Kristýna se bála selhání. Díky podpoře kariérní poradkyně má dnes maturitu i práci

Když jsem popisovala náplň mé práce mému dědečkovi, moc se divil. „To já, když jsem byl mladej, tak nic takovýho nebylo, musel jsem si prostě poradit sám a bylo.“ Ano, asi tenkrát žádné kariérní poradenství neexistovalo, ale můj děda by ho stejně nepotřeboval. Jeho rodiče mu totiž dokázali zajistit dobrou startovní pozici do života. Ať už žijeme kdykoli a kdekoli, na naší startovní pozici velmi záleží. Například když chcete běžet závod, měli byste být alespoň průměrně připraveni; občasný trénink, obě dvě nohy a ruce, vědět, jak se běhá a co to běh vůbec je. Pokud jste nikdy žádného běžce neviděli a nikdo vám neřekl, jak správně při běhu zvedat nohy, moc daleko nedoběhnete. Ale je to opravdu vaše chyba? Neměl by tu být někdo, kdo vám poradí, pomůže, trénuje s vámi?

„Stejné je to s mými klienty, milý dědo.“ Potřebují někoho, kdo jim pomůže zlepšit jejich startovní pozici. Ať už to jsou finance, sociální zázemí, povědomí o tom, jak za sebe převzít zodpovědnost. Je to něco, co v rodině nedostali. A tady právě nastupuje kariérní poradce. Někdo, kdo je bude doprovázet v běhu; tedy v životě, vzdělání, rozhodování. Nemůže samozřejmě suplovat roli rodičů nebo školy. Může ale pomoci doplnit chybějící základy a zorientovat se.

Jedním takovým ukázkovým klientem, který už žádného kariérního poradce nepotřebuje, je Kristýna. Kristýna přišla do naší služby v deváté třídě základní školy. Nevěděla, jestli a kam by měla jít studovat dál. Její maminka byla sama na čtyři děti a moc si přála, aby její nejstarší dcera měla maturitu. Jenže Kristýna měla ze studia strach. Bála se totiž, že to nebude zvládat finančně a že bude za svými spolužáky vědomostně zaostávat. Na vysvědčení měla přitom vždy jedničky a dvojky. Byly jsme domluvené na přihlášení do programu retrostipendia, který by jí s penězi trochu vypomohl. 

Kristýna měla obrovský strach ze selhání, ale nakonec byla jedna ze nejlepších

S Kristýnou jsme se potkaly v září, takže jsme měly do přijímaček dost času na to, aby se seznámila se všemi možnostmi. Podporovala jsem ji v tom, aby se přihlásila na střední školu s maturitou a našla jí dobrovolnici, která se s ní připravovala na přijímací zkoušky. Kristýna ale ve všem viděla problém, ačkoli se učila dobře. Měla obrovský strach ze selhání; že bude „mít okno“, nenapíše testy a nedostane se na žádnou školu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že pokud se napoprvé nedostane, může zkusit další kolo přijímacích zkoušek, a i kdyby se nakonec nedostala nikam, stalo by se to samé, jako kdyby se vůbec nepřihlásila, tj. nechodila by na žádnou školu. Měsíc před přijímací zkouškou na obchodní akademii se Kristýna přestala ozývat mně i dobrovolnici. Sešla jsem se s matkou, která mi řekla, že Kristýna nemluví pořádně ani s ní. Pokusy o kontakty byly marné. Den před přijímací zkouškou jsem Kristýně napsala smsku, že jí držím palce. A pak už to bylo jen na ní.

Dalších čtrnáct dní nic. Pak přišla krátká zpráva: „Jsem pátá.“ Dobrovolnice Kristýně odepsala, že to nevadí, že má ještě šanci a být pátá pod čarou je pořád slušný výsledek. "Jsem pátá, ale ne pod čarou," přišla odpověď.

Kristýna se dostala na svoji vysněnou školu. Od té doby s námi spolupracovala, a díky skvělým výsledkům pobírala po celou dobu studia retrostipendium. Díky škole se dostala k brigádě v kavárně. A pak? Odmaturovala, napoprvé. Kvůli finanční situaci rodiny pracuje, ale přemýšlí o dálkovém studiu vysoké školy. Pracuje jako asistentka v IT firmě.

Když jsem se Kristýny při našem posledním rozhovoru ptala, proč se tenkrát přestala všem ozývat, odpověděla, že se příšerně bála, že nás všechny zklame. Kristýna ale všechno zvládla a teď už stojí na vlastních nohou. A bude stát vždycky, protože ví, jak na to.

Tak co dědo? Už to chápeš?