“Jako humanitární pracovník můžu pomáhat svým vlastním lidem.” – Kinan ze Sýrie

“Jako humanitární pracovník můžu pomáhat svým vlastním lidem.” – Kinan ze Sýrie

11. 8. 2020

Jmenuji se Kinan* a je mi 35 let.  Pocházím z venkova z oblasti Allepo (severní Sýrie), ale s rodinou jsme vždycky žili přímo ve městě Allepo. Dokončil jsem tam v roce 2010 studium práv. Byl jsem na stáži v jedné právnické firmě a na konci roku 2012 jsem začal pracovat jako právník. Dělal jsem to tři roky.

I když už bombardovali Aleppo, nenechal jsem toho. Vždyť jsme tam žili vždycky! Jenže v roce 2013 už to dál nešlo, nebylo to bezpečné a museli jsme se přesunout do jiné čtvrti. Měli jsme štěstí, že naše rodina měla ještě jeden dům, kde bylo bezpečněji. Tehdy jsem se přestal věnovat právu.

Konflikt dopadl na každého v Aleppu. Skoro každý musel opustit svůj domov, i několikrát. Za pouhé dva roky jsem se stěhoval desetkrát, abych unikl bojům.

Každý, kdo čerstvě dodělá práva, sní o tom, že bude dál studovat nebo si otevře právnickou kancelář, pak si pořídí dům a zajistí si budoucnost, nebo ne? Tou dobou to byly i moje sny. Ale rok za rokem, hlavně po 2013, se moje sny začaly rozplývat, až se z nich staly jen iluze.

Ve 2013 už jsem snil jen o tom, abych se mohl s rodinou schovat do bezpečí. Od té doby spousta lidí přišla o práci, ztratila zdroj příjmu a ocitla se v chudobě. Dělal jsem, co jsem mohl a v Allepu jsme založili malá dobrovolnická sdružení. Vybírali jsme peníze od pár bohatých lidí, kteří v Aleppu zůstávali, a peníze jsme dávali těm, kdo je nejvíce potřebovali. Neměli jsme žádné další zdroje, všechno fungovalo na bázi solidarity. Ze začátku jsem byl dobrovolník a pomáhali jsme s kolegy mnoha lidem. Nejdřív nám peníze věnovali lidé z okolí, ale postupně nám je posílali i ze zahraničí. V Aleppu tehdy bylo jen pár dobročinných organizací.

V roce 2014 jsem dostal příležitost pracovat pro neziskovku, která působila v oblasti občanského práva. Starali jsme se o to, aby lidé měli v pořádku dokumenty o vlastnictví svých domů a pozemků. Organizace potřebovala právníky a já měl štěstí, že jsem se k téhle práci dostal.

V roce 2016 se změnilo všechno. Zaútočili na město a začali ho silně ostřelovat. Bylo to strašné. Nebyla k sehnání výživa pro děti, pleny. Všechno bylo drahé. Pár lidí si to dovolit mohlo, ale většina ne. Obléhání trvalo půl roku. I když jiná města obléhali déle, byl to obrovský problém. V městě stále žilo mnoho lidí, zboží v obchodech začalo rychle docházet.

Během měsíce jsem se kvůli bojům přestěhoval třikrát. Mému nejmladšímu synovi bylo tehdy půl roku. Obléhali nás a k dostání nebyly základní potraviny, jako je zelenina, dětská výživa, ale ani pleny. Odešel jsem z Aleppa 17. prosince 2016. I když jsem byl rád, že odcházíme, byl jsem jako všichni ostatní zároveň zdrcený. Opouštěli jsme domov, všechno jsme tam nechali. Do poslední minuty jsem věřil, že nebudeme muset odejít.

Potřeby se neustále zvětšují

Hned na začátku jsme dostali za úkol doručit stany lidem, kteří přišli o domov při ofenzívě v zimě. Společně s kolegy jsem stany rozdával a pomáhal je stavět. Je strašně těžké vidět lidi, kteří dříve žili důstojně ve vlastních domech, jak teď nemají nic. Čekají jen na to, až jim nějaká organizace daruje stan. Viděli jsme mnoho rodin, které stany sdílely. Doprostřed si pověsily deku nebo oddělily prostor matracemi, aby vytvořily dva menší pokoje pro dvě rodiny.

Nejdřív jsme s týmem zjišťovali potřeby v mnoha uprchlických táborech. Pak jsme vybrali jeden, ten nejvíc přelidněný. Lidé žili v šílené chudobě a trpěli. Neměli peníze na nájem, proto jim zbylo jen žít ve stanu. Neměli ani na to zajistit si základní potřeby a potraviny jako rýži, bulgur a cukr. K tomu všemu se zdražovaly potraviny… a pak přišla pandemie koronaviru.

Potřeby se stále zvětšují. Přibývá sirotků a vdov. Je těžké přijmout, že nikdy nemůžeme pomoci všem.

Těžkosti a problémy mě hodně naučily. Naučil jsem se poskytovat humanitární pomoc lidem, kteří jsou nervózní a jsou v zoufalé situaci. Musíme během práce myslet na to, že si za každých okolností zaslouží respekt a důstojnost. Musíme jim naslouchat a dělat to, co skutečně potřebují. Naučil jsem se komunikovat s respektem. Za ty roky už rozumím jejich mentalitě.

Teď žiji v severním Aleppu v malém domě s ženou a třemi dětmi. Bylo pro nás těžké zvyknout si na všechno to utíkání, stěhování, cestování na dlouhé vzdálenosti a změny škol pro naše děti.

Moji rodiče byli pyšní, když jsem pracoval jako právník. Bylo pro ně těžké přijmout, že jsem teď humanitární pracovník, ale časem, když stále víc lidí potřebovalo pomoc, tak moji práci začali respektovat. Jsem vděčný za to, že můžu pomáhat těm, co to opravdu potřebují.

*Jméno bylo kvůli bezpečnosti změněno.

Autor: Omar Khattab a Nina Tramullas, Člověk v tísni