Moje cesta za prací aneb Jak jsem se stala „Tepromákem“
Publikováno: 14. 3. 2014 Doba čtení: 6 minut
Všechno začalo tím, že jsem hledala práci. Kdo někdy práci hledal, ten ví, o čem to je. Celé hodiny sedíte u internetu, rozesíláte životopis, motivační dopisy i žádosti o práci na všechny strany. Chodíte po vytipovaných zaměstnavatelích v blízkém širokém a později i dalekém okolí, snažíte se svůj životopis a veškeré své snahy získat práci vyladit k naprosté dokonalosti. V terminálních stadiích tohoto úsilí se pak už ptáte na práci prakticky všude, kam vkročíte, což v praxi znamená, že se ptáte nejen prodavačky v trafice při koupi lístku na MHD nebo v obchodě při placení nákupu, ale i ve frontách na úřadech, při čekání na odbavení v bance nebo u lékaře. Prostě všude.
Hledání práce se pomalu ale jistě stávalo ústředním tématem mého každodenního života. Absolvovala jsem celkem čtyři rekvalifikační kurzy, dva motivační kurzy, JOB klub úřadu práce, ve snaze zvýšit svoji atraktivitu na trhu práce jsem dokonce začala studovat i vysokou školu. Dále jsem se přihlásila do projektu Stáže ve firmách (hned po jeho spuštění) a stejně tak i do projektu Cepac, který také sliboval snahu sehnat účastníkům projektu pracovní místa. Záhy jsem ale zjistila, že i jen získat stáž u nějakého zaměstnavatele je běh na dost dlouhou trať a navíc s výsledkem značně nejistým, a že projekt Cepac bude reálně spuštěn až za půl roku, takže jsem začala přemýšlet, že se asi stanu dobrovolníkem a začnu prostě ve snaze získat šanci na případné budoucí pracovní uplatnění někde pracovat jako dobrovolník. A pozvolna jsem za tímto účelem začala podnikat i první kroky.
Zkusit se má všechno
Ovšem zanedlouho poté (měla jsem už za sebou první kroky na cestě k dobrovolnictví) jsem jednoho krásného jarního dne, šla chodbou úřadu práce (stejně jako už mnohokrát předtím), a protože jsem zvyklá se kolem sebe dívat a číst si vývěsky a nástěnky, zavadila jsem očima o název TEPROM. Na letáčku jsem si přečetla, že je to projekt, jehož výstupem má být kvalifikovaný terénní pracovník. „Hm, to asi nebude nic pro mne“, pomyslela jsem si, a ačkoli mi představivost jindy funguje docela dobře, pod pojmem terénní pracovník se mi v tu chvíli vybavila tak akorát mlhavá představa nějakého streetworkera nebo něčeho podobného, a ani tato představa nebyla, přiznám se, nijak dokonalá.
Neznala jsem nikoho, kdo by podobnou práci dělal, netušila jsem, co je jejím obsahem a vlastně jsem do té chvíle vůbec nevěděla, že nějaká taková pracovní pozice existuje, takže jsem po zralé úvaze usoudila, že tato nabídka asi nebude nic pro mne, a tak jsem leták i s jeho obsahem a tajemným názvem TEPROM zase hezky pustila z hlavy. Ovšem ne na dlouho. Po nějaké době jsem zase šla chodbou úřadu práce a tentokrát jsem ve vývěsce zavadila očima o pozvánku na představení projektu TEPROM, jenž byl určen případným zájemcům, kteří by měli zájem do projektu vstoupit. Byla jsem rozhodnutá to zase hodit za hlavu, ale během hledání práce jsem si tak nějak osvojila zásadu, že zkusit se má všechno. V souladu s touto zásadou nakonec jsem se rozhodla na představení projektu TEPROM, které mělo proběhnout asi za tři týdny, přeci jen jít.
Nahá v trní
Jako rozvedená nezaměstnaná máma dvou nezletilých dětí jsem tehdy řešila ještě i nějaké další problémy a právě snaha o jejich úspěšné zvládnutí mne přivedla do poradny organizace Člověk v tísni, o.p.s. S pracovnicí, která se mne tehdy ujala, jsem v rámci poradenství probrala vše potřebné, a jelikož jsem se jí během konzultace svěřila, že jsem sama se dvěma dětmi a stále se mi nedaří najít práci, nabídla mi, že se zeptá, jestli bych se mohla zúčastnit jednoho projektu, který v jejich organizaci zanedlouho poběží a během kterého je celkem vysoká šance získat práci. Souhlasila jsem. Byly jsme domluveny, že se mi pracovníci ČVT sami ozvou.
Mezitím se přiblížil termín představování projektu TEPROM na úřadu práce. Jelikož se představení projektu mělo odehrát ve velkém sále úřadu práce, čekala jsem, že se tam, vzhledem k vysoké nezaměstnanosti, sejde určitě velký počet zájemců o účast v projektu. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na přestavení projektu přišla, a v celém sále byli kromě mne jen dva pracovníci firmy SocioFaktor, kteří přišli projekt představit, a kromě nich jen dvě nebo tři pracovnice úřadu práce. Přiznám se, že jsem si v tu chvíli tak trochu připadala jako „nahá v trní“, ale nicméně v duchu zásady „zkusit se má všechno“ jsem se rozhodla setrvat a dozvědět se o nabízeném projektu co nejvíc informací. Setkání trvalo asi hodinu a skutečně jsem se během té doby o nabízeném projektu dozvěděla nemálo informací a dokonce jsem si i udělala přibližnou představu o tom, co práce terénního pracovníka asi obnáší. Taky jsem se dozvěděla, že se jedná právě o ten projekt, který mi nabízela pracovnice organizace Člověk v tísni, o.p.s.
O projektu
Odcházela jsem domů rozhodnutá, že pokud to jen trochu půjde, ráda se nabízeného projektu zúčastním. Během několika týdnů mne kontaktovali pracovníci ČVT, informovali mne, že splňuji stanovené podmínky a mohu se projektu zúčastnit. První fází projektu byl motivační kurz, který proběhl v červnu. Během této části projektu byli psychologem vybráni adepti, kteří se během července zúčastnili pracovní diagnostiky, což bylo v podstatě dva dny trvající vyplňování různých psychotestů, které nám zadával psycholog. Asi za dva týdny jsme se dozvěděli výsledky testů i jména těch, kteří postoupili do další fáze projektu, kterou byl samotný rekvalifikační kurz.
Rekvalifikačního kurzu se nás zúčastnilo celkem dvanáct. Téměř každý den kurzu nám své konkrétní téma přednášel jiný lektor. Mně osobně se velmi líbilo, že to často byli lidé, kteří přednášenou látku sami velmi dobře znali nejen z dob svých studií, ale především z vlastní praxe. Pomalu ale jistě jsem získávala stále větší přehled, co všechno práce terénního pracovníka obnáší. Kurz byl pro mne velmi obohacující i v tom, že jsem se během něj měla příležitost blíže se setkat a seznámit se i s lidmi z minority, poznat jejich názory i principy jejich života a myšlení. Chvílemi mi to celé připomínalo velmi blízké setkání dvou vzdálených světů.
Celý kurz byl pro mne v pozitivním slova smyslu velkým přínosem a velmi mne těší, že jsem měla příležitost se ho zúčastnit. Měsíc utekl jako voda a závěrečné zkoušky byly za dveřmi. Moje vzpomínky na ně jsou jen mlhavé, protože jsem v té chvíli byla nemocná a na antibiotikách (kterých jsem v následujících týdnech musela sníst ještě další čtyři krabičky). Z celých zkoušek si nakonec pamatuji jen to, že jsem měla otázku týkající se standardů v sociálních službách, která mi sice během kurzu připadala nejméně atraktivní, ale nakonec to byla jedna z těch, které se mi učily nejlépe. Během dvou měsíců po skončení kurzu proběhla ještě dvě kola výběrového řízení na pozici terénního pracovníka organizace Člověk v tísni, o.p.s., kterých se zúčastnili vybraní absolventi kurzu. Byla jsem velmi mile překvapená, když mi bylo oznámeno, že jsem byla vybrána a dostala jsem příležitost pro organizaci Člověk v tísni, o.p.s. rok pracovat. Kurz i výběrové řízení pro mne bylo velmi dobrou zkušeností, na které bych ráda i do budoucna stavěla. Děkuji za tuto příležitost a pevně věřím, že bude nejen pro mne, ale i pro všechny zúčastněné strany do budoucna skutečným přínosem.
TEPROM – Terénní pracovníci v Olomouckém a Moravskoslezském kraji (reg. č. CZ.1.04/3.3.05/96.00239)