Nakopává mě, když vidím, že se něco opravdu změnit dá
Publikováno: 1. 2. 2018 Doba čtení: 5 minut
Když jsem přemýšlela, z čeho všeho mám za své působení v Člověku v tísni radost, co jsem stihla a co naopak nestihla, došlo mi, že je tu člověk hrající velmi důležitou roli na naší pobočce, ale veřejně toho o ní moc nezaznělo. A mně to přijde škoda. Tou osobou je „nová“ ředitelka Káča Hůlová, která si naši pobočku vzala pod křídla přesně před rokem a zároveň stála u jejího zrodu. Nevídáme se s ní až tak často a nemáme moc příležitostí probírat s ní všechny ty věci všední i méně všední. A tak jsem ji požádala o rozhovor.
Káčo, začnu hned v úvodu osobní otázkou, nevadí? Odkud přesně pocházíš a kde teď žiješ? A s kým, pokud nám to chceš prozradit?
Jsem původně z pražských Dejvic, pak jsem se už jako dospělá přestěhovala na 6 let na Smíchov, kde jsem zároveň pracovala jako "teréňák". A v roce 2009 jsme s mužem přesídlili na venkov. Bydlíme v Jánské, což je součást Loděnice u Berouna. A to množné číslo ve slově bydlíme znamená můj muž Dáda, se kterým jsem už 14 let, a naše tři dcery Marína, Rebeka a Danka. A pak taky naše fenka Sára a kočka Madla.
Jak ses vlastně dostala k práci pro Člověka v tísni?
Studovala jsem sociální práci na FF UK a po návratu z ročního pobytu v Holandsku v roce 2002, kde jsem si myslela, že napíšu diplomovou práci na téma chráněné bydlení pro lidi s mentálním postižením (nenapsala), jsem se poohlížela po práci v oboru. Našla jsem inzerát ČvT na práci v terénních sociálních programech v Praze na Smíchově. Vzali mě, úplně nezkušenou studentku a rovnou hodili do vody smíchovského podsvětí :) Byla to naprosto zásadní zkušenost, učila jsem se všechno za pochodu, ale hodně mě to bavilo. V terénu jsem potkala svého muže, který dlouhé roky na Smíchově pracoval s mládeží. Myslím, že se nám dařilo propojovat se s místními rodinami také proto, že jsme moc neřešili hranice – byli jsme si s dětmi a celými rodinami hodně blízko, ale právě díky tomu se taky dařilo je vytáhnout ven, nadchnout je pro něco. Hodně z nich ale stejně skončilo ve vězení, na drogách…ale když je dneska potkáme, vždycky vzpomínají a říkají – jo, stojí to za houby, ale ty tábory a víkendy byly fakt skvělý, nejlepší, co jsem v dětství zažil. To člověka vždycky potěší, i když bych je samozřejmě radši viděla vysekaný z potíží, v bytě, s prací, s rodinou…
Z čeho máš radost, že jsi v Člověku v tísni dokázala, co se ti povedlo a jaké máš plány do budoucna?
Jsem ČvT vděčná za to, že mi tu vždycky důvěřovali a poskytovali prostor pro nové nápady a projekty. Vymysleli jsme spolu s mým mužem systém retrostipendií pro středoškoláky ze znevýhodněných rodin, reagovali jsme tak na naprosto nefunkční romská stipendia poskytovaná MŠMT. A najednou se na tuhle myšlenku díky Šimonovi sehnaly peníze od Nadace Unicredit, která nám první roky pilotního projektu zafinancovala a to dost masivně. To mi připadalo jako zázrak. Něco vymyslíš, napíšeš projekt a za pár měsíců to můžeš realizovat.
Mám taky radost z firemní školky ČvT, dlouho jsem ten projekt nosila v hlavě a když se v roce 2011 objevila výzva z ESF, zkusila jsem napsat projekt. S vedením sekce Programů sociální integrace a se Šimonem jsme vymysleli, kde by bylo možné sehnat prostory a pak jsme na první dva roky získali podporu z pražského programu OPPA. Teď mi dělají radost naše pobočky ve středních Čechách, podařilo se rozjet aktivity, které tak nějak "usnuly"... Měli jsme také velké štěstí, že se nám do výběrka hlásili skvělí uchazeči, kteří zapadli do týmu. A služby, které fungují díky lidem, kteří jsou v týmu už dlouho, jsou naše jistota, drží si kvalitu a odbornost. Moc si lidí v týmu vážím, vždycky si říkám, že být jejich klientem bych fakt chtěla.
Mně osobně přijde (a asi nejen mně), že dáváš do své práce spoustu energie, že tě baví a cítím z tebe opravdový zájem. Co tě nakopává?
Mě baví, když vidím kolem sebe lidi, které práce baví, zajímají se o lidi, kterým pomáhají, a chtějí něco změnit. A když vidím, že se čas od času opravdu něco změnit dá a funguje to, tak to je pro mě to pravé nakopnutí. Mně se vlastně splnil sen dělat práci, která mě baví a kterou jsem studovala. Sociální práce má neuvěřitelně široký záběr a člověk si může vybrat oblast, zaměření, způsob. Přála bych si jen, aby byla trochu líp ohodnocená a nezanášela se zbytečnými formalitami a novými svazujícími pravidly. Komora sociálních pracovníků mi připadá jako naprosto nesmyslná instituce a doufám, že nakonec tahle snaha zapadne.
Jaké hezké místo jsi naposledy navštívila?
Mám takový svůj kopec u nás nad Jánskou…a jinak se mi teď hodně líbilo v Rakovníku, objevovali jsme malé uličky a náměstíčka a je tam fakt nádherně.
A je nějaké místo, kam by ses ráda podívala a ještě jsi neměla tu možnost?
Ráda teď jezdím po Čechách a Moravě, tady je ještě plno míst, která jsem neviděla. A na ty větší vzdálenosti – ráda bych viděla Kanadu, Peru, Tibet – až bude zase svobodnej a nebude součástí Číny. A pak klidně i nějaký Kanárský ostrovy.
Jaká je tvoje ideální představa trávení důchodu?
No tak to je jasný – jako dobrovolník doučuju v nějaké kladenské nebo berounské rodině pod vedením ČvT!
A přání do roku 2018?
No tak pod tíhou těch volebních výsledků a náběhu na depresi – ať přežijeme ve zdraví tu další pětiletku a zuby nehty se držíme v EU a NATO. To bych nám nejen pro rok 2018 moc přála.
Děkuji za tvůj čas a za tvojí starost o náš tým a pobočku!
Linda
