Najdi 10 rozdílů aneb bydlení na ubytovně a v bytě
Publikováno: 19. 9. 2016 Doba čtení: 3 minuty
„Pomůžete mi najít bydlení? Chci se přestěhovat.“ To jsou jedny z nejčastějších vět, které jako terénní pracovnice slýchám. A zároveň je pomoc s touto věcí bohužel jednou z nejtěžších, mnohdy se zdá takřka nemožná. Značná část lidí, kteří službu terénní programy v Kladně využívají, bydlí totiž na ubytovně. Důvodů, proč je tak těžké se z ubytovny dostat, je mnoho: nízké příjmy, více početné domácnosti, předsudky, nedostupnost bydlení..
Jaké to ale je, když se někomu z ubytovny podaří přestěhovat do vysněného bytu? Co se v životě lidí změní? Jak to vypadá, když se stane malý zázrak?
Ten se před rokem stal mladé rodině s dvěma malými dětmi. Naše spolupráce začala na ubytovně v malé místnosti obdobnou větou – „Pomůžete nám najít bydlení?“ Nakonec se podařilo. Rodina získala pronájem v panelákovém bytě 2+1. Po přestěhování, za bydlení a vyřešení spousty záležitostí jsme se mohli společně trochu zastavit a mluvili jsme o tom, co se v jejich životě změnilo? Zde přináším několik jejich postřehů:
-„Máme soukromí. Nikdo za námi neustále nechodí, že chce půjčit kafe nebo mouku. Nikdo nepozoruje, co děláme. Nikdo nám pořád neotvírá dveře a nechodí sem a tam.“
-„Cítíme se víc v bezpečí. Jednou se nám třeba stalo, že jsme přišli odpoledne domů a zjistili jsme, že nám ze zamčeného pokoje z lednice někdo vzal všechno jídlo. Asi tam vlezl oknem. Nebo se občas na ubytovnu přestěhoval někdo, z koho děti, a vlastně i my dospělí, měli strach.“
-„Máme svoji koupelnu a záchod! Děti po přestěhování byly nejvíc nadšené právě ze záchodu a chtěly se také hned vykoupat ve vaně.“
-„Máme také svoji kuchyň a můžeme vařit, kdy potřebujeme. Na ubytovně jsme se musely v jedné kuchyňce vystřídat všechny ženský na patře. Stávalo se, že jsem na řadu s vařením oběda přišla až odpoledne a děti měly hlad.“
-„Děti mají svůj vlastní pokojíček a každý má svoji postel. Na ubytovně jsme v malé místnosti spali všichni na jednom rozkládacím gauči, další postele se nám tam nevešly.“
-„Můžeme používat elektřinu, kdy chceme. Na ubytovně se elektřina několikrát za den na hodinu až dvě vypínala. Nejhorší to bylo při vaření, v lednici se kazilo jídlo, dětem se vypnula pohádka v televizi uprostřed.“
-„Jsme víc v klidu, nikdo na nás neřve. Na ubytovně za námi pořád chodila správcová – běžte uklízet, dejte mi peníze za použití pračky, kdo to za vámi byl..? Pořád jsme byli ve stresu, co zas bude chtít a jestli nás za něco nevyhodí na ulici.“
-„Chodí nám dopisy do schránky a nikdo si je nečte. Na ubytovně se předávala pošta správcové do kanceláře. Měla o všem přehled. Jaké dopisy nám chodí, kolik peněz máme na složence. Někdy se i dopisy ztrácely.“
-„Pořídili jsme dětem domácí zvířátka. Zatím jen želvičky a rybičky. Na ubytovně by to nešlo, ostatní děti by je pořád chtěly brát. To by ty zvířata asi ani nepřežily.“
-"Víme, za co platíme a navíc je bydlení v bytě levnější! Na ubytovně po nás pořád chtěli nějaké „doplatky“ – za odpad, používání pračky… Nikdy jsme nevěděli, za co přesně. Potvrzení o zaplacení nám většinou nechtěli dávat.“
Změn by se určitě ještě našla celá řada. Já k výše uvedeným ze své pozice terénní pracovnice musím ještě přidat skutečnost, že s rodinou, která již nemusí řešit mnohdy až existenční problémy spojené s bydlením na ubytovně, se otevírá prostor k řešení dalších záležitostí, na které dříve nezbýval čas nebo energie. Třeba řešíme možnosti předškolního vzdělávání pro děti, pro starší dceru hledáme dostupnou mateřskou školku. Pro jejich tátu zase stabilnější práci namísto nárazových přivýdělků.
Rodina brzy v bytě „oslaví“ svůj první rok. Moje podpora však zatím nekončí. Stejně důležité jako najít si to své vysněné bydlení je totiž také si ho dokázat udržet. Tato rodina má dobře našlápnuto. Nezbývá než držet jí palce.
