Jak nekonečných může být 9 let? Sýrie vstupuje do 10. roku války

Jak nekonečných může být 9 let? Sýrie vstupuje do 10. roku války

11. 3. 2020

Sýrie, 12. března 2020 – V neděli 15. března Sýrie vstoupí do 10. roku války. Za devět let od začátku konfliktu zahynuly statisíce lidí a miliony lidí ztratily své blízké a příbuzné, přišly o své domovy, živobytí, přístup ke zdravotní péči a ke vzdělání. Navzdory tomu, jak dlouho jejich utrpení trvá, se právě teď na severu Sýrie odehrává největší humanitární krize od začátku války. 

Během posledních tří měsíců muselo ze svých domovů v severozápadní Sýrii utéct téměř milion lidí, přibližně 60 procent z nich jsou děti. I v dalších oblastech Sýrie je stále velká potřeba pomoci. 

Člověk v tísni byl mezi prvními humanitárními organizacemi, které na krizi v Sýrii reagovaly, na místě jsme začali pomáhat v roce 2012.

V současné době každý měsíc podporujeme   200 000 lidí.

Údaje Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních otázek (UNOCHA) ukazují, že 11,1 milionu lidí v Sýrii potřebuje humanitární pomoc a 6,1 milionu muselo utéct ze svých domovů a přebývají na jiném místě v Sýrii. Krize v severozápadní Sýrii pokračuje a lze očekávat, že tato čísla porostou. Za těmito čísly jsou ale konkrétní lidé, kterým do života vstoupila válka. V severozápadní Sýrii nám Azza, Fatima a Mosa vyprávěli, jak jejich život vypadal před devíti lety a jak se za tu dobu změnil. Každý z nich má svůj vlastní příběh a každý je jiný. Jedno ale mají společné. Všichni se chtějí vrátit domů a žít v míru život, který jim válka před devíti lety vzala. 

Věnujte dnes 9 vteřin svého času a podívejte se na video #9Let9Vteřin. Vzpomeňte na miliony lidí v Sýrii, kteří už devět let žijí ve válce.


Azzam

„Jmenuji se Azzam Obaid a jsem z vesnice ze severní části Hamá. Mám pět dětí, nejmladšímu je pět a nejstaršímu dvacet. Dřív chodili do školy v naší vesnici. Teď už tam ale žádná škola není.

Všechno se za ty roky změnilo. Přišli jsme hlavně o naši půdu a zdroj příjmu. Před devíti lety jsme měli velký kus půdy, kde jsem pěstoval brambory a pšenici. Vydělal jsem si tím téměř 50 000 syrských liber ročně, což bylo v té době hrozně moc a díky tomu jsem mohl zaopatřit celou rodinu. Na kvalitu života jsme si nemohli stěžovat. Teď jsme o všechno přišli a jsme závislí na humanitární pomoci a na tom, co dostaneme. Mé děti už nemohou chodit do školy, protože v našem okolí není žádná otevřená. Cítíme se ponížení, jako bychom ztratili naši důstojnost. Byli jsme donuceni žít daleko od svého domova.

Vrátit se domů je pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Představuji si, jak jen sedím venku a dýchám čerstvý vzduch v naší vesnici. Je mi 45 let a už si ani nedokážu představit další stěhování v příštích letech. Můj život ubíhá, chci si zkrátka jen sednout před svůj dům a cítit vůni domova a své zahrady. Být donucen opustit domov je hrozné a ponižující. Nikdy se necítíte dobře, je to nesnesitelné dokonce i se všemi lidmi okolo, protože pro každého je všechno strašně těžké. Asi deset mužů, které jsem velmi dobře znal, zemřelo na infarkt. Ten jim způsobil ten věčný strach a úzkost. Nemyslím si, že ty krásné dny, co jsem v minulosti prožil, se někdy vrátí. Mám pocit, že se už nikdy nebudu cítit tak dobře a tak šťastný jako jsem býval dřív. Možná, že se věci změní a budou lepší než teď, ale v nás už navždy bude ten věčný stres z toho, že nic není stabilní. Víme, co znamená chudoba. Zdraví, rodina a bezpečí je pro mě to nejdůležitější.“

Fatima

„Jmenuji se Fatima a jsem z vesnice, která leží v jihovýchodní části Idlibu. Před devíti lety jsem neměla děti, žila jsem společně se svou matkou. V roce 2011 bylo všechno v pořádku a my jsme si šťastně a v klidu žily. Byly jsme doma a nic nám nechybělo.

Poprvé jsme musely utéct před šesti lety. Vždycky jsme se stěhovali společně s mým bratrem a jeho rodinou. Mé matce bylo tehdy 75 let. Už nežije, z toho stresu a věčné úzkosti zemřela na infarkt. Zažili jsme silné ostřelování raketami a vojenskými letouny, bylo to strašně nebezpečné.

Než jsme utekli, tak jsem si při jednom z náletů poranila hlavu. Díky Bohu to nebylo nic vážného, ale když jsem si rukou zakryla obličej, cítila jsem, jak mi z hlavy teče krev. Lekla jsem se, upadla a zlomila si nohu.

Pak jsme odešli do vesnice v jižní části Idlibu, kde jsme zůstali asi měsíc. Nic jsme si s sebou nevzali, mysleli jsme, že se za pár dní vrátíme. Zůstali jsme v té vesnici jen asi měsíc, protože jsme si tam nemohli dovolit platit nájemné. Pak jsme se přesunuli do jiné vesnice, kde jsme dostali nějaké plachty, deky a dřevěné tyče, ze kterých jsme si tehdy postavili stan. To s námi zrovna nebyl náš bratr a já jsem pracovala na farmě, abych se postarala o sebe a svou matku. Matka potřebovala léky, za které jsem každý týden platila 2 000 syrských liber. Rok na to došlo v téhle oblasti k velkému ostřelování, a tak jsme byly znovu nuceny utéct. Tentokrát jsme šly do západní části provincie Aleppo. Stěhovali jsme se kvůli náletům a ostřelování celkem čtyřikrát, než jsme nakonec došli na sever Idlibu, kde nám humanitární organizace daly dva stany, do kterých jsme se všichni vešli. V jednom jsem byla já s matkou, druhý měl bratr se svou rodinou. Pevně věřím, že se budeme moci vrátit do svých vesnic a začít tam znovu žít. To samé přeji všem lidem, kteří byli stejně jako my vyhnáni z domova. Chci, aby tohle krveprolití skončilo a už jsme nebyli svědky žádného dalšího zabíjení.“

Mosa 

„Jmenuji se Mosa a jsem z vesnice ze severní části Idlibu. Mám osm dětí. V roce 2011 jsem se svou rodinou žil poklidně a měli jsme se dobře. V srpnu 2012 byl ale náš domov zničen při náletech. To bylo poprvé, co vojenské letouny zasáhly naši vesnici. Byli jsme zrovna venku a můj syn Ali, kterému bylo patnáct let, byl během náletu sám doma. Byl při útoku vážně zraněn, vzali jsme ho do nemocnice a všechny úspory dali za léčbu. Ušetřil jsem víc než milion a půl a za ty peníze jsem měl v plánu koupit dodávku, ale většinu těchto peněz jsme zaplatili za léčbu a operace Aliho. V té době nebyly okolo žádné nemocnice, které by podporovaly nevládní organizace, takže jsem ho musel vzít do soukromé.

Obecně vzato, věci se změnily. Všechno, co bylo předtím krásné, je teď velmi špatné a smutné a myslím si, že to tak mají a cítí všichni lidé tady. V roce 2011 jsem plánoval, že svým dětem umožním, aby pokračovaly ve škole a mohly se učit, pomůžu jim se svatbou, koupím jim auto a zaopatřím je. Později v roce 2012 a 2013 jsem na tom byl ale tak, že jsem si nemohl dovolit koupit ani chleba. Když byl můj dům v roce 2012 zničen, odešli jsme do nedalekých hor, kde jsme si postavili malý přístřešek, ve kterém byl pokoj na přespání a kuchyň. Během devíti let ve válce byl náš dům mnohokrát terčem útoků, protože leží v samotném centru vesnice, nedaleko školy. A právě tahle část vesnice byla často ostřelována. 

Míval jsem minibus a dobrý příjem. Žili jsme si hezký život až do chvíle, kdy jsme kvůli bezpečnosti nemohli pokračovat v práci, o kterou jsem přišel stejně jako o svůj příjem. Bezpečnostní situace se zhoršovala a já jsem byl ve velkém stresu. Navíc bylo prakticky nemožné koupit si základní věci, které jsme potřebovali. Později jsem prodal kus své půdy a za utržené peníze jsem koupil několik ovcí. Místo, kde jsme přebývali, jsme museli opustit v září 2019. Už jsme to nemohli vydržet, tehdy okolí našeho domu zasáhli více než stokrát.. Tohle je poprvé, co žiju ve stanu a doufám, že to brzo skončí. Teď jen doufám, že tu budu moci zůstat a nebudu se muset stěhovat někam dál. Cítíme se ztracení. Když si uvědomím, jak má rodina vypadala předtím a co se z nás stalo, cítím, že jsme ztracení.“

Člověk v tísni v sýrii

Kromě potravinové pomoci a podpory zemědělců zajišťujeme pracovní příležitosti a podporujeme vzdělávání. Zajišťujeme pitnou vodu, pomáháme v oblasti hygieny a sanitace. Poskytujeme pomoc vysídleným lidem, ale i komunitám, které je na místě podporují. 

Okamžitá pomoc
Darovat pravidelně


Moc rádi bychom poděkovali všem dárcům z řad veřejnosti, kteří přispěli do sbírky SOS Sýrie, Skutečný dárek nebo jsou členy Klubu přátel Člověka v tísni. Děkujeme také:

Velmi si Vaší pomoci a podpory vážíme.

Pro více informací prosím kontaktujte:

Tomáš Kocian, Regionální ředitel Člověka v tísni pro Blízký východ

+420 777 787 970

tomas.kocian@peopleinneed.cz 


Autor: Člověk v tísni