo chtěli, aby naše zaměstnankyně chodily v burce.

Ale třeba v provincii Bádghís jsme náš projekt museli šestkrát pozastavit. Protože Tálibán přišel, viděl a řekl: „Ještě jednou a bude to pro vás mít fatální následky.“ Nakonec jsme i tohle překonali a ten projekt pokračoval. Bylo to ovšem náročné.

Proto jsem na prosby o evakuaci reagoval s chladnější hlavou. Doufal jsem, že se 90. léta nebudou opakovat.

I v Tálibánu jsou různé kliky. Část chce návrat do 90. let. Ale z praxe vím, že v některých částech země Tálibán dokonce projevoval zájem o vzdělávání žen. Jinde se jim více líbily projekty na výstavbu infrastruktury. Zamlouvala se jim i naše protikorupční pravidla. Oni na to kladou velký důraz.

V Afghánistánu nastoupila zima. Podle Davida Beazleyho, šéfa Světové zdravotnické organizace, vypukla v zemi největší humanitární krize na světě. Jak Afghánci přežijí následující měsíce?

Ekonomická kondice státu se zhoršuje od chvíle, kdy začaly odcházet zahraniční jednotky. Slábl příliv peněz, mizely zakázky, stát nebyl schopen nahradit to, co generovali cizinci. Dodnes je státní správa ze 60 procent financována ze zahraničních peněz.

Problémy tedy existovaly už před příchodem Tálibánu do Kábulu. Teď se jen prohloubily.

Každý rok před zimou sledujeme, jak jsou Afghánci připraveni přežít zimu. Farmáři toho během chladných měsíců moc negenerují. Tak nějak hibernují a čekají na jaro. Koncem zimního období už jsou hubení, mají nedostatek živin, přijímají méně kalorií a mají omezené finanční prostředky. Jenže letos jsou v tomto stavu už teď, před zimou! Budou mít velký problém přežít ji, když už teď nezvládají dodat všem členům rodiny 2100 kalorií denně.

Rozhodli jste se pokračovat v práci. Jak se po příchodu Tálibánu změnily vaše priority?

Už nejde o rozvojové, ale o čistě humanitární projekty. Musíme být rychlejší, momentálně neřešíme, co bude za rok, ale jak lidi zvládnou zimu. Zaměřujeme se na ty bez příjmu, na podvyživené, kteří nemají na jídlo, jsou zranitelní… na vdovy, seniory, postižené.

Dáváme jim finanční pomoc, aby si mohli nakoupit potraviny, opravit obydlí nebo koupit kamínka, teplé deky atd.

Naším hlavním úkolem teď je, aby se Afghánci během zimy nepropadli do hladomoru. Část země už je na hodnotě IPC 4, což je na stupnici potravinové bezpečnosti druhá nejhorší kategorie. My Češi jsme v jedničce, pětka je hladomor.

Osm milionů Afghánců (asi pětina populace, pozn. red.) je teď na čtyřce. Dalších 20 milionů je na trojce, což také není nic moc. Možná mají nějaké jídlo, ale už žádné úspory. V pětce lidé už jen živoří a bez cizí pomoci nepřežijí.

Více se dočtete zde