"Nechceme mít jen odškrtnuto, že dítě odešlo jinam, ale chceme vědět, že ten přechod zvládlo hladce"

29. 11. 2019

Simona Markovcová nastoupila na plzeňskou pobočku na částečný úvazek v polovině března 2019 jako posila rokycanské kanceláře v oblasti podpory vzdělávání a jako pracovnice předškolního klubu. Zároveň ještě studuje v posledním ročníku magisterského studia sociální a kulturní antropologii. Pochází z Volyně, ale v současné době žije již trvale v Plzni. Před dvěma roky začala v Univerzitní kavárně Družba pořádat veřejné projekce z programu Promítej i Ty!, které jsou dnes již nedílnou součástí festivalu Jeden svět v Plzni. V rámci dobrovolnických aktivit toho vyzkoušela mnoho, protože to považuje za smysluplné vyplnění svého volného času. 

Je to Tvůj první rozhovor?

To není, ale i tak jsem nervózní stejně, jako když jsem ho dělala poprvé.

A o jaký rozhovor šlo poprvé?

Bylo to ve druháku na střední škole. Byli jsme zapojeni do mezinárodního programu Active Citizens, který realizovala společnost British Council a vzdělávací program Varianty společnosti Člověk v tísni. Program byl určen mimo jiné středním školám a jeho cílem bylo posílit aktivní zapojení žáků v životě své obce. Se spolužáky jsme se zaměřili na to, že v místním domě s pečovatelskou službou není žádný prostor, kde by se senioři mohli scházet. Postupně jsme pro ně začali vymýšlet různé aktivity jako čtení, divadlo nebo dílničky, třeba dlabání dýní na Halloween. Na konci školního roku jsme pak uspořádali společný den pro seniory a děti ze školky, děti soutěžily, babičky asistovaly a radily. Do stejného programu se tehdy zapojilo cca 12 škol a se 3 vybranými byl pak natočený takový patnáctiminutový spot. A my byli jednou z těch 3 škol. V rámci toho jsem právě dělala rozhovor na kameru, to jsem byla hodně nervózní, ale nakonec jsem s tím výsledkem byla docela spokojena.

Tak snad to dnes dopadne stejně. Proč jste se pustili zrovna do takového projektu?

Chtěli jsme probourat mezigenerační bariéry a trošku narušit mediální obraz, který o mladých lidech někdy dostávají senioři. Často vidí v televizi, že se mladí opíjejí, co zase někde vyvedli apod. Chtěli jsme ukázat, že mladí mohou dělat ale taky úplně jiné věci. A to se myslím povedlo.

Tak to vypadá, že jsi na střední škole byla poměrně aktivní. Co jsi vlastně dělala za školu?

To ano. A tenhle projekt nebyl to jediné. Studovala jsem přírodovědné lyceum, kde jsem taky díky jedné aktivní paní učitelce přičichla k projektům Člověka v tísni, už tehdy jsem v Tísni byla na praxi v pražské pobočce. Taky jsem na střední spolupracovala s Fair Tradem. Stali jsme se tehdy první Fair Trade školou a třetím Fair Trade městem u nás. Pak jsem byla součástí třeba takové dobročinné sociální sítě, kam ses zaregistrovala a darovala někomu třeba lístky do divadla. Hlavní myšlenkou bylo šířit radost. A od 15 let jsem jezdila každý rok na čtrnáctidenní tábor s dětmi, který vede jedna aktivní paní z Volyně v rámci rodinné tradice, je to takový tradiční tábor na louce u Malenic. Takže když si to tak shrnu, tak jsem na střední byla angažovaná docela dost. A tak nějak mi to zůstalo dodnes.

„Role aplikované antropologie v neziskovém sektoru“

Co Tě vede k tomu, abys byla takhle aktivní v různých dobrovolnických projektech?

Beru to jako svoje vyplnění času činností, která má smysl, větší a hezčí rozměr. Je to takový můj osobní aktivismus a nadšení. Dělat něco se smyslem, co může něco změnit.

A věnuješ se něčemu i teď po střední?

Snažím se. Pomáhala jsem třeba v rámci různých workshopů ve Volyni, s přípravou občerstvení na food festival a tak. Jsem členkou občanského sdružení Volyně v dolyně. Nicméně ve Volyni už delší dobu nežiju, jen se tam vracím za rodinou a přáteli. Trvale jsem teď v Plzni.

Předpokládám, že Tě sem přivedlo studium.

Ano, studium sociální a kulturní antropologie. Momentálně jsem v posledním ročníku magisterského studia, takže mám před sebou státnice a diplomovou práci. V rámci ní bych chtěla obhájit, že i antropologie má své místo v reálné praxi, takže jsem si jako téma vybrala „Role aplikované antropologie v neziskovém sektoru“, téma se mi trochu prolíná i se zaměstnáním.

Jak náročné je skloubit studium a práci?

Někdy dost. Studuju v denní formě studia a jsou semináře, na kterých zkrátka musím být. A když nejsem, musím si to nahrazovat třeba různými shrnutími textů, což je pak dost časově náročné. I proto jsem ráda, že pracuju na zkrácený úvazek.

Vím, že se již nějakou dobu věnuješ projekcím z programu Promítej i Ty! Jak ses k tomu dostala?

To bylo skrz studium. Jednou jsme místo jednoho seminárního textu dostali film z nabídky programu Promítej i Ty! To bylo někdy před dvěma lety. A já jsem si tehdy řekla, proč bychom se na něj nepodívali společně se spolužáky. A tak vlastně vznikla první myšlenka veřejných projekcí, které tu fungují do dnes. Dělala jsem v té době barmanku v Univerzitní kavárně Družba v Plzni, takže pořádat ty projekce tam pro mě byla celkem samozřejmá volba. No a postupně se toho chytli i pracovníci z plzeňské pobočky Člověka v tísni, kteří pořádají festival Jeden svět a od té doby jsou tyhle projekce nedílnou součástí festivalu.

Co je vlastně program Promítej i Ty!?

Je to platforma, díky které je možné zdarma a legálně promítat kvalitní dokumentární filmy, které se objevily v minulosti na festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Je tam jen několik podmínek, které musí každý promítač splnit, například nevybírat za projekci žádné vstupné nebo nešířit film po internetu.

Kolik na projekce chodí lidí?

Tak zpočátku tam chodili především moji spolužáci, které jsme před každým promítáním bombardovali, aby dorazili. Většinou jsme projekcemi vyplňovali nedělní večery. Když jsem to začala dělat pod Tísní, tak se projekce postupně přesunuly na čtvrtek a začalo chodit více lidí ze široké veřejnosti. Už to nebyli jen spolužáci, ale začali přicházet i lidé starší nebo lidé, kteří by normálně do Družby nikdy nepřišli. Většinou přijde tak 12 – 20 diváků, ale samozřejmě jsou i projekce více či méně úspěšné. Záleží na tématu snímku. Třeba zrovna na předposlední snímek Bohové z Molenbeeku přišly dvě seniorky. Aktivně se zapojovaly do diskuse s hostem a bylo to moc fajn. Jsem ráda, že si tam lidé najdou cestu a že zůstanou i na tu debatu. Už jsou zvyklí, že tam ta debata je, berou to jako takovou nadstavbu k filmu, který by si jinak mohli promítnout doma v obýváku.

Mluvila jsi o tom, že jsou tyhle projekce součástí Jednoho světa v Plzni. Na tom se také nějak podílíš?

Snažím se pomoct s organizací, moderuju školní i veřejné projekce. Film obecně mě baví. Jednak jako umělecké vyjádření a jednak tyhle dokumenty otevírají témata, o kterých se jinak ve společnosti moc nemluví. Jsou to často věci, které nechtějí být viděné. Je to srozumitelná a stravitelná forma ztvárnění tématu pro širokou veřejnost a je to zajímavé z různých stran. Mám k tomu blízko. Příští rok už to bude třetí ročník, kterého budu součástí.

Komunikační kruh zlepšuje pozornost dětí

Probrali jsme Tvoje dobrovolnické aktivity, kterých je opravdu hodně, a teď mi pověz, čemu se v Tísni věnuješ a jak ses vlastně do Tísně dostala?

Pracuju na část úvazku v rámci podpory vzdělávání a na část pak pracuju v předškolním klubu v Rokycanech. Já směřovala do Tísně dlouhodobě. To že má Tíseň pobočku v Plzni byl i jeden z důvodů, proč jsem šla na VŠ právě do Plzně. Když letos na jaře hledali novou kolegyni, byla to pro mě fajn příležitost.

Přibliž mi předškolní klub, kolik tam chodí dětí a co je jeho smyslem?

Tak do klubu je v současné době přihlášeno 8 dětí, což je maximální kapacita klubu. Mohou k nám docházet děti od 3 do 6 let, v současné době máme ale děti ve věku 3 – 4 roky, což je mnohem lepší než v loňském roce, kdy ten věkový rozptyl byl větší. Děti jsou v podobné vývojové fázi a lépe se pro ně připravují aktivity. V klubu jsem ještě s kolegyní a dochází tam děti 3 dny v týdnu vždy od 9 do 13 hodin.

Takže to není klasický režim jako v mateřské škole?

Je to takové přechodné období. Ta docházka je uzpůsobena tomu, aby si děti, ale i jejich rodiče, zvykli, že je potřeba mít nějaký režim a dítě pravidelně přivést. Nicméně smyslem je, aby dítě později nastoupilo do klasické mateřské školy, případně pak na běžnou základní školu. Třeba v loňském roce se to krásně povedlo. Všechny děti, které k nám loni chodily, se podařilo umístit do mateřských či základních škol, a zatím to vypadá, že se jim tam daří. To považuji za velký úspěch. Třeba jedna holčička, která zpočátku vůbec nezvládala kolektiv dětí, to teď v běžné školce dává skvěle. Ten přechod pro ni byl díky tomu postupnému zvykání nakonec úplně samozřejmý.

A jak vypadá takový režim dne v předškolním klubu?

Děti ráno přijdou a zpočátku si samostatně hrají. Je důležité sledovat, jakým způsobem si hrají a jak ten kolektiv funguje. Málokdy to jde bez našeho aktivního zapojení. Pak následuje nějaká svačina a chodí se ven. Denně máme například komunikační kruh.

Jak takový komunikační kruh probíhá a k čemu slouží?

Je to technika, kdy se snažíme, aby se děti navzájem vnímaly a udržely cíleně pozornost. Jedno dítě nás spočítá a podle toho vezmou počet podsedáčků a z nich udělají kruh. V rámci kruhu probíhá pedagogická činnost i aktivity, které upevňují kolektiv. V kruhu třeba počítáme do 10, zkoušíme dny v týdnu, barvy, zvířata, tvary… Primárně jde o to vytvořit nějakou kompaktní skupinu, která se cíleně věnuje určité činnosti. Doba trvání je odvozena od toho, jak děti vydrží, je to hodně různé, protože k nám chodí děti, které jsou zvyklé být často středem pozornosti, a pokud tomu tak není, pozornost si vynucují a potřebují 100% času pracovníka.

Co ještě v rámci předškolního klubu děláte?

Máme měsíční plány, kde si stanovujeme, co ten daný měsíc budeme probírat a dělat. Máme tam naplánované i tvořivé dílničky a volnočasové aktivity. Na ty vyjíždíme tak cca jednou za měsíc. Teď jsme taky navázali spolupráci s jednou mateřskou školou, kde budou jednou až dvakrát za měsíc na přibližně dvě hodinky probíhat adaptační pobyty. Snažíme se, aby se pořád něco dělo. V nejbližší době máme naplánována dvě tvoření, a to nejen pro děti, ale v odpoledních hodinách i pro rodiče s dětmi.

Takže spolupracujete i s rodiči dětí?

Samozřejmě. Zaměřujeme se i na práci s rodiči dětí, a to v předškolním klubu, ale i v rámci podpory vzdělávání u starších dětí. Spolupráce s rodiči se většinou týká věcí spojených s docházkou do školy nebo do školky, kompetencí kolem přípravy. Ale může se týkat třeba i stravování dětí. Například jsme řešili, co pro dítě s ADHD znamená zvýšená spotřeba cukru v jídle a nápojích. Taky jsme probírali, jak má vypadat svačina, režim vstávání a tak. Ale tématem může být i přestup do škol, příprava na zápisy nebo jakákoliv jiná podpora či pomoc související s docházkou do školského zařízení.

Když dítě přejde z předškolního klubu do běžné mateřské nebo základní školy, víte, jak se mu tam daří?

I když dítě odejde z předškolního klubu, tak se ho snažíme skrz rodiče monitorovat, abychom věděli, jestli to zvládlo. Nechceme mít jen odškrtnuto, že dítě odešlo jinam, ale chceme vědět, že ten přechod se zvládl hladce. Zároveň mě to zajímá i osobně. Člověk je s tím dítětem v častém kontaktu a po jeho odchodu zkrátka chce vědět, jestli se má dobře.

Ale ty pracuješ i s dětmi, které již chodí do školy. Čemu se v rámci podpory vzdělávání věnuješ?

Zejména doučuju. V současné době dvě děti, v nadcházejících týdnech bych měla nabírat další dvě a k tomu s kolegyní vedeme každé pondělí skupinové doučování.

Jak velké děti doučuješ?

To je různé. Aktuálně mám chlapce ve druhé třídě a pak ze sedmé třídy. Ten starší pochází z Ukrajiny a je tady v Čechách jen pár měsíců. S ním procvičuji gramatiku, ale hlavně se soustředíme na komunikaci.

Jak si mám představit skupinové doučování, které jsi zmínila?

Tam v současné době docházejí děti od čtvrté do osmé třídy. Jedna slečně je tam nová, ale jinak se jedná o poměrně stabilní skupinu dětí, které to doučování berou jako takový klub nebo kroužek, těší se na to. Trvá to vždycky minimálně dvě hodiny a probíhá to v našich prostorách, nedaleko předškolního klubu. První hodinu vždycky dělají úkoly, procvičujeme předměty do školy, hlavně matematiku a český jazyk, ale i jiné předměty podle aktuální potřeby. A ve druhé hodině pak hrajeme hodně hry, na rozvoj kolektivu nebo logického myšlení.

Vím, že se taky věnujete tomu, aby děti smysluplně trávily svůj volný čas. Jaké jste uspořádali poslední volnočasové aktivity?

Úplně poslední byl halloweenský lampionový průvod, kterého se zúčastnily děti z předškolního klubu i ti starší. Začínal u vstupních bytů, odkud pokračoval až do prostor klubu. Děti měly lampiony ze zavařovacích sklenic a v klubu je pak čekalo různé tvoření, dlabání dýní a drobné občerstvení. Na konci si je vyzvedli jejich rodiče.

V polovině října jsme pro děti uspořádali aktivitu spojenou s přespáním. Od té doby, co jsme jeli v létě na 3 dny do Kralovic, tak děti moc chtěly jet znovu někam, kde součástí bude i přespání. Tehdy většina z nich poprvé spala v kempu ve spacáku. V říjnu už bylo na kemp chladno, tak jsme zvolili přespání u nás v klubu. Pustili jsme si s dětmi film, společnými silami si udělali sushi a atmosféru jsme dotvořili strašidelnou dýní. Ráno jsme vstali a ještě vyrazili na výlet do Plzně. Tam jsme zahájili výlet veletrhem „Posviť si na budoucnost“, který probíhal v DEPU a byl zaměřený na možnosti středních a vysokých škol. O ten se zajímaly především ty starší děti. Po veletrhu jsme zamířili do jump arény, kde se děti vyřádily. A pak už nás čekal jen výšlap na Katedrálu sv. Bartoloměje na náměstí, kde si jeden z účastníků vysloužil diplom za nejstatečnějšího účastníka výletu, když navzdory svému strachu vylezl až úplně nahoru. Děti si to moc užily.

Je vidět, že si ty aktivity užívají nejen děti.

Občas je to vyčerpávající, ale je fakt, že si to užíváme i my. Vidět ty děti, když jim člověk dává nějakou novou zkušenost, je skvělé. Najednou vidí, že existuje svět i jinde, za dveřmi prostředí, v němž žijí. Vidina nějakého pozitivního vzoru. Smysluplné trávení volného času. Vedení k rozvoji, aby viděly, že z toho jejich koloběhu je nějaká cesta ven.

Pořád s přítelem někde couráme

Vypadá to, že práce, různé dobrovolnické aktivity a studium Ti zabírají veškerý čas. Máš ještě nějaký prostor na své koníčky?

Na koníčky se prostor vždycky najde. Jezdíme hodně s přítelem do hor, do přírody, pořád někde couráme. Ve Volyni jsem taky hrála divadlo s divadelní skupinou VODVAS, to mi hodně chybí. S tímto souborem jsme nazkoušeli třeba pohádku O šíleně statečném Ivanovi, se kterou jsme dokonce vyjeli do Austrálie, kde jsme objeli 3 města a měli jsme celkem 5 představení. Hráli jsme tam pro české děti a byl to krásný střet s jinou realitou. Těším se, až dokončím školu a zase se začnu divadlu nějak věnovat.

Tak jsi viděla vzdálený kus světa. Ještě někam ses vydala?

Během studia jsem ještě se sestrou vycestovala v rámci Work & Travel na 4 měsíce do USA. To byla velká zkušenost. A to i z pohledu antropologie. Poznala jsem spoustu lidí z různých koutů světa. Ocitla jsem se vlastně ve skupině lidí, kteří jsou tou většinovou společností vnímáni méněcenně. Zažila jsem si na vlastní kůži být menšinou. Někdy to bylo dost nepříjemné, ale člověk věděl, že to jednou skončí, až se zase vrátí domů, tak se to dalo zkousnout. Ale když je v tom člověk celý život, nedivím se, že rezignuje a odevzdá se systému. Tato osobní zkušenost mi dost pomáhá i v mé současné práci. 

Autor: Tereza Králová