Největší chybou je chovat se tak, jako by dluh neexistoval. Tím se nevyřeší

Co Tě přivedlo k sociální práci?

Viděla jsem inzerát Člověka v tísni. To pro mě vždycky byla organizace, která mi byla sympatická. V kadeřnictví, které provozuji, mi ubylo práce a do bankovnictví, ve kterém jsem působila dřív, jsem se vracet nechtěla. Chtěla jsem se věnovat něčemu, kde budu mít pocit, že je to prospěšné lidem, společnosti. A tohle mi přišlo jako ta správná oblast.

A proč zrovna dluhové poradenství?

Můj background tomu nejvíc odpovídá. Vystudovala jsem ekonomku a pak jsem cca 20 let dělala v bance.

Proč jsi nezůstala v bankovnictví?

Šla jsem na mateřskou a myslela si, že doma moc dlouho nezůstanu. Do práce jsem se vracela, když synovi bylo tak půl roku. Ale najednou jsem si uvědomila, že do toho velkého korporátu se mi už nechce, že mi to nedává smysl. Byl to velký kontrast po čase stráveném s dítětem, rodinou. Doma jsem viděla, že dítěti můžu časem s ním něco dát, obohatit ho, oproti tomu vysedávat na dlouhých poradách mi zkrátka smysl nedávalo. A tak jsem začala přemýšlet, co bych mohla dělat jiného, abych zároveň mohla trávit víc času s dětmi, mít něco vlastního, něco, co sama vybuduju, bude mít nějakou hodnotu a budu si to moci řídit sama. No a rozhodla jsem se rozjet kadeřnictví.

Z jakého důvodu zrovna kadeřnictví, měla jsi s tím nějaké zkušenosti?

Neměla, ale už v bance jsem hodně přemýšlela, co bych teoreticky mohla dělat, když neumím žádné konkrétní řemeslo. Něco, co můžu dělat, ačkoliv to neznám, a zároveň to není žádná raketová věda. A napadlo mě kadeřnictví pro děti s tím, že stříhat bude kadeřnice, kterou zaměstnám, a já se budu starat o chod podniku. Udělala jsem si proto rekvalifikaci, abych porozuměla provozu, a pak se do toho pustila.

Dnes už Tě kadeřnictví naplno nepotřebuje?

Teď už ne. Většinu zvládne moje kadeřnice sama a administrativa tolik času nezabere.

Pracuješ u nás na plný úvazek?

Pracuju na částečný úvazek, nastupovala jsem na poloviční a pak se to lehce navyšovalo, přeci jen jsem nevěděla, jak zvládnu skloubit práci, kadeřnictví a do toho starost o dvě školou povinné děti. Manžel pracuje do večera, tak jim přes den dělám taxikáře já.

Čemu se v dluhovém poradenství věnuješ nejčastěji?

90% z toho, co dělám, je oddlužení.

Pamatuješ si na svůj první insolvenční návrh?

Pamatuju. To byl takový sympatický pán kolem 55 let. Měl dluhy asi 700 000 korun, které už asi pět let splácel každý měsíc po 4 500 korunách. A místo, aby se mu snižovaly, tak se za těch 5 let navýšily. I jeho syn mu říkal, že kdyby se rozhodl pro insolvenci před 5 lety, už mohl mít pokoj a normálně fungovat.

Jak je možné, že splácel tak vysokou částku, a přesto se mu dluhy nesnižovaly?

Je to systémem. Než jsem přišla do Tísně, netušila jsem, jak velký systém šmejdů u nás existuje, jak velký to má rozsah. Je to ekosystém sám o sobě, kde společnosti vydělávají na finančně negramotných lidech. Netušila jsem, co všechno ty společnosti dokážou. Částky neúměrně narůstají díky vysokému úrokům, sankcím, pokutám. Samotná jistina je z toho většinou opravdu minimum.

Jak vysoké jsou dluhy, se kterými za Tebou lidí přicházejí?

Většinou jsou to částky v řádu statisíců, ale objevují se tam i milionové dluhy. Ale není to tak, že by si někdo půjčil milion, ale jistina je třeba 300 000 korun.

A v jaké fázi ty dluhy bývají?

Většinou už lidé přicházejí ve stadiu exekucí, kdy už se s tím nedá moc dělat. Kdyby přišli dřív, dá se s tím víc pracovat. Ale ve stadiu exekuce se můžeme maximálně podívat, jestli se dá některá zastavit, ale takových je málo. Pak už zbývá jen to oddlužení.

Přicházejí většinou s tím, že oddlužení chtějí, nebo je to až poslední možnost, ke které v průběhu dojdete?

Většina z nich přichází s tím, že chce insolvenci, a většina je bohužel ve stavu, kdy s tím opravdu nic jiného dělat nejde. Takže nejdřív zmapujeme dluhy a pak si řekneme, co s tím jde dělat, a vesměs je to právě insolvence. Pokud přijde člověk s nižšími dluhy, tak teoreticky se jde domluvit na splátkách, ale to se moc nestává. Třeba jeden pán přišel s tím, že má dvě exekuce a chtěl pomoct domluvit splátky. Jenže se nakonec ukázalo, že dluhů je víc a stejně to dopadlo insolvencí, protože splátkami by to nikdy nezaplatil, což mají lidé někdy problém si sami spočítat. Má invalidní důchod a nějaké brigády.

Splňují lidé, kteří za Tebou přicházejí, podmínky pro oddlužení?

Dnes už není pevně dána hranice 30%, nicméně ve více než polovině případů je přesto tato hranice splněna a u ostatních se k ní většinou blížíme. Teď zrovna mám rozepsáno několik návrhů, kde je plnění třeba jen do 10%, ale to teprve uvidíme, jak dopadne. Je na soudu, jak to posoudí. Tohle je vždy hodně individuální a záleží případ od případu. Pokud má člověk práci, dluhy splácí a má potenciál se vymanit z dluhové pasti a již znovu do ní nespadnout, pak to vnímám jako správné do toho jít.

Co je podle Tvé zkušenosti nejtěžší pro lidi, kteří se topí v dluzích?

Psychicky náročný je podle mě ten tlak, že je pořád někdo bombarduje dopisy, telefonáty, smskami, emaily, případně návštěva vykonavatelů exekutorského úřadu. A druhá hodně náročná věc je, když člověk skutečně splácí a po několika letech zjistí, že celková výše dluhů je pořád stejná nebo dokonce vyšší. Pak ten člověk přijde a říká, jak je tohle možný. To je systém, který je úplně špatně a ten člověk pak třeba ztrácí i motivaci chodit do práce a platit, a není se čemu divit.

Dotýkají se Tě příběhy lidí nebo si je moc nepřipouštíš?

Já jsem hodně pragmatická. Spíš mě štve ten systém, že tohle umožňuje. Doufám, že čím víc smluv se podaří zastavit, čím víc se lidi budou ozývat vůči těm nespravedlivě vysokým pokutám a úrokům, tím větší je šance na změnu. Každé malé vítězství s jednotlivým člověkem k tomu snad částečně přispěje.

Ale je pravda, že kdybych pracovala třeba s rodinami s dětmi, tak bych to už brala trochu jinak. Přeci jen práce s dospělými je v tomhle odlišná.

Je víc příběhů, které skončí dobře nebo těch se špatným koncem?

Rozhodně víc mám těch, které končí dobře.

A co vlastně znamená, že skončí dobře?

No u mě osobně to, že bylo schváleno oddlužení a že mají reálnou vidinu, že za pár let budou mít čistý štít a šanci začít znovu. A musím říct, že zrovna lidé, se kterými jsem spolupracovala já osobně, tak vypadají, že si moc dobře uvědomují, čím prošli a že znovu do toho spadnout nechtějí.

Slyšela jsem, že jsi začala docházet i do věznice, kde poskytuješ také dluhové poradenství.

Ano, to je novinka. Tam pracuji momentálně v podstatě výhradně s lidmi na oddlužení. Ta práce tam je trochu jiná v tom, že komunikace s věřiteli probíhá výhradně korespondenčně a všechno je tak na delší dobu.

Kde podle Tebe dělají lidé v oblasti financí největší chyby?

Řídí se heslem, že když to nevidí, tak to neexistuje. Určitě to není něco, co dělají vědomě a může se to zdát absurdní, ale lidé to zkrátka odkládají. Kdyby zareagovali hned a snažili se situaci řešit v momentě, kdy přestávají být schopni splácet, tak nemusí spadnout do exekuce, dá se to snáz zastavit, nemusí se jim dluh třeba trojnásobně navýšit. A neříkám, že to musí řešit sami, ale mohou přijít třeba za námi. Ale princip toho, že problém odloží a on se vyřeší, je špatně. Nevyřeší.

Čemu se věnuješ ve volném čase, co máš ráda?

Tak s dětmi se toho hodně změnilo, ale mám moc ráda kulturu. Ráda si zajdu na výstavu nebo do divadla. Hodně ráda mám hlavně menší divadla, velké scény nemusím. Třeba Divadlo Na zábradlí mám oblíbené, tam mám dokonce židli s vlastním jménem. To je něco, co mi po návratu do Plzně trochu chybí. I teď si třeba dvakrát do roka s kamarádkou zajedu do Prahy na nějaké zajímavé představení, nejraději na Jatka 78, představení na téhle scéně mě hrozně baví.