Jednání s úřady v rozvojových zemích je trochu hra. S čím vyšší autoritou jednáte, tím je to složitější, říká Jan Mrkvička

Publikováno: 29. 12. 2021 Doba čtení: 5 minut
Jednání s úřady v rozvojových zemích je trochu hra. S čím vyšší autoritou jednáte, tím je to složitější, říká Jan Mrkvička
© PIN

Ředitel humanitární a rozvojové sekce Jan Mrkvička poskytl rozhovor serveru Aktuálně. Hovořil o tom, jak jako huminátárec začínal, proč může být někdy problém s lidmi přicházející z korporátního prostředí a proč je vyjednávání s místními autoritami na misích tak trochu hra.

Vybavíte si nejsilnější zážitek z pobytu v některé z rozvojových zemí, který jste jako humanitární pracovník zažil? Ať už pozitivní, nebo negativní.

Na takovou otázku by se dalo odpovídat dlouho. Mezi nejsilnější zážitky patří třeba to, když jsem byl tři dny po zemětřesení v Íránu. V jednom městě tam zemřelo 34 tisíc lidí. Neříkám, že se s těmi vzpomínkami každý den probouzím, ale jsou to věci, které se člověku dostanou pod kůži.

Kdybych měl vzpomenout na něco pozitivnějšího, tak je to třeba Demokratická republika Kongo. Člověk nejdřív letí letadélkem nad nekonečným deštným pralesem, přistane na dráze, která je zatravněná a nikde nic není. Den jedete na motorce, kterou převážíte přes kánoe vydlabané z jednoho stromu. Pak jdete ještě půl dne pěšky přes různé mostíky a dojdete na místo, kde jsme postavili zdravotní středisko, díky kterému Konžanky bezpečně rodí.

Pak zjistíte, že stavba střediska probíhala tak, že lidé nosili pytle cementu přes lávku bez zábradlí, kde já jsem se bál, že udělám krok vedle a sežere mě krokodýl. A přitom oni přes ni odnosili nevím kolik pytlů cementu. To jsou hezké zážitky spojené s trochou dobrodružství a cestování. Zároveň vidíme, že se opravdu dokážeme dostat pomoc na místa, kam noha cizince nevkročila.

Jak jste se k práci humanitárního pracovníka dostal?

Tuhle práci už sice dělám dvacet let, ale začátky si stále pamatuji velmi dobře. Bylo to krátce po studiích, nějakou práci jsem měl, ale vždycky mě bavilo cestovat po světě. Říkal jsem si, že by bylo fajn cestování a práci propojit. Napsal jsem motivační dopis na ústředí Člověka v tísni, aniž by dávali nějaký inzerát. Psal jsem tam něco v tom smyslu, že mě v té organizaci asi budou potřebovat (úsměv). Tehdy to byla ještě malá organizace o pár lidech v jedné kanceláři v polosuterénu na Kavčích horách.

Igor Blaževič (zakladatel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádá Člověk v tísni - pozn. red.) mě přijal do komunikačního týmu. Chvíli jsem pracoval pro Jeden svět a dva roky nato v roce 2002 jsem odjel do Afghánistánu na svoji první misi. 

Říkáte, že pracovníkům Člověka v tísni trochu závidíte, že mohou být v terénu. Co vás vedlo k tomu, že jste přešel spíš do manažerské pozice na post šéfa humanitární a rozvojové sekce?

Na mise naštěstí pořád cestuju, ale jsou to krátkodobější cesty. Sekci takové organizace, která pracuje v asi třiadvaceti zemích světa, nelze řídit, aniž by tam člověk nejezdil, neviděl to a nebyl v kontaktu s tamními obyvateli.

Odvětví se ale hodně profesionalizovalo, takže to už úplně nejde dělat jako před těmi dvěma desítkami let. Lidem se ale do terénu zároveň prostě moc nechce.

Na pozici šéfa humanitární a rozvojové sekce jsem se dostal časem tak nějak přirozeně. Současně jsem přestal jezdit na dlouhodobé mise, které jsem zažil celkem dvě, kvůli rodině. Kromě Afghánistánu to byla Srí Lanka, kde jsme byli s ženou a roční dcerou. Země byla tehdy po tsunami a zároveň tam začínala občanská válka, takže to nebylo úplně bezpečné. Jako další misi jsme plánovali Etiopii, ale narodila se nám třetí dcera, takže už to zkrátka nešlo.

Jaké typy lidí se k vám hlásí se zájmem o účast na zahraničních misích? Jsou to spíše mladší zapálení lidé nebo to bývají třeba lidé vyhořelí z korporátního života?

Je to různé. I pár těch lidí s motivací "vyhořel jsem v korporátu, chci dělat dobro" jsme měli. Někteří se osvědčili, jiní méně. Podle mě se ale s takovou motivací špatně pracuje, protože jde o negativní vymezení se vůči něčemu. Vždycky tam vidím pomyslný vykřičník, když se k nám takový člověk hlásí.

Jinak lidi sháníme také na mezinárodním trhu práce, kde je spousta profíků. Nejsme sice organizace, která by platila tak dobře jako agentury OSN nebo nevládní organizace v severní Evropě, ale v téhle mezinárodní sféře se o nás ví, že jsme hodně otevření a dáváme lidem velký prostor k realizaci.

Do týmu se snažíme lákat také mladé lidi. Člověk se přihlásí nejdříve třeba na stáž, rok působí na ústředí, a když se osvědčí, tak už může během druhého roku odcestovat na misi. Poslední dobou ale vnímám, že míň a míň lidí se k nám hlásí s tím, že chce na misi vyjet. Ti lidé jsou sice vzdělaní v určitém oboru, ať už jde o ekonomiku, nebo třeba HR, ale spíš chtějí být součástí Člověka v tísni a na misi nechtějí vyjet.

Za mě to přitom bylo přesně obráceně. I bez studií jsme byli schopni někam vyjet a organizovat tam pomoc. Odvětví se ale hodně profesionalizovalo, takže to už úplně nejde dělat jako před těmi dvěma desítkami let. Lidem se ale do terénu zároveň prostě moc nechce. Snažíme se jim tedy nabízet různé možnosti, například že můžou jet nejprve jen na měsíc, aby pochopili, jak naplňující je to dlouhodobě. Ta práce je totiž obecně lepší než na ústředí. Samozřejmě je nutné ohlídat si, aby se člověk nepřepracoval a nevyhořel. To je velké riziko.

Celý rozhovor najdete na webu Aktuálně.cz

Autor: Adéla Očenášková, Aktuálně.cz

Související články