Naděje respektu, úcty a ochoty

Publikováno: 14. 12. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Naděje respektu, úcty a ochoty
© ČvT, pobočka Karlovy Vary

Ještě jako studentka jsem zjistila, že podmínkou úspěšného ukončení čtvrtého ročníku střední odborné školy je absolvování odborné praxe, a tak jsem si domluvila svoji přítomnost na Úřadu práce v domnění, že poznám a zároveň se přiučím, jak taková instituce funguje a jak lidem pomáhá. Byla jsem zvědavá - kdo by nebyl, ale hned první den jsem zjistila, že tamní kolektiv není vůbec příjemný. Slyšela jsem, jak se pracovníci navzájem pomlouvají, jak velmi nevybíravě pomlouvají své klienty a dokonce jsem je přistihla, jak pomlouvají i mě, ale řekla jsem si, že se nad vše povznesu a nebudu situaci nijak hluboce řešit, takže jsem ve výkonu své praxe pokračovala. 

Se zájmem jsem pak mohla sledovat, jak velký rozdíl je v tom, jaké dveře otevřete, k jakému stolu či pracovníkovi usednete a s jakým problémem jste přišli. Někteří pracovníci se chovali profesionálně, s úctou, respektem a ochotou, ale jiní jako by snad ani nevěděli, že jsou sociálními pracovníky. Například jeden pán přišel chvíli před dvanáctou hodinou (asi v 11:35) a aniž by spustil, pracovnice začala být velmi nepříjemná, odsekávala konverzaci a mluvila zvýšeným tónem hlasu o tom, že přijít chvilku před dvanáctou hodinou je vysoce nevhodné, když mají pracovní dobu do dvanácti. Klient se ale hájil tím, že na dveřích není napsaná pracovní doba a tak tedy nemohl vědět, kdy mají na úřadě polední přestávku. Pracovnice vrhla na klienta doslova vražedný pohled, ale nakonec ho s očividným odstupem přijala.

Další zarážející zkušeností byl postup pracovnice u klienta, který se přišel informovat o svém nároku na sociální dávky, ale i když bylo již od prvního pohledu zřejmé, že bude potřebovat pomoc s vyplněním žádostí a dalších mnoha podkladů, pracovnice mu sdělila, že musí přijít s již vyplněnými papíry, že oni na něj nemají čas a ať si je jde tedy sám vyplnit na chodbu a pak si počká, než na něj znovu přijde řada. Klient poslechl, vystál již podruhé obsáhlou frontu a znovu předstoupil před pracovnici, která mu povýšeně sdělila, že nemá formuláře vyplněné správně a že to bez řádně vyplněných formulářů nepůjde. To už klient nevydržel, začal se rozčilovat nad přístupem pracovnice i systémem Úřadu práce, bouchl dveřmi a odešel. Všichni pracovníci v kanceláři se začali smát a vůbec nikoho nenapadlo si myslet, že pracovnice nedělala to, co má v popisu své práce a že klient přišel o nemalou částku peněz, na kterou měl nárok.

Takových zkušeností by jistě mohlo vyprávět mnoho z nás a veřejnost by na to také jako z pozice klienta pohlížela, ale jak je možné, že i jiní pracovníci (ať už kolegové, vedoucí, ředitelé, nějaké kontrolní orgány) tak otřesné chování pracovníků/úředníků vůči klientům tolerují? Ano pracovníků je málo, mzdy jsou směšné, práce stresující a najdou se i ojedinělé výjimky, kde je více či méně možné odcházet z úřadu s úsměvem, ale o čem pak náš úžasný systém tedy vlastně je? O tom počkat si na dny po výplatě, kdy je většina lidí v dobré náladě? Chodit se sklopenýma ušima a s potupným výrazem prosit o pár korun? Nebo se naopak rozčilovat, dupat a křičet, abych dosáhla nějakého úspěchu?

Celkově mi tato praxe otevřela oči a jsem přesvědčená, že lidé pracující v jakékoliv pomáhající profesi by měli procházet odbornými testy psychologie, empatie a inteligence. Dnes už je ze mě také sociální pracovník, a to pod organizací Člověk v tísni, o.p.s. - pobočka Karlovy Vary v rámci Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, takže se stále ve velké míře (skoro každý druhý případ) setkávám s úředníky, kteří se chovají nadřazeně ke mně i k našim klientům. Ti se pak bojí či je jim velmi nepříjemné za takovými úředníky chodit, sdělovat jim své problémy, ponižovat se a prosit o pomoc. V takových případech se vždy snažím klienty uklidnit, poskytnout jim podporu, vysvětlit jejich práva a na úřadech stát po jejich boku, jako obhájce jejich práv, jako naděje respektu, úcty a ochoty.

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi jsou hrazeny z prostředků Karlovarského kraje.

 

 

 

 

 

Autor: Klaudie Kempfová, Pracovnice sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi

Související články