Lidé utíkající z války nepotřebují, aby byli vítáni potleskem na nádraží, říká expertka na migraci Jenna Althoff

Musím přiznat, že během přípravy našeho rozhovoru mě velmi překvapila aktuální čísla v souvislosti s ukrajinskými uprchlíky v Německu. Počty jsou podobné, jako v době evropské uprchlické krize let 2015–2016, kdy země přijala více než milion žadatelů o azyl, tehdy převážně ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu.

Ano, při pohledu na absolutní čísla je situace srovnatelná s tzv. uprchlickou krizí v roce 2015. Nicméně budeme-li více porovnávat s ostatními zeměmi EU a s dnešním kontextem, procentuální podíl ze všech přijatých je mnohem menší.

Vrátíme-li se do roku 2015, největší podíl ze všech azylových žádostí byl v Maďarsku. V jeho případě jde o složitý příběh, do kterého bych nyní nezacházela. Vedle Maďarska mělo tehdy jeden z nejvyšších podílů příchozích vzhledem k počtu obyvatel právě Německo.

Podíváme-li se následně na nucené vysídlení v letošním roce, mnohem větší počet lidí v přepočtu na vlastní populaci přijaly země, které s Ukrajinou sousedí. Procentuálně myslím hostí nejvíce vysídlených osob z Ukrajiny Moldavsko. Celkově se situace stále tolik proměňuje, že se nedivím, že si veřejnost není vědoma každého posunu ve vývoji. Navíc se postupem času vnímání naléhavosti tohoto tématu snižuje a lidé obrací pozornost také k jiným problémům. Dokud zůstanou přátelští a otevření vůči osobám na útěku, nebude mi vadit pokles zpravodajského pokrytí.

Je přesto současná situace srovnatelná s oním příběhem před sedmi lety?

Pouze na první pohled. Jak jsme zmiňovali, absolutní čísla jsou srovnatelná a lidé znovu utíkají před válkou. Dnes však pro lidi vysídlené z Ukrajiny používáme jinou právní kategorii. Striktně vzato nejde o uprchlíky nebo migranty, neboť se na ně jako skupinu vztahuje směrnice EU o dočasné ochraně.

Také všeobecné reakce jsou velmi odlišné od doby před sedmi lety, pokud jde o postoj veřejnosti, politické reakce či mediální pokrytí. Nyní jsme byli svědky otevřeného, přijímajícího přístupu na všech třech úrovních. V roce 2015 byla politická úroveň poněkud zdráhavá (přestože se tehdejší migrační dynamika rodila již dlouhou dobu) a přijetí zmíněného počtu lidí vyvolalo mezi německým obyvatelstvem obrovské napětí.

Nerada bych zveličovala rozdíly. Také tehdy byla veřejnost příznivě nakloněna přijímání lidí na útěku. Není to však srovnatelné s okamžitým a velmi přátelským přijetím, jakého se během posledních měsíců dostalo lidem z Ukrajiny. Mohu jen spekulovat, proč tomu tak je.

Na evropské úrovni někteří odborníci poukazují na více či méně skrytý rasismus v zacházení s uprchlíky, jiní na sdílenou historii sovětských represí, což okamžitě vzbudilo solidaritu a empatii. V případě Německa může platit obojí.

Navíc dalším aspektem, který bychom měli brát v potaz, je značně odlišné složení vysídlených. Na rozdíl od let 2015–2016 dnes vidíme přicházet především ženy, děti a staré lidi – ze zřejmých důvodů, jelikož muži jsou mobilizovaní a pouze vzácně mohou opouštět zemi.

Mezi oběma krizemi existují i další rozdíly. Občanská válka v Sýrii tehdy již roky vyháněla miliony lidí do sousedních zemí. Lidé opouštěli zemi bez jasné vidiny návratu. V případě těch, kdo dnes utíkají z Ukrajiny (a nejde jen o etnické Ukrajince), se domnívám, že naděje na brzký konec války je stále vysoká a stejně tak i šance na návrat domů a obnovu tamního života.

Pro mnoho zemí včetně Německa přesto platí, že struktury, které se zrodily v letech 2014–2015 (například dobrovolnické organizace, ale například i některé úřady) byly nyní znovu aktivovány a dobře využity. V tomto smyslu zkušenosti z tehdejších let napomáhají i při pomoci poskytované dnešním vysídlencům.

Mohla byste nám představit současnou veřejnou debatu v Německu ohledně přijímání uprchlíků z Ukrajiny? Jde o návrat ke slavné německé Willkommenskultur („kultura přijímání“), nebo se veřejná diskuse od roku 2016 již změnila?

Nejde o žádný návrat k (ne)slavné kultuře přijímání. Myslím, že jde o posun k lepšímu. Německo bylo tehdy nadšeně charitativní, potom však následoval pocit deziluze. Velmi jsem oceňovala tehdejší otevřený postoj a pozitivního ducha, dnes ale preferuji asi trochu realističtější přístup. Lidé utíkající z války nepotřebují, aby byli vítáni potleskem na nádraží. Potřebují především okamžitou základní asistenci, jako je ubytování a jídlo, a následně se krok za krokem jejich potřeby posouvají směrem k jazykovým kurzům, perspektivě vzdělání nebo zaměstnání, k soukromému bydlení a tak dále a tak dále. Mám dojem, že současná pomoc lidem utíkajícím z Ukrajiny cílí na tyto potřeby lépe než v letech 2015–2016.

Jaké v Německu zaznívají nejčastější argumenty pro a proti přijímání lidí z Ukrajiny?

Asi jsou stejné jako v České republice. Většina lidí chce obecně nějak pomoci, nicméně mají pochybnosti ohledně velkorysosti této pomoci a toho, jak pomoc ovlivňuje jejich vlastní pracovní vyhlídky, blahobyt, sociální status a podobně. A někteří prostě nechtějí nabídnout žádný "humanitární" postoj, jsou pro zavřené hranice, nebo dokonce sdílí proruskou argumentační linii. Chtěla bych v této souvislosti zmínit také ty, kteří utíkají nebo chtějí utéci před ruským režimem a ne vždy se setkávají se stejně otevřeným přístupem. Tito lidé jsou v naší současné debatě velmi často přehlíženi, i oni ale potřebují pomoc. A potom samozřejmě všichni ti, jejichž těžký úděl je nyní ve stínu kvůli intenzivní pozornosti věnované válce na Ukrajině. Ukazuje se, jak jsou naše pozornost a priority arbitrární.

Integrace cizinců se v Německu začala lépe řešit až po roce 2000

Německý integrační model je často chválen jako jeden z nejúspěšnějších napříč EU. Systematicky jste jej pro české publikum popsala ve speciálu Odešli do Evropy, který byl publikován na webu Aktualne.cz. Mohla byste zde přesto shrnout jeho hlavní principy? Byl z dnešního pohledu úspěšný také v letech 2015–2016?

Jistě. Integrace je úsilí, které v Německu probíhá na více úrovních: svou roli v celém systému sehrávají municipality, spolkové země i federální vláda. Na federální úrovni dnes udává pokyny Národní plán pro integraci z roku 2018. Za zmínku také stojí, že několik spolkových zemí již přijalo zvláštní integrační zákony, které jen podtrhují důležitost tohoto tématu. Celkově si myslím, že klíčem k současné pozitivní integrační dynamice v Německu je úsilí, které probíhá na mnoha úrovních a s mnoha aktéry.

Ve zmíněném speciálu jste přesto mimo jiné psala, že Německo začalo modelovat svůj systém teprve nedávno, v roce 2005. Řeklo by se, že tam musela jistě probíhat dlouhá tradice úspěšné integrace, odkážeme-li na německý poválečný historický vývoj a pozvání tureckých dělníků na obnovu země. Jak je tedy možné, že tak pozdě? Co bylo primární příčinou rozvoje tak rozsáhlého a profesionálního systému?

Ano, je to trochu paradoxní situace. Když se podíváme na počty, mysleli bychom si, že Německo má dlouhou tradici integračních politik a aktivit. Přesto se dlouho zdráhalo vzít to na vědomí. Předpokládalo se, že gastarbeiteři se po období zaměstnání v Německu vrátí do své země původu. Fakt jejich usazení a integrace nebyl na politické úrovni řádně řešen. To se změnilo až na začátku roku 2000 a s reformou, která konečně uznala Německo jako imigrační zemi.

I přes přijetí více než milionu uprchlíků skončila evropská uprchlická krize až vyjednáním kontroverzních dohod EU s Tureckem a Libyí, jež vedly nepřímo k uzavření turecko-syrské hranice a k vytváření detenčních zařízení v Libyi, v nichž podle Amnesty International dochází k mučení, sexuálnímu násilí i nucené práci. Byly tyto momenty také součástí německé veřejné debaty v oněch letech?

Tato fakta jsou sice v německé veřejné diskusi přítomna – opakovaně na ně upozorňují někteří vědci, aktivisté i politici –, ale není to příliš prominentní téma. I když se postoje vůči imigraci a integraci změnily, systémové nedostatky německé imigrační politiky a evropské azylové politiky nejsou plně pokryty. Nerovnováha rozvoje, životní perspektivy a šancí na naplněný život se obrovsky různí napříč planetou. Žádná jedna země či politika ale nemůže vyřešit tyto ústřední příčiny, které vedou k migrační dynamice napříč kontinenty.

Česká republika na jednu stranu otevřená přijímání lidí prchajících z Ukrajiny, na druhou se ale v minulosti bránila a dodnes stále brání přijímání uprchlíků ze zemí jako jsou Irák, Afghánistán nebo Sýrie. Vidíte podobnou selektivnost vůči nuceným migrantům pocházejícím z nejrůznějších zemí světa i v německé společnosti?

Myslím, že český příklad je zřetelněji veden protiruským sentimentem, nicméně ano, jednoznačně existují rozdílné přístupy vůči různým konfliktům, různým lidem, různým národnostem, různým náboženstvím, jak jste to pojmenoval. Přece však věřím v právní stát a v to, že každý by měl dostat spravedlivou šanci. Lidské předsudky se mohou měnit v průběhu času, a to bohužel v obou směrech, to je ovšem už jiný příběh. Jak jsem ale řekla dříve, v tuto chvíli jsem ráda, že tolik lidí napříč zeměmi a vládami je ochotných pomoci a že uznávají potřebu rozsáhlé podpory lidí z Ukrajiny i Ukrajiny samotné.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.