"Nedali jsme Romům šanci na vzdělání a vzali jim tím možnost naší společnosti porozumět"
Publikováno: 12. 2. 2021 Doba čtení: 5 minut
Daniel Hůle pomáhá druhým lidem celou řadu let. V polovině devadesátých let začal pracovat se zdravotně hendikepovanými, následně vedl volnočasové aktivity pro romské děti a mládež, organizoval doučování. Účastnil se mise v uprchlickém táboře v Černě Hoře a pomáhal také drogově závislým. Od roku 2005 pracuje v Člověku v tísni, kde zastává pozici vedoucího programu pracovního a dluhového poradenství. V pořadu Hovory Českého rozhlasu se výjimečně nevěnoval pouze problematice dluhů, ale vzpomínal také na nelehký osud, který potkal a výrazně ovlivnil jeho vlastní rodinu a i jeho samotného.
„Obávám se, že v příštím roce uslyšíme o dluzích více, než doposud,“ prohlásil v úvodu rozhovoru pro Český rozhlas Daniel Hůle. V následujících měsících se podle něho mohou začít objevovat paralely s hospodářskou krizí z roku 2008. Tehdy došlo k tomu, že chudoba, která byla spojována primárně se sociálním vyloučením, zasáhla nově do života rodin střední třídy s poměrně vysokým socioekonomickým statusem. A právě tyto vrstvy obyvatel se s důsledky krize, která před třinácti lety vypukla, vyrovnávaly jen velice obtížně.
„Když do chudoby upadli příslušníci střední třídy, tak to pro ně byla nová situace, ohromné stigma, byly to skutečně tragédie. Lidé se rozváděli, někdy to končilo i sebevraždou. Bojím se, že podobný náraz zažijí příslušníci střední třídy také teď, kdy do toho problému spadnou v důsledku pandemie,“ vyjádřil své obavy Daniel Hůle. Tíživá finanční situace se podle něho bude týkat stále většího počtu lidí.
Jen 5 procent všech exekucí je nařízeno vůči lidem, kteří dosud žádnou exekuci neměli
Poslední dva až tři roky ukazují, že naprostá většina nařízených exekucí směřuje k lidem, kteří již v exekuci jsou. Jen přibližně pět procent všech exekucí je nařizováno vůči lidem, kteří doposud žádnou exekuci neměli. Pokud se ohlédneme v čase, zjistíme, že ještě před deseti lety byla situace zcela odlišná.
„Populace byla neposkvrněná exekucí. Teď už jsou v tom namočení všichni. S tím je samozřejmě spojen pokles v úspěšnosti exekucí. Ta se dnes pohybuje jen kolem dvaceti procent, což je opravdu velmi málo. A všem dochází, že takhle to dál nejde,“ komentuje současnou situaci v oblasti exekucí Daniel Hůle a dodává, že na vině je především chybně nastavený obchodní model, jehož cílem je rozpůjčovat co nejvíce peněz. Právě podmínky sjednávání půjček jsou dle Hůleho tím, co si vyžaduje omezení.
Věřitelé by podle Hůleho měli být těmi, kdo následky nesplacených půjček ponese. V případě, že poskytovatelům nebude ze strany dlužníků dluh splacen, situace by neměla být řešena na úkor daňových poplatníků.
„Stát by měl nechat věřitele, aby si to takříkajíc vyžral. Protože to samozřejmě povede k tomu, že věřitel upraví svůj obchodní model. A bude daleko obezřetnější. Pokud ta neobezřetnost bude ekonomicky rentabilní, tak se vždycky najdou dravci, kteří neobezřetní budou,“ domnívá se Hůle.
Exekuce v rodině představují pro dítě obrovský stres
Daniel Hůle zdůrazňuje, že Člověk v tísni se nestaví apriori negativně ke všem druhům půjček. V některých případech je ale dle jeho slov nezbytné lidem vysvětlit, do jak tíživé situace může půjčka osobu dostat. Mezi takové případy se často řadí vánoční mikroúvěry, které často končí právě návštěvou exekutora. „Ten, komu jste udělal na Vánoce radost, třeba vaše dítě, bude vystaven mobiliární exekuci, kdy exekutoři brzy ráno nebo pozdě večer chodí po domácnosti jako králové a dítě zažívá ohromný stres. Od takové půjčky bych vždy odrazoval,“ vysvětluje.
Neméně nešťastně končívají půjčky, za které ručí některý z rodinných příslušníků. „Často se setkáváme s tím, že rodiče přicházejí o byt a mnohdy jim zůstane jen chalupa na důchod, protože jejich děti nezvládly splácet hypoteční úvěr. To jsou opravdu velké rodinné tragédie,“ uvedl Hůle.
Nedali jsme Romům šanci se začlenit
„Jsem ze Židovské rodiny. Babička přežila Osvětim se svou mámou, její bratr a tatínek to nepřežili. Stejně jako spoustu dalších jejích příbuzných. Babička měla pět dětí a vždycky v té rodině vládl poměrně silný étos v tom, že mají členové rodiny pomáhat slabším lidem. Můj strýc dělal s Romy na Kladně, měl jeden z prvních skautských oddílů. Prakticky skoro všichni moji bratranci a sestřenice v nějaké části svého života s Romy pracovali. Někdo v Člověku v tísni, někdo mimo Člověka v tísni, ale skutečně u nás je to poměrně běžné. A mě to hrozně moc dalo, jsem za to vděčný a byla to úžasná životní etapa,“ vzpomínal Daniel Hůle. „Naučil jsem se tam mít rád. A porozumět skupině lidí, která má tak strašně nízké vzdělání, že se často rozhoduje z našeho pohledu zdánlivě iracionálně. A porozumět té iracionalitě. Nebýt z toho překvapen ani šokován, ale získat pochopení. Je opravdu potřeba změnit systém a ne se neustále snažit ty největší chudáky obviňovat ze selhání a říkat ‚je to vaše chyba‘“, uvedl pro Český rozhlas analytik.
Důsledky segregace
Podle Hůleho jsme v Česku po desetiletí vyčleňovali Romy do segregovaných škol. Přestože byly tyto školy později nazývány praktické, jednalo se pouze o změnu formální. V jádru zůstaly podle Hůleho školy stejné a naše společnost tím upřela Romům šanci na normální vzdělání.
„Romové pak skončili se zvláštním vzděláním a v důsledku toho naší společnosti nemohli rozumět, protože u nás je organizace norem velmi složitá. A oni ty normy pak porušovali. Čí je to ale skutečně chyba? Nás, respektive většinové společnosti, že jsme jim nedali šanci, aby mohli té složitosti porozumět a například mít střední a vysokoškolské vzdělání, a nebo jejich, protože se narodili do špatné rodiny?“ uvedl Hůle v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.
