Léto „stýpkařky“

Léto začalo docela brzy díky vyhlášené karanténě, a mě z toho po dvou týdnech stereotypního přežívání doma začalo být tak trochu bláznivě. A komu ne, že?

Konec června jsem se s rodinou přestěhovala do malého městečka, takže jsem byla z chaosu a mnoha zařizování ve stresu. Když byl konečně čas, sportovala jsem, podnikala cyklovýlety s brášky a chodila k vodě se psy. Nicméně jsem pořád měla pocit, že mám dost nevyužitého času a chci od prázdnin něco víc. Poznávat lidi, mít nové přátele v tomhle novém městě, být více pozitivní a nedívat se na svět jako přes tlusté sklo.

Krátce po změně bydliště jsem už nesnesla nic nedělání, a tak jsem si našla brigádu. Každý den jsem chodila kolem klidné kavárny s nákupními taškami nebo vykoupanými psy, a sledovala, jak se lidé sedící u stolků usmívají, vesele si povídají o krásném dnu a chválí obsluhu za výbornou kávu.

V polovině července jsem se odhodlala vejít dovnitř a u pokladny stojící vedoucí podniku, oslovit. Vysvětlila jsem, jak velký zájem o práci v jejich kavárně mám. Odevzdala jsem svůj životopis, potravinářský průkaz a domluvila se na zkušebním dnu. Ten se konal hned druhý den a já byla tak nervózní jako první den na střední, kdy se ptáte sama sebe, zda jste udělali pro svůj život to správné rozhodnutí. Ten den, jsem nemyslela na nic jiného.

V noci po přetrhaném spaní, jsem se vydala na toaletu, k mému úžasu jsem však zjistila, že jsem v pokoji zabouchnutá. Dveře mi nešli otevřít. Byly tři hodiny ráno a já nechtěla budit zbytek rodiny bušením na dveře. Vyčkala jsem do 6 hodin v pokoji a rozhodla se vylézt oknem a zazvonit na zvonek u zamčených vrat… samozřejmě. Mamka mi rozespalá a překvapená otevřela. Já spěchala do sprchy, a honem se připravit na první den brigády.

Tam mi vše vedoucí vysvětlila a nijak nekomentovala můj unavený zjev připomínající obličej. Snažila jsem se dávat pozor a být pečlivá při přípravě kávy, točení zmrzliny i usmíváním se na nadšené lidi z výletů, nebo kyselé obličeje otrávených zákazníků z horka a dlouhých front u zmrzliny.

Na brigádě jsem zůstala doposud, protože ji mám opravdu ráda a hodně mě baví.

Pracuji s dalšími brigádníky v mém věku a stali se z nás přátelé. Poznala jsem spoustu lidí z města a oblíbila si stálé zákazníky naší kavárny. Naučila jsem se spoustu věcí nejen z gastronomie, ale také mnoho věcí o pozitivnějším přístupu k lidem a vlastně i životu. Začala jsem být více ráda za další skvělé lidi, se kterými si rozumím a kteří mě přijali mezi sebe.

Poslední dva týdny prázdnin jsem prožila se svou rodinou, podnikala s nimi výlety do přírody, do zoo a na koupaliště. Také jsem se svým přítelem na týden navštívila prarodiče, v malé krásné vesničce a užila si výlety s jejich velkým štěňátkem.

Práce s lidmi jsem se vždy bála, poznala jsem však, že obavy z toho, že si o mě lidé budou myslet špatné věci, nebo ze studu před nimi omdlím, byly naprosto zbytečné.

Už se ale těším do školy, až se budu více setkávat se svými spolužáky a užívat si s nimi poslední rok srandy. Hlavně se těším na naši skvělou partu „stýpkařů“ a poradkyni Marušku, až se budeme více shledávat a podnikat zábavné věci, na které jsem se kvůli brigádě nestihla dostavit.