Knihovna Václava Havla: Konec bezdomovectví není utopie, říká Jana Němcová

Publikováno: 27. 4. 2021 Doba čtení: 6 minut
Knihovna Václava Havla: Konec bezdomovectví není utopie, říká Jana Němcová
© PIN

Bydlení v Praze je stále nedostupnější, a to dokonce i ve srovnání s ostatními evropskými městy. V nevyhovujícím bydlení nebo zcela bez domova je momentálně více než 80 tisíc lidí. Knihovna Václava Havla uspořádala besedu s názvem Bydlím, tedy jsem, která se otázce důstojného bydlení v Praze věnovala. Spolu s radní hlavního města Prahy Milenou Johnovou a ředitelkou Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové Monikou Granja se debaty účastnila také naše kolegyně Jana Němcová, která optikou terénní pracovnice popisovala, s jakými problémy se rodiny v bytové nouzi v Praze potýkají, jaké mýty provázejí sociální bydlení nebo jak se promění život rodiny ve chvíli, kdy se přestěhuje do důstojného bydlení. Je bydlení základním lidským právem? Je reálná vize konce bezdomovectví?

„V rámci Prahy byla v poslední době situace velmi těžká. Chodily k nám rodiny s tím, že nemají kam jít, že nemají kde bydlet, že budou muset dát své děti, které mají po příbuzných, do Klokánku, jinak že jim je odvezou do dětského domova. A my jsme jim neměli co jim nabídnout. Kapacity azylových domů jsou v Praze přeplněné, nájemní bydlení je nedostupné,“ uvedla v debatě Jana Němcová a s hostkami se shodla, že otázku dostupného bydlení dále komplikuje neefektivní jednání úřadů, neochota politiků či chybějící důvěra k lidem k lidem ze strany institucí. Až když Magistrát před rokem a půl prosadil novou politiku sociálního bydlení, včetně nové strategie přidělování bytů, začala se podle Němcové situace mírně zlepšovat.

„Tehdy začaly konečně některé rodiny nacházet východisko. Protože přidělování sociálních bytů, které předtím na Magistrátu bylo, fungovalo zásluhově. Člověk tak paradoxně musel mít nějaký příjem na to, aby si zasloužil sociální bydlení. Teď je to o potřebnosti, vyhodnocuje se nakolik ta rodina bydlení potřebuje, jak moc je ohrožená, jak moc by byla v krizi, kdyby bydlení neměla. A to je mnohem spravedlivější způsob a myslím, že to prospěje jak rodinám, tak společnosti obecně,“ vysvětlila v debatě Němcová.

50 korun za vyprání, poplatky za návštěvu a neustálý strach ze ztráty bydlení

Z pozice sociální pracovnice má Němcová možnost seznamovat se s život rodin na ubytovnách, vidět problémy a rizika, která s sebou takové bydlení přináší.

„Záchod a sprcha jsou na chodbě. Představte si, co to musí být pro malé čtyřleté dítě chodit samo na záchod, kde může potkat spoustu lidí. Bydlení na ubytovně je samo o sobě rizikové prostředí pro děti. A také je paradoxně velmi nákladné. Podle počtu lidí, kolik se do místnosti namačká, může rodina zaplatit i 12 tisíc za měsíc,“ upozornila Němcová na nepřiměřeně vysoké nájemné také na ubytovnách. „Slýchám, že tito lidé jsou na úřadě, a tak vlastně nemusí nájem řešit. Ale to není tak úplně pravda. Ne vždy dávka přijde včas. Ne vždy má člověk zaručeno, že bude mít na dávku nárok. Stačí, aby jednou vypadl nájem a může se vystěhovat, protože ty smlouvy jsou na měsíc. A je to non stop stres. Jsou tam nějaké další náklady spojené s bydlením. Jsou na kraji města, takže lidé musejí cestovat přes prahu, musejí platit za to, že si jdou vyprat. 50 korun za jedno praní. Musejí platit za to, že tam za nimi jde návštěva. Je to spoustu dalších nepřiměřených nákladů,“ přiblížila terénní sociální pracovnice komplikace spojené s životem na ubytovně.

Podpořte nás prosím
Chci vstoupit do Klubu přátel

S kaucí na bydlení počká dva týdny jeden vlastník bytu ze sta

Složitou situaci dále znesnadňuje přístupu majitelů bytů. Najít vlastníka bytu, který počká na zaplacení kauce dva až tři týdny, je podle Němcové naprosto výjimečné.

Je to jeden z padesáti, možná ze sta. Když se takový osvícený jedinec najde, přichází na řadu Fond podpory právě z Nadace Olgy Havlové. To je taková díra na trhu a sanuje nefungující stát,“ uvedla sociální pracovnice, podle které úřady práce v poskytování pomoci velmi neflexibilní. Úřad práce může tuto dávku v rámci zákona o pomoci v hmotné nouzi dávat, ale nedělá to rád a trvá mu to dlouho. Tak dlouho, že žádný majitel bytu takhle dlouho nepočká,“ uvádí Němcová s tím, že právě Fond podpory je díky poskytování kauce jedinou šancí mnohých rodin, jak bydlení získat.

Přetrvávající diskriminace romských rodin

„Jde o to, že na trhu s bydlením v podstatě není bydlení v cenové hladině, kterou si mohou rodiny dovolit. Není bydlení už skoro ani pro nižší střední třídu. Nebo možná ani pro střední střední třídu. Hlavní příčina je, že lidé nemají finanční prostředky,“ připomněla Němcová skutečnost, že se krize bydlení už zdaleka netýká jen sociální nejslabších. Dalším problémem je přetrvávají diskriminace některých skupin obyvatelstva. „Romské rodiny i kdyby měly peněz dostatek – a jsou rodiny, které mají stabilní příjem – tak je nikdo neubytuje, protože to jsou romské rodiny. Pořád to platí, nedůvěra na straně pronajímatelů zůstává. Člověk, který má romské jméno a představí se do telefonu, tak může zavolat třeba dvě stě krát. A teprve dvoustý majitel řekne ‚No tak se přijďte podívat na ten byt‘. A to je bezesporu další příčina, proč romské rodiny v Praze, pokud vůbec v Praze zůstanou, musejí bydlet na ubytovnách.“

Němcová se také během debaty dotkla různých společenských mýtů spojených se sociálním bydlením, které se ve veřejné občas objevují. Myslím si, že to vážně není tolik o tom, jak někdo si myslí, že by ty rodiny ‚neuměly bydlet‘. To jsou rodiny, které třeba v devadesátých letech žily normálně ve smíchovských barácích, které postupně skoupily developeři, realitky, a lidé postupně přicházeli o dlouhodobé smlouvy. A Praha se stala zabydlenou, nebylo kam jít a kde jiný byt najít. Takže spoustu rodin bylo nuceno odejít z Prahy pryč. A ti, co zůstali, postupně propadali až na ubytovny.“

"Zákon o sociálním bydlení se připravuje už dvacet let. Je napsaný a je skvělý, jen zatím nikdo neměl odvahu ho prosadit."

Rozdělování rodin

Ve chvíli, kdy rodina přijde o byt, a často se tak děje velmi rychle a v rozporu s občanským zákoníkem, volí rodiny různé způsoby, jak situaci vyřešit. Za nalezení bydlení mnohdy platí rozdělením rodiny.

„Rodiny to někdy řeší tak, že jdou dočasně k jiné rodině, příbuzným, bydlí s nimi v jednom bytě. Ale v tu chvíli jsou zase obě dvě rodiny ohroženy tím, že kvůli tomu přijdou o dávky. Nebo se bojí, že ten byt ztratí, protože jich tam najednou bydlí více než má. Je to tak jen krátkodobá strategie. Někdy jsou rodiny nuceny jít na ubytovnu, kde neberou děti, takže rodiče jsou na ubytovnu a dítě dají k tetě, i to dělají. Nebo azylové domy, které jsou třeba jen pro matky s dětmi, je i minimum azylových domů, kam mohou úplně rodiny, ale většinou, když už to místo na azylovém domě, tak matka s dětmi jde do azylového domu a otec si najde místo někde na ubytovně. Což je velký zásah do rodiny,“ vysvětlila Němcová obtíže související s hledáním bydlení a dodala, že vůbec nejhorší možné řešení je takové, kdy je matce doporučeno jít na ubytovnu a děti svěřit Klokánku, dokud sama nenalezne bydlení.

Je vize konce bezdomovectví v Čechách reálná?

„Ukazuje se, že nově nastavená politika magistrátu funguje, nový způsob zabydlování funguje, selhávající rodiny jsou v řádu jednotek. Objektivně se ukazuje, že to funguje a potvrzuje to, že to budoucna může jít, že to není utopie. Přesně jak říkala paní ředitelka i paní radní, musí vzít tuto roli za své i stát, zákon o sociálním bydlení se připravuje už dvacet let. Je napsaný a je skvělý, jen zatím nikdo neměl odvahu ho prosadit. Muselo by se ale najít politik nebo politička, kteří najdou odvahu tento zákon prosadit, protože na úrovni neziskovek nebo osvícených samospráv se to sice dá dělat, ale nebude to znamenat úplný konec bezdomovectví v Čechách,“ uzavřela naše kolegyně a sociální pracovnice Jana Němcová. 

Autor: Dagmar Růžičková

Související články