Když se spojí pobočky z různých částí naší republiky, aby spolu strávily pár dnů, je to vždy sázka na jistotu úžasných zážitků. Tentokrát jsme dali dohromady studenty z Rokycan, Plzně a Kladna ze služby kariérního poradenství a společně vyrazili do Horažďovic na vodu.
Jak se sjíždí Otava, to spousta z nás do nedávna ani netušila. Kdo je háček a kdo zadák? Co že to je cvaknutí? A co teprve koníčkování.“ To jako pojedeme na koni?!“ Takové a mnohé jiné dotazy a nejasnosti jsme si vyjasnili první večer u táboráku.
První den a noc nám sice propršelo, ale druhý den ráno jsme vstávali se slunečními paprsky, které nám slibovaly doprovod při naší první plavbě. Po dobré snídani jsme se z tábořiště přemístili vlakem z nedalekého nádraží do Sušic, kde už nás čekaly naše loďky. Krátké zopakování pravidel správného vodáka a nasedat.
Strach z neznáma se střídal s euforií. Ten, kdo nevěděl co je zadák a háček, se po chvíli nemusel za své schopnosti udávání směru a rychlosti plavby stydět. Občas bylo vody méně, než jsme potřebovali, ale to nám náladu nezkazilo. Ani jezy nebyly žádnou překážkou. Ranní paprsky nelhaly a tak jsme si mohli udělat pár přestávek na občerstvení a koupačku. Blížili jsme se k našemu tábořišti. Unaveni, ale nabití krásnou přírodou a živlem, kterého jsme pokořili. Za sebou 20 km.
Večeře z kotlíku a sdílení zážitků u ohně uzavřelo náš druhý den. Zvuk zapínání stanů se linul kempem. Nastalo ticho.
Třetí a zároveň poslední den před odjezdem se hlasovalo, zda po včerejším náročném dni půjdeme na výlet do nedalekého zámku, nebo nasedneme do loděk. Vyhrála Otava.
Bylo krásné vidět, jak mládež dokázala spolupracovat, překonat svůj strach a obavy z neznáma a následně se naučit nové věci. Otava už navždy zůstane v našich srdcích a my se už teď moc těšíme na další výjezd. Tak ahoooj příště!
