Konečná stanice Exekuce

Konečná stanice Exekuce

Česká televize uvede v rámci cyklu Intolerance 18. ledna 2018 od 21:30 hod. na ČT2 krátký dokument Moniky Hertlové Konečná stanice Exekuce. Film se věnuje tématu dětského dlužnictví. Monika v dokumentu sleduje případy mladých lidí, kteří v dětském věku jeli bez platné jízdenky plzeňskou hromadnou dopravou a nyní mají nemalé dluhy. O dokumentu a systému, který umožňuje, aby děti měly dluhy, jsme si s Monikou povídali a rozhovor Vám nabízíme.

Jak bys snímek představila?

Jde o dvaceti šesti minutový dokument. Na takto krátké ploše jsme se snažili představit legislativně a sociálně složité téma zadlužování dětí v České republice. K tématu se vyjadřuje řada odborníků - právníci, sociální pracovníci, ústavní soudkyně, ale také samotní dětští dlužníci, kteří do dospělosti vstoupili s obrovskými dluhy. Snažili jsme se k dokumentu přistupovat hravě a vyhnout se tak čistě popisnému zachycení systému, ve kterém je dovoleno zadlužovat děti. Skrze dětské postavy, které ve filmu prožívají svá dobrodružství, se divák může celkem lehce seznámit s celospolečenským problémem a porozumět mu z perspektivy samotných dětí.


Co tě na tom tématu burcovalo natolik, že ses rozhodla natočit film?

Nejvíc mě burcují konkrétní případy dětí, které se dostávají do velice komplikované ekonomické situace. Většina jejich dluhů pochází z banality, jízdy v prostředku hromadné dopravy - často za účelem splnění zákonně nařízené povinné školní docházky - bez platné jízdenky a následného opomenutí uhrazení pokuty za jízdu na černo.

Setkala jsem se například s případem šestiletého kluka, kterého chytil revizor dvakrát, když jel do školy a ze školy tramvají. Revizoři nechali podepsat závazek k uhrazení pokuty tohoto prvňáčka roztřepanou rukou a už se nikdo tímto případem dále nezabýval. Nikdo z městských dopravních podniků se nepozastavil nad tím, že jde o šestileté dítě. Nikdo ze soudců, kteří v průběhu dalších let případ posuzovali, nezjistil, že chlapec pár dní po záchytu obdržel průkazku ZTP s ohledem na jeho zdravotní a mentální stav. Po několika letech přišel do rodiny exekuční příkaz na 80 tisíc korun. Dítě bylo ve třinácti letech vyzváno uhradit náklady za soudní vymáhání, právníky a exekutory firmě se sídlem na Britských Panenských ostrovech. Dopravní podnik totiž pokuty přeprodal externí firmě.

Tento problém je rozšířený mimo jiné v Plzni, kde Plzeňské městské dopravní podniky (PMDP) generují ročně stovky dětských dlužníků a v souvislosti s řešením celé situace a vymáháním dlužné částky postupují jako klasická predátorská soukromá firma, nikoli jako veřejná instituce, která má zohledňovat veřejný zájem a společenské faktory.


Co Tě při natáčení nejvíc zarazilo?

Během natáčení jsem byla zklamaná, že se k problematice nechtěli vyjádřit zástupci samotných dopravních podniků města Plzně ani politické reprezentace, které jsme k tomu opakovaně vyzývali. Zjistili jsme také, že se město chystá dlužné pohledávky za pokuty znovu přeprodávat externím firmám. Od toho postupu na pár let ustoupili, ale od počátku tohoto roku měli znovu tento sociálně nevhodný nástroj začít používat a to i v případě mladistvých.

Když jsme na podzim 2017 film dokončili, netušila jsem, že padne ještě před jeho vysíláním jedno usnesení Ústavní soudu a podle mého názoru tentokrát velice nešťastné. Do této doby byl Ústavní soud celkem jednotný v názoru, že tento způsob zadlužování dětí je v rozporu s právním řádem ČR. Na základě úmluvy o právech dítěte a ústavy ČR se zabýval ÚS případy dluhů dětí už několikrát. Tentokrát se však přiklonil na stranu PMDP a ochraně jejich ekonomického zájmu.

Myslím si, že v takto složitém a citlivém tématu jako jsou dluhy dětí, by měly všechny veřejné instituce postupovat tak, aby zranitelné děti netrpěly jak pochybením svých rodičů, tak vadným nastavením systému.

Podle odhadů jsou v České republice statisíce zadlužených dětí a jen pár právníků, kteří se ze své dobré vůle snaží části z těchto dětí pomoci. Jiná než právní obrana v tuto chvíli pro zadlužené děti neexistuje.

Pro mě je to vlastně natolik paradoxní téma, že jsem si v určitých fázích tvorby filmu říkala, jak je možné, že se bavíme o formulacích, právních předpisech, věkových nuancích zodpovědnosti dětí, když je naprosto zjevné, že takhle nastavený systém je špatně a je potřeba ho změnit, abychom v první řadě vůbec dětské dlužníky nevytvářeli… Takto nastavená společnost požírá sama sebe, jako had zakousnutý sám do svého vlastního ocasu. Systém je dlouhodobě nefunkční a neudržitelný. Kromě neziskového sektoru a obhájců dětí však o jeho změnu nikdo neusiluje.


Jaký sleduješ záměr, k čemu bys chtěla filmem vyzvat?

Doufám, že film otevře celospolečenskou debatu a přispěje ke změně systému - samotného vzniku a vymáhání dluhů po dětech. Myslím si, že velká část společnosti o tomto problému vůbec neví, neboť je skrytý. Děti a dospělí, jejichž dluhy vznikly v dětství, se za svoji situaci často stydí a cítí se poníženě. To byl také jeden z problémů při přípravě dokumentu. Získat konkrétní osoby, které by o svém příběhu otevřeně mluvily. Jsem velice ráda, že dívky, které před kameru předstoupily, byly ochotné se s námi a s diváky podělit o svůj příběh. Velice oceňuji jejich statečnost.

Autor: ČvT Plzeň