"Je před námi ještě obrovský kus práce – co se týče systému, ale i nastavení společnosti"

Publikováno: 15. 11. 2019 Doba čtení: 12 minut
© Martin Kovalčík

Jitka Kylišová k nám do Plzně nastoupila v říjnu 2012. Rozhodnutí poslat životopis do Tísně považuje do dnes za to nejlepší, které mohla udělat. Za celé ty roky prošla většinou našich služeb a nabyté znalosti v současné době uplatňuje jako metodik terénních programů v rámci všech našich poboček po celé České republice. Je mámou 5 dětí, z nichž nejmladšímu je 10 a nejstaršímu 27 let. Před pár lety se navzdory svému strachu z výšek zamilovala do zdolávání ferrat a je ráda, když se jí povede posunout svoje hranice.

Na jakou pozici jsi úplně na začátku Tvého působení v Tísni nastupovala?

Pracovala jsem jako terénní pracovník a dluhový poradce na Nýřansku.

A vzpomínáš si ještě, jaké to bylo?

Byla jsem nadšená. V Tísni jsem chtěla pracovat a po výběrovém řízení jsem si to přála ještě víc. Takže když mi zavolali hned druhý den, že mě berou, měla jsem velkou radost. Nadšení mi vydrželo i přesto, že jsem první dny v nové práci zahájila strategickým plánováním plzeňské pobočky. Pamatuju si, jak jsem se snažila rozklíčovat jazyk, kterým se na plánování mluvilo. Řadě používaných zkratek jsem vůbec nerozuměla. Třeba jsem přemýšlela, proč všichni pořád mluví o psech. Tak jsem si pořídila sešit, kam jsem si psala vysvětlivky ke všem zkratkám.

A dnes už víš, o jakých psech se mluvilo?

Jasně, dnes už Programy sociální integrace taky nepojmenuju jinak než PSI.

Jaké jsi tehdy měla pocity jako nováček, jak jsi vnímala přístup k Tobě?

Byla to spousta nových informací, ve kterých se člověk musel orientovat a zároveň už moc chtěl pracovat s klienty. Takže se mi zdálo, že chvíli přešlapuji na místě a nic nedělám. Zpětně vidím, že to bylo potřeba a že ten čas nebyl promarněný. Od začátku se mi líbil kolektiv, do kterého jsem nastupovala, přístup lidí k nováčkům jak od vedení, tak od kolegů. Člověk se mohl na cokoliv zeptat a ty informace dostal. Už od začátku se na spoustě věcí dalo s nadřízenými i kolegy domluvit. Cítila jsem důvěru, i když jsem byla nová. Vždycky tu byl někdo, na koho se člověk mohl obrátit a něco s ním řešit, ať už se to týkalo organizačních věcí nebo metodických. A taky se mi moc líbilo, že i já, jako úplný nováček, jsem měla prostor se vyjádřit. A měla jsem pocit, že tomu názoru je nasloucháno. To jsem třeba z minulé práce vůbec neznala.

Měla jsem 5 dětí a chtěla jsem si od nich v práci odpočinout

Ale Ty jsi těch služeb u nás vystřídala víc.

To je pravda. V roce 2013 se začal připravovat projekt Dalekohled, který se zabýval podporou vzdělávání. Byl to vlastně úplně první projekt na pobočce, který se zaměřoval na podporu vzdělávání dětí. Byla jsem tehdy oslovena, jestli bych nechtěla být součástí toho projektu. A já to radikálně zamítla. Argumentovala jsem tím, že sama mám 5 dětí a vlastně bych si ráda v práci od dětí trochu odpočinula :-) Ale rozleželo se mi to v hlavě a nakonec jsem to vzala. Takže jsem jednak pracovala jako terénní pracovník a jednak v podpoře vzdělávání.

Co Tě napadne, když si na ten rozjezd téhle nové služby vzpomeneš?

Začít pracovat s těmi dětmi bylo fakt skvělé. Byla to úplně jiná forma práce, jiný přístup, než na jaký jsem byla zvyklá z terénní práce. Začali jsme například organizovat i volnočasové aktivity s dětmi. Jsem z toho vždycky trochu dojatá, když si na to vzpomenu. A co bylo úplně jiné, to byla práce se školami, se kterými jsme se snažili o nějakou formu spolupráce, ať už s učiteli nebo s vedením škol, kam děti, se kterými jsme pracovali, docházely. To té práci dalo zase trochu jiný rozměr, protože jsme se začali snažit o nějaké změny v zaběhnutém systému.

A jak to na začátku šlo?

Začátky byly hodně těžké. Dařilo se nám doučování, podpora dětí, pracovat s rodiči, ale komunikace se školami byla zpočátku i pro nás obtížná. Když ta škola nebyla přístupná a nezajistila dětem vhodnější podmínky ve škole, tak to dítě dál z pohledu školy selhávalo. To bylo někdy dost frustrující. Ale zároveň bylo fajn potkat učitele, kteří ten přístup měli jiný, kde se dalo mluvit o spolupráci v zájmu dítěte. Ideální bylo, když se rodičům, nám i škole podařilo najít shodu. Zároveň jsme začali pracovat i s dobrovolníky, bez kterých bychom podporu vzdělávání nemohli dělat ve větším rozsahu, tak, jak jsme si přáli. Práce byla najednou víc rozmanitá a na více úrovních. Což s sebou přinášelo trochu větší stres, ale na druhé straně zase nové výzvy.

Podpora vzdělávání zní hodně jako Tvoje srdcová záležitost, ale vím, že z téhle služby jsi po čase odešla.

Přišel okamžik, kdy jsem byla oslovena začít dělat koordinátorku terénních pracovníků v Plzni. A protože jsem tuto nabídku vzala, musela jsem se něčeho jiného vzdát. Přiznávám se ale, že se mi podpora vzdělávání opouštěla docela těžko a musela jsem si na to tehdy vzít i supervizi, abych si to zpracovala.

Jaké byly začátky na pozici koordinátorky?

Těžké jako většina začátků. Například i v tom, že jsem v té době byla v Tísni pořád relativně krátce, ale koordinovala jsem lidi, kteří tady byli i několik let. Postupně jsem se koordinování začala věnovat na plný úvazek a časem se z Plzně zaměřila na koordinování lokalit v Plzeňském kraji mimo Plzeň, tedy Domažlic, Klatov, Rokycan nebo Nýřan. Když pak odešla na mateřskou dovolenou kolegyně, tak jsem po ní postupně převzala koordinování podpory vzdělávání a sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi.

A čemu se tedy věnuješ v práci v současné době?

V současné době působím jako vedoucí sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi v Plzeňském kraji, malinkatým úvazkem jako terénní pracovník a od října jako centrální metodik terénních programů.

Co znamená centrální metodik?

Podílím se na vytváření metodiky pro celé PSI Člověka v tísni. Pracuji na standardech práce, na obsahu služby a snažím se být podporou jednotlivých poboček po celé České republice v rámci terénních programů. Komunikuji s koordinátory jednotlivých lokalit, kde pracujeme, na workshopech se potkávám s pracovníky z přímé práce. Bavíme se o standardech kvality služby, jak je naplňovat a dělat naši práci co nejlépe. Snažíme se o sjednocení metodiky napříč Tísní, ale zároveň chceme respektovat specifika jednotlivých poboček. Takže součástí mojí práce se nově stalo i cestování po ČR, od Karlovarska až po Olomoucko.

Jaká specifika jednotlivých poboček máš na mysli?

Napříč pobočkami se například proměňuje cílová skupina lidí, se kterými pracujeme. To je potřeba respektovat a práci tomu uzpůsobit, ale zároveň by ta služba měla míst nastavenou stejnou úroveň a jednotnou linii.

Můžeš víc přiblížit, čemu se třeba teď v tuhle chvíli nejvíc věnuješ?

Teď asi nejvíce metodě case managementu a jak tuhle metodu, v našich podmínkách, využívat pro co nejefektivnější práci s lidmi.

Přibliž nám, prosím, trochu tu metodu, v čem spočívá?

Tato metoda se zaměřuje v zásadě na provázení klienta situací, kdy do podpory je zapojeno více aktérů. A tím se může rozumět více pracovníků z různých služeb jedné organizace nebo zapojení jiných organizací, jiných služeb, v daném regionu tak, aby to bylo pro klienta co nejefektivnější.

Tahle práce je pro Tebe úplně čerstvá, baví Tě?

Musím říct, že baví. Baví mě přemýšlet o tom, jak pracujeme, s kým pracujeme, jak se ta služba vyvíjí. A zároveň mě baví mluvit o tom s lidmi z přímé práce, podporovat je ve změnách. Koordinátorská pozice a metodická pozice si jsou vlastně v něčem podobné – vždycky komunikuji s lidmi, snažím se jim pomáhat a podpořit je v jejich práci, sledovat jejich vývoj a snažit se, aby měli možnost vlastní realizace. Jen jako koordinátorka jsem pracovala s lidmi, kteří přímo poskytují služby, denně, byli jsme v daleko užším kontaktu. Jako metodik pracuji více samostatně.

Připadala jsem si jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce

Jsi tady už přes 7 let, za tu dobu se u nás vystřídala celá řada pracovníků, pobočka se rozrostla. Jaké to je potkávat pořád nové a nové kolegy a kolegyně?

Rozhodně obohacující. A i díky tomu, že jsem pracovala jako koordinátorka, tak jsem si je všechny pamatovala a pamatuji pořád. Vzhledem k tomu, že teď pracuji častěji mimo Plzeň, tak se jen trochu bojím toho, že už to tak nebude. Což by mi připadalo a pořád připadá smutné.

Pamatuješ si i lidi, kterým jsi pomáhala?

Ano, pamatuju. S některými se občas potkám a je to téměř vždy milé setkání. Třeba si vzpomínám na jednu paní ze Slovenska, která tady dlouhodobě žila s partnerem. Narodilo se jim tu dítě. Oba partneři v České republice dlouhodobě pracovali už před narozením dítěte. A trvalo nám pak ¾ roku, než se podařilo vyřešit pro paní rodičovský příspěvek. Muselo se tehdy komunikovat se Slovenskem, ať už s úřadem práce nebo se soudem, tady v ČR s úřadem práce. Připadala jsem si jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce, chodili jsme od dveří ke dveřím. Paní byla bez příjmu a žili jen z příjmu partnera. Nakonec se to podařilo, tak to si pamatuji na ten pocit a radost té paní. A pak asi nikdy nezapomenu na první rodinu, se kterou jsem spolupracovala v podpoře vzdělávání. S těmi mám spoustu zážitků. Občas je potkám a vždycky je to moc milé setkání.

Máš v práci nějaké téma, které v Tobě nějak víc rezonuje?

Je to rozhodně vzdělávání a podpora dětí, které z různých důvodů nemají stejnou startovací čáru. To vnímám hodně silně. Je tady před námi ještě obrovský kus práce - jednak co se týče systému, ale i nastavení společnosti. To si myslím, že je jedna z nejdůležitějších věcí - pracovat s dětmi a rodinami, ale i s tím systémem. I když v projektech zaměřených na podporu vzdělávání už přímo nejsem, tak je moc ráda sleduju. Chtěla bych, aby se školství jako celek opravdu někam posunulo.

A pak je to ještě téma sociálního bydlení, to u mě také hodně rezonuje. Absence bydlení pro lidi, kteří se ocitnou v nějaké nouzi nebo jsou dlouhodobě ve špatné sociální situaci. Všechny ty změny, které proběhly a měly nějakým způsobem omezit obchod s chudobou, který se děje - pronajímání bytů a ubytovny - tak neměly dopad na ty, kteří z toho nejvíc těží, ale dost často dopad právě na lidi, kteří nemají kam jinam jít bydlet. Dopadlo to na ty nejzranitelnější, kteří mají bez podpory mizivou šanci vstoupit do klasického tržního nájemního vztahu. Obce bydlení ve většině případů nemají, nebo ve velmi omezeném množství, a zákon stále chybí.

Co by se mělo stát, aby se téma bydlení změnilo k lepšímu?

Je potřeba mít zákon o sociálním bydlení, který lidem v bytové nouzi skutečně pomůže. Některé obce se už dnes, i bez zákona, o sociální bydlení snaží, některé úspěšněji, některé méně, někde je už systém poměrně dobře zavedený. Ale možnost opřít se o zákon by tu měla být v každém případě.

Ty jsi dělala v sociální oblasti vždycky? Čemu ses před nástupem k nám věnovala?

Vychovávala jsem děti :-) A asi rok jsem pak pracovala jako terénní pečovatelka v Městském ústavu sociálních služeb v Plzni. Když jsem byla doma s dětmi, tak jsem dobrovolničila a studovala. V rámci organizace Adra jsem asi rok chodila za seniory, číst si s nimi, vzít je na procházky a tak. Taky jsem se třeba za veřejnost účastnila v Plzni komunitního plánování.

Učím se ráda, ale musí mi to dávat smysl a být mi to k užitku

Co jsi studovala?

No s mým studiem a přípravou na mou profesi sociálního pracovníka je to takové složitější. Měla jsem trochu náročnější pubertu, takže jsem se na první střední škole nedostala k maturitě. No a rok po opuštění střední školy jsem měla první dítě a cca po roce pak druhé dítě. Začala jsem fungovat jako matka. Ale touha po vzdělávání mě neopouštěla, já se v podstatě učím moc ráda, jen mi to musí dávat smysl a být mi to k užitku. Takže jsem si někdy krátce po třicítce dodělala maturitu na Střední odborné škole profesora Švejcara a rozhodla se jít dál. 

Přihlásila jsem se na Teologickou fakultu Jihočeské univerzity na obor sociální a charitativní práce. Bylo to hrozně fajn, byla jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro tuhle fakultu, protože obor jsem měla jasný. V té době jsem dokonce studium kombinovala ještě se studiem sociální práce na Jahodovce v Praze, ale pak jsem obě školy přerušila kvůli malým dětem. Když trochu odrostly, rozhodla jsem se na školu vrátit, ale pokračovala jsem už jen na Jihočeské univerzitě. Když jsem dodělávala bakalářské studium, tak už jsem vlastně pracovala v Tísni. A teď už asi rok a půl mam silné tendence zase něco studovat a hledám a zvažuji, co bych ráda dělala dál. Ale zatím je to ve stadiu úvahy.

Co děláš, když nepracuješ?

Jsem s dětmi, jezdím na výlety, odpočívám, tak trochu se zajímám o politiku. Moje děti jsou celý týden poměrně aktivní, chodí do školy pak na kroužky, nejmladší syn hraje fotbal. V sobotu mají přes sezónu často hasičské závody a v neděli už se jim dost často nechce prostě nic. Chtějí jen nic nedělat, koukat na televizi, hrát si s legem, užívat si domova. A já jsem si díky nim uvědomila, že tohle je někdy opravdu dobrý – dovolit si celý den nic nedělat a možná se i trochu nudit. Jinak jsem spíš aktivní – chodím na výlety, užívám si aktivity s dětmi, jezdím na kole, miluju cestování. Ráda si posouvám svoje hranice, takže jsem si vyzkoušela zdolávání ferrat a to je pro mě velká výzva, protože se fakt hodně bojím výšek. 

Takže vylézt někam po zajištěné trase po stěně nahoru v přírodě je pro mě opravdu něco nepopsatelného. Vzpomínám si na to, když jsem zdolala první ferratu, v Itálii ve městečku Arco u Lago di Garda. Koukala jsem nahoru a říkala jsem si, že ta stěna je úplně kolmá. Až když tam člověk na té stěně je, tak vidí, že tam cestička je, ale zezdola to není vidět. Hrozně mě překvapilo, že jsem se vlastně vůbec nebála a ani mi nepřišlo, že bych měla důvod se bát. Tomu bych se ráda věnovala víc. Je to něco, co baví i děti, takže to můžeme dělat společně. A podobně jako pod tou stěnou při první ferratě, tak to mám tak trochu i v životě. Ze špatného úhlu cesta není vidět, musím se do toho pustit, abych ji nakonec viděla.

Co budeš dělat v Tísni třeba za 5 let?

Tak to nevím, co mi Tíseň ještě přinese. Občas mám takovou fantazii, že se vrátím do terénu. Někdy mi chybí mi ten kontakt s lidmi, příběhy lidí, ten proces, který můžeš ovlivnit. To mi bylo blízké a dávalo mi to obrovský smysl. Ale smysl mi samozřejmě dává i moje současná pozice, je to pořád podpora lidí, kteří potřebují pomoc, jen ta podpora, co dělám teď, má jinou formu. 

Autor: Tereza Králová

Související články