"K" jako ... Keramika
Publikováno: 17. 5. 2018 Doba čtení: 2 minuty
„Kdo ještě přijde?“ chce vědět Péťa, Kaččina starší sestra, když na Soukenném náměstí čekáme, až se sejdou zájemci o keramiku. Do ateliéru s dětmi z doučování jdeme už podruhé, tentokrát abychom vypálené výrobky naglazovali.
„Tak počkej,“ odpovídám a lovím z paměti, kdo všechno byl minule. „Kromě Kačky tam byla…“
„Vaneska," doplňuje za mě Kačka, „Natálka, Robertek, Jenifer a ten kluk – její brácha, a taky ten, co přišel s Natálkou...“ Žasnu. Přestože se Kačka s dětmi, které spolu s ní byly na první keramické dílničce, skoro nezná (některé v ateliéru viděla poprvé), bez zaváhání mi je teď jedno po druhém jmenuje. Se stejnou jistotou minule při odchodu z ateliéru rozdala všechny bundy, které visely na věšáku a s nimiž jsem si já nevěděla rady. Bezradně jsem poměřovala střídavě bundy a zase děti a přemýšlela, kdo v které přišel, když mě Kačka „zachránila“ a do jedné je rozdala správným majitelům, bylo jich sedm.
Na místo srazu dorazí poslední opozdilci, děti na nic (a hlavně na nikoho, tedy na mě) nečekají a rozbíhají se k ateliéru. Ještě že je jen za rohem. Přede dveřmi se zarazí, a když je doženu, společně vcházíme.
Na stole už leží řádka vypálených hliněných sluníček a jiných věcí, které stihly při první návštěvě vyrobit. Kačka se nezdržuje podpisy (stejně jsou zespodu a mnohdy nečitelné) a přiděluje výrobky autorům. Zase se ani jednou nesplete. To už jsem úplně paf. Tohle že je ta holčička, s níž už několik měsíců nacvičuju barvy a učím se pojmenovávat a poznávat číslice od jedné do desíti („šnek šestka“ a „sněhulák osmička“ se pořád stavějí na zadní, o zákeřné devítce ani nemluvě)? To je ta holčička, nad níž paní učitelka zlomila hůl? Chvíli uvažuju o záhadách lidské paměti a o procesu učení, ale to už mě vytrhávají dotazy na glazury, které mezitím keramička Bára připravila na stůl a které nevypálené vypadají úplně jinak (a mnohdy jako úplně jiné barvy), než jak budou vypadat po vypálení. A Kačka opět barvičky bezchybně pojmenovává a velmi dobře se v nich orientuje.
I z domácího prostředí znám Kačku jako usměvavou holčičku, ale tady jako by celá rozkvetla (možná to bude tím, že nás tentokrát doprovází i její starší sestra, pro kterou minule spolu s Vaneskou vyrobily sluníčko, aby si ho dnes mohla Péťa nabarvit). Myslím, že k tomu není třeba nic dodávat, snad jen že doufám, že i nadále budeme mít příležitost s dětmi někam vyrazit, něco zažít a něco si vyzkoušet.
