„Když začali střílet, mysleli jsme jenom na to, abychom přežili,“ popisuje Lidia válku na východní Ukrajině

Publikováno: 9. 2. 2018 Doba čtení: 4 minuty
„Když začali střílet, mysleli jsme jenom na to, abychom přežili,“ popisuje Lidia válku na východní Ukrajině
© Petr Štefan

Lidia a její příbuzní už si na střelbu zvykli - slyšeli ji totiž půl roku den co den. Ráno 22. ledna 2015 se válka dostala dokonce až na jejich zahradu – od té doby se už nikdy necítili úplně bezpečně. Lidia (58) žije se svým mužem Koljou ve vesnici Mironovskiy. Občas hlídají vnoučata Maxima (11) a Alinu (5), protože jejich matka pracuje v nemocnici na směny.

Vše se událo v půl osmé ráno, když Lidia budila Maxima do školy. „Výbuchy byly slyšet zpovzdálí už během noci. Zrovna jsem v kuchyni vařila čaj, když jsem se podívala z okna a zahlédla jsem nějaký červený kruh. Říkala jsem si, co to asi může být, ” vypráví Lidia, když vzpomíná na okamžik, kdy granát dopadl na zahradu. Mohutný výbuch tehdy rozbil všechna okna v domě.

Místní byli vyděšení a navzájem si telefonovali, aby se ujistili, že jsou v pořádku. Lidia ani ostatní rodiče nedovolili dětem jít do školy a do školky. „Naše vesnice se stala terčem útoků. Tehdy jsme si uvědomili, že je to skutečná válka,” říká Lidia. Vesnice Mironovskiy leží asi 15 kilometrů od města Debalcevo, jehož vedení nespadá do kompetence vlády. Nelítostná bitva o Debalcevo proběhla mezi 16. lednem a 18. únorem 2015. Pro civilní obyvatele okolních vesnic to bylo velmi těžké období.

První zvuky sirén

Oznámili nám, že jakmile uslyšíme sirénu, musíme se schovat do sklepa. „Seděli jsme tam tři nebo čtyři hodiny. Alina plakala a já ji držela v náručí,” vzpomíná Lidia. Poté, co ostřelování ustalo, se rodina vrátila zpět do domu, ale netušili, co mají dělat, protože za pět minut se situace mohla klidně opakovat. „Když se střílelo, nemysleli jsme na vodu ani na elektřinu. Mysleli jsme jenom na to, aby nezasáhli náš dům. Abychom přežili. Aby nás Bůh neopustil. Když střelba ustala, vůbec jsme nevěděli, co bude dál, ” dodává Lidia.

Teprve když pominul prvotní šok, uvědomili si všechny problémy, ve kterých se nyní ocitli. Místní elektrárna (jediný zdroj elektřiny v okolí) byla mimo provoz kvůli poškození a zastaveným dodávkám uhlí. Nebylo bezpečné ji dále provozovat a většina dělníků tedy město opustila. Nastalo období bez vody a elektřiny. Nebylo možné si ani nabít mobilní telefon nebo uvařit jídlo. V jednu chvíli bylo bez elektřiny a topení zhruba 8 500 lidí a samozřejmě také školy, školky a nemocnice.

Život v Mironovském se hodně změnil a v mnoha ohledech bylo pro místní velmi složité se se změnami vyrovnat. Lékárny a nemocnice byly sice v provozu, ale mnoho obchodů s potravinami bylo zavřených a spousta výrobků nebyla vůbec k dostání. „Školy byly zavřené až do dubna, protože byly všechny poničené a nefungovalo topení,” líčí Lidia, která se s vnoučaty přestěhovala na několik měsíců do města Bakhmut, kde byli v bezpečí a děti tam mohly dokončit školní rok. Lidiina dcera zůstala v Mironovském, protože si jako živitelka rodiny nemohla dovolit opustit svou práci sestry také ostatní sestřičky v nemocnici.

Lidia zažívala nejhorší okamžiky války, když se rozhodla s dětmi odejít. „Silnice byla kluzká, bála jsem se, že spadnu. Stříleli, ze všech stran stříleli. Šla jsem s dětmi. Poprvé v životě jsme viděli skutečná vojenská vozidla,” říká Lidia, pro kterou kvůli zdravotním potížím byla chůze velmi obtížná. Když jsme se ptali jejího jedenáctiletého vnuka Maxima na okamžik, kdy se nejvíc bál, odpověděl: „Když jsme jeli autobusem, protože jsem se bál o život sestry a babičky.” V tu samou dobu šla jeho matka do práce v sousední vesnici. Nefungovala tam žádná doprava, takže celou cestu šla pěšky a všude kolem ji provázela dělostřelecká palba.

Válka je sblížila

Lidiin první manžel zemřel v roce 2013, rok před začátkem války. Když se v roce 2015 vrátili z Bakhmutu, zjistili, že všechno bylo zničeno. Jedinou pozitivní věcí bylo to, že Lidia potkala Kolju. „Byla jsem s Linou a dětmi a Kolja zatím obstaral vše, co bylo třeba,” říká Lidia. Dvojice nyní žije z Lidiiny penze, která měsíčně činí 1 500 hřiven. Kolja trpí zdravotními problémy a tak jen příležitostně vykonává za menší finanční obnos drobné opravářské práce.

„Jídlo je stále dražší a dražší, ceny jdou nahoru. Maso téměř nekupujeme, protože si to prostě nemůžeme dovolit,” vysvětluje Lidia. Živobytí jim pomohl finančně zajistit Člověk v tísni a to za podpory EU operací humanitární pomoci a civilní ochrany (ECHO). Z těchto peněz si koupili prasata, kuřata a krmení pro ně. „Bez této pomoci bychom nebyli schopni si zvířata pořídit, jsme za ně moc rádi,” říká Lidia a dodává, že její muž ji plně podporuje a pomáhá jí.

Velkou podporu našli také v Bohu. Celá rodina chodí každou neděli do kostela. „Bůh vám nemůže dát dary přímo z nebes, dává vám je prostřednictvím lidí. Bůh nám všem žehná,” říká Lidia. Věří, že i během války se dějí pozitivní věci, například když nesnáze přivedou lidi k sobě a sblíží je. Ona s Koljou jsou toho důkazem a navzájem se podporují už téměř tři roky.

Autor: Maria Lozan, PIN Ukraine Communication Officer

Související články