Ihor studuje české gymnázium, tisíce ukrajinských středoškoláků takové štěstí nemají

Náš vzdělávací program Varianty k tomuto tématu aktuálně organizuje kulatý stůl: Přístup dětí – cizinců na SŠ. Zúčastní se zástupci ministerstva školství, krajů a společnost pro příležitosti mladých migrantů Meta.

Byli v posledním ročníku školy, připravovali se na závěrečné zkoušky a dál plánovali studium na universitě. Ihor se spolužákem Mykytou si domluvili společné učení s přespáním u jednoho z nich. Čerstvé rohlíky k snídani jim Ihorova maminka už nekoupila, brzy ráno za domem přistála bomba. Trojice na nic nečekala a dala se na útěk ze země. Aby se do autobusu vešlo co nejvíce lidí, i těch pár věcí, co stačili doma pobrat, muselo zůstat ležet na zastávce. Cestovali jen s doklady - Mykyta navíc bez matky, která se rozhodla zůstat v Ukrajině se starou a nemohoucí babičkou.

Kvůli bojům neopouštěl domov poprvé

V Plzni trojici zachytila naše pracovnice, která jim domluvila ubytování v jedné vesnici. Radost z vytopené a čisté místnosti s jednou postelí byla až dojemná.

Ihor kvůli bojům neopouštěl domov prvně. Několik let jeho rodinu vyháněly nepokoje v Donbasu, klid nenašli ani na poslední adrese v Kramatorsku. Na všechno zůstal s matkou nakonec sám, otec zemřel těsně před vpádem Rusů na covid.

„Kluky od první chvíle zajímalo, co tu můžou dělat, jak se mohou začít učit česky. Ihorova maminka šla hned druhý den plít záhon před obecní úřad, měla potřebu také nějak pomoct. Kluci chtěli rychle někam do školy, ona do práce,“ líčí pracovnice Člověka v tísni Petra Čížkovská s tím, že skupince pomohla s vyřízením dočasné ochrany, dávek i založením bankovních účtů. Společně s místními lidmi se jim postarala o jídlo, základní nábytek a oblečení, protože neměli nic. Ihorova matka, když začala chodit do práce na pole sbírat kameny, měla na nohou, i když sněžilo, jen tenisky.

Kluci dřou, česky se učí prakticky nepřetržitě

Další na řadě byla škola. „Naložila jsem kluky do auta a zavezla je do nejbližšího gymnázia. Bylo to v úplných začátcích. Nebylo vůbec jasné, jak se školy k přílivu mladých uprchlíků postaví, jaké budou podmínky přijetí. Ale paní ředitelka gymnázia nám vyšla vstříc a kluky přijala do prvního ročníku. My jsme jim pak ještě zařídili zdarma kurz češtiny, sehnali jim kolo, aby mohli dojíždět do sousední vesnice, sehnali jsme jim počítač a kluci fakt dřou. Česky se učí prakticky nepřetržitě. Jsou oba velmi nadaní, hlavně na matematiku, a moc šikovní,“ popisuje Petra Čížkovská. Na podzim je čekají rozdílové zkoušky a pokračování studia v odpovídajícím ročníku. Chtějí si zkusit podat přihlášku i na vysokou školu.

S platbou za obědy jim gymnázium počkalo. První měsíc uhradil Člověk v tísni, nyní už si je platí sami. „Kluci se snaží dělat různé brigády, vypomáhají lidem ve vesnici,“ ilustruje Čížkovská neustálou snahu nebýt na obtíž. Na školní pomůcky a cestovné za autobus jsme jim přispěli ze sbírky SOS Ukrajina. „Kluci byli šťastní, že můžou do školy, a hned druhý den ráno je autobusák vyhodil na déšť, že s jejich přepravní společností to nemají Ukrajinci zdarma. O pár dnů později znovu, to už sice měli připravené peníze na jízdenku, ale ta se mezitím zdražila, takže dvanáct kilometrů do školy šli pěšky,“ uvádí příklad nepříjemností, na které i přes přetrvávající vlnu solidarity uprchlíci občas narážejí.

Obeslala asi třicet středních škol. Zareagovaly dvě

Na druhé straně je příběh mladých Ukrajinců v jiné části republiky, kteří do Česka přišli začátkem března. I oni mají za sebou různé peripetie spojené s útěkem z válkou pustošené země a příchodem do Česka, kde nikoho neznali. Během krátké doby se například museli už několikrát stěhovat. Naposledy, když se jejich matky odmítly smířit s neférovými podmínkami jednoho ze „solidárních“ ubytovatelů.

Celou skupinku tvoří dvě dospělé a čtyři děti ve věku pět, třináct, sedmnáct a sedmnáct. Matky už pracují, nejmladší dítě chodí do mateřské školy, starší na základní školu, nejstarší chlapci se však zatím cítí bezprizorní.

„Obeslala jsem asi třicet středních škol. Zareagovali mi ze dvou, které by přicházely v úvahu. Do jedné z nich jdou kluci zítra na pohovor. Jde o obor grafický design a informatika, o který by moc stáli. Ale jinak je to bída. Ředitelé se mi buď vůbec neozvali, nebo mi sdělili, že mají plno, anebo se jim to nechtělo vůbec řešit, protože je to komplikované. Všude chtějí dobrou znalost češtiny. I když jim nyní místo nabídnou, o definitivním přijetí rozhodnou až na konci srpna, kdy je z jazyka přezkouší. Jistota přijetí není žádná,“ vypráví učitelka češtiny, která učí nově příchozí Ukrajince jako dobrovolník a přála si zůstat v anonymitě.

Tisíce ukrajinských teenagerů v Česku nedocházejí na střední školy, nepodaly si ani přihlášku

Mnozí mladí Ukrajinci jsou ze současné situace frustrovaní. Je v nich strach a nejistota, co bude. Jejich matky řeší existenční záležitosti a moc kapacit na vyhledávání střední školy, navíc v cizím prostředí, jim nezbývá. „Jsou velmi ohroženou skupinou nejen kvůli svému věku a traumatickým zážitkům, ale i z toho důvodu, že velké části z nich se nedostane podpory ze strany škol, kterou mají mladší školáci. Tisíce ukrajinských teenagerů v Česku nedocházejí a ani si nepodaly přihlášku na střední školy. S ohledem na napjaté kapacity škol je již nyní jasné, že mnoho z nich se do středního vzdělávání vůbec nedostane,“ podtrhuje zoufalost situace Tomáš Habart, vedoucí vzdělávacích služeb Varianty.

Podle květnových údajů ministerstva školství se to může týkat zhruba 25 tisíc potenciálních ukrajinských středoškoláků. Část z nich studuje zatím distančně na středních školách v Ukrajině. „Školy sice mohou žádat o dotaci na jazykové kurzy, včetně těch prázdninových, ale je zřejmé, že tisíce ukrajinských teenagerů se na střední školy nedostanou. Mimo školy jsou pro ně však možnosti jazykové podpory také omezené. Zároveň víme málo o plánech a motivacích samotných mladých Ukrajinců a Ukrajinek,“ připouští Tomáš Habart a doplňuje: „K situaci pořádáme příští týden, 23. června, debatu, které se zúčastní zástupci ministerstva školství, krajů a organizace Meta.“