Naše společnost je posedlá sama sebou, dobrovolnictví je cestou ke změně

Když jsem v roce 2012 byla na studijní stáži v Ciudad de México, překvapilo mě, jakým způsobem střední třída jedné ze zemí s nejvyšší sociální nerovností přistupuje k dobrovolnické činnosti.

Kdokoliv, kdo chce získat vysokoškolský titul ve Federálním distriktu – jednom ze států Mexika, který se více méně překrývá s hlavním městem – musí povinně absolvovat minimálně 180 hodin dobrovolnické práce v průběhu jednoho semestru. Jedna z nejdražších soukromých mexických vysokých škol, ITESM, na které jsem semestr studovala, své studenty připravuje na to, že žádnou firmu na světě nebude zajímat, že absolvovali s červeným diplomem, pokud v jejich CV neuvidí také zájem o činnost, která nesouvisí jen s jejich vzděláním. Mnoho kurzů je dokonce postaveno tak, aby závěrečné práce a projekty měly souvislost s touto formou civilní činnosti.

A jaký byl můj údiv, když kamarádka z Argentiny tenhle způsob zapojení co největšího počtu lidí do občanské společnosti kritizovala. Podle ní je totiž špatnou známkou Mexika, když stát studenty do dobrovolnické činnosti prakticky nutí. Z Buenos Aires je zvyklá, že k dobrým mravům patří pomáhat, a to sám od sebe! Sama většinu svého volného času tráví s dětmi z ulice a připravuje s nimi hudebně-divadelní představení tradičního průvodu připomínající karneval.

Malá Viki

Vrátila jsem se do Prahy s tím, že naše společnost posedlá sebou samými potřebuje změnu a že začnu sama u sebe. Proto jsem se přihlásila do programu Daruj2hodiny. Třetím rokem docházím doučovat patnáctiletou Viktorii do romské rodiny, kterou bych přála potkat každému, kdo má xenofobní představy. U Viky doma je vždycky příkladně uklizeno, z rodinných financí se šetří na lepší školní pomůcky a postupnou rekonstrukci bytu, a rodičům záleží na tom, aby jejich dcery měly lepší vzdělání než oni sami. I navzdory tomu, že oba dokončili jen základní školu, mají stálé zaměstnání, kterého si váží.

I tak se ale Viktorka na ZŠ setkávala s předsudky. S trochou pomoci se jí ale nakonec podařilo úspěšně zvládnout i nenáviděnou matematiku, fyziku a teď navštěvuje odborné učiliště. Obor si vybrala dobře – její mistrová ji chválí, škola Viky využívá i pro mimoškolní prezentace a ona teď konečně zažívá, jaké je to mít ve škole úspěch. Doučování už ani příliš nepotřebuje. I úkoly, které jsme dřív dělaly společně, zvládá už sama a na jedničku.

Největší přínos v doučování teď vidím v tom, že povídání si s Viky mi rozšiřuje obzory a občas vykouknu ze své společenské bublinky. Já vidím, s jakými problémy se setkávají lidé, kteří si nedělají doktorát jako většina mých přátel, a doufám, že já jsem zase Viktorii inspirací k tomu, aby na sobě i nadále pracovala.

Jak pomoci v případě nouze

V dubnu jsem se pak díky Člověku v tísni naučila, jak v případě nouze pomoci i jinak, než dobrovolnickou činností. ČvT mě pozval na kurz první pomoci organizovaný společností ZDrSEM. Seminář účastníkům poskytl teoretický základ, jak správně a bezpečně pomáhat zraněným a nemocným, především nás ale simulacemi reálných situací připravoval na to, jak jednat když bychom byli svědky např. autonehody, nebo jak rozpoznat mrtvici.

Nejen že jsem tak strávila nesmírně zábavný, poučný a akční prodloužený víkend, poznala zajímavé lidi, ale chodím po ulicích opatrněji, více si všímám toho, co se okolo mě děje, kde jsem a v kabelce mi nechybí plastový obal z kindervajíčka s párem gumových rukavic a sáčkem cukru – výbava každého absolventa kurzu první pomoci...