Tomáš Kocian pro iRozhlas o situaci v Sýrii: Nelze někoho bombardovat a zároveň mluvit o smíření

Boje v Idlibu, které probíhají mezi povstalci a provládními silami, v posledních týdnech sílí. Eskalaci odnášejí hlavně civilisté – desítky z nich zahynuly po náletech vedených ruským letectvem, které podporuje režim Bašára Asada. Jaká je situace civilistů v bombardovaných částech Idlibu?

Nepřekvapivě hodně špatná. Idlib je jedno z posledních míst, kam lidé před režimem utíkali. V provincii, která měla před válkou do dvou milionů obyvatel, jsou dnes podle odhadů až čtyři miliony lidí, populace je tedy dvojnásobná.

Na vlastní oči jsem situaci na místě neviděl, protože tam nemůžeme jezdit, nicméně naši místní zaměstnanci odsud posílají fotky a videa. Všude kolem silnic jsou stanové tábory, které vznikají nahodile, a protože nejde o klasické uprchlické tábory, nejsou tam poskytovány žádné služby a podpora. Lidé obývají prázdné školy nebo staré stáje a jejich životní podmínky jsou velice špatné.

Situace v Idlibu se v posledním roce zhoršovala a v prosinci, kdy začala nová vlna vojenských kampaní, znovu gradovala. Zhruba před týdnem se prezidenti Erdogan s Putinem domluvili na tom, že dojde alespoň k částečnému příměří. Na chvíli se tedy situace zlepšila, v posledních dnech se ale vlna násilí znovu rozjíždí.

Lidé, kteří v posledních sedmi letech utíkali – nejen před režimem Bašára Asada – do oblasti Idlibu, z ní teď prchají pryč. Od května mluvíme zhruba o 770 tisících lidech, z nichž přes 200 tisíc uteklo v posledních týdnech. Odhady sice hovoří o víc než 300 tisících, já ale čísla vždy trochu snižuji, protože z vlastní zkušenosti vím, že v případě Sýrie jsou čísla vždy trochu nadsazená. To ale vůbec nezmenšuje rozsah celé tragédie.

Kdo tato čísla „nadsazuje“?

Tohle je zajímavý fenomén. Všechny organizace v zásadě vycházejí z čísel místní administrativy, nikdo ale nemá jasný přehled o tom, kolik lidí je v Sýrii právě v pohybu. Místní úřady si vedou nějakou evidenci, která ale není zcela aktuální, a samozřejmě se čísla trochu ohýbají. Dá se díky tomu očekávat například větší balík pomoci.

Data tedy nejsou zcela přesná, ale to není úplně podstatné. Důležitý je charakter problému. Jestli je to 150, nebo 170 tisíc lidí, je celkem jedno. Podstatné je, že značná část lidí musí houfně opouštět své domovy a je pod neustálou hrozbou.

OSN nicméně uvádí, že kvůli bojům v Idlibu od začátku prosince opustilo své domovy asi 350 tisíc Syřanů, z nichž většinu tvoří ženy a děti. Prchli k tureckým hranicím, kde se hromadí statisíce uprchlíků, turecká hranice ale zůstává zavřená. Jaká je situace tam?

Je potřeba to rozdělit, oblast totiž není úplně homogenní. Typologicky se dají odlišit dvě oblasti – první je Idlib a severozápadní část provincie Aleppo, která je pod kontrolou islámských radikálů z organizace Haját Tahrír aš-Šám. Funguje tam řada dalších skupin, obecně ale platí, že tuto oblast kontrolují. Pak je tu provincie Afrín a části severního Aleppa, které jsou pod kontrolou Turecka.

Obě tyto oblasti mají trochu jinou historii i kontext. Afrín je – teď už bývalá – kurdská enkláva, kde v lednu roku 2018 došlo k vpádu Tureckých vojsk, kvůli němuž byla velká část kurdské populace nucena odejít. Momentálně tam jsou většinou Arabové, což byl také turecký zájem. Severní část Aleppa zase Turecko dobylo v průběhu roku 2016 z područí Islámského státu.

Tyto oblasti jsou v podstatě jediným místem, kam lidé z Idlibu mohou jít. Do Turecka je nikdo nepustí – po celé hranici vede dlouhá betonová zeď a snaha ji překonat je opravdu nebezpečná. Z Idlibu proto utíkají právě sem, do Turky ovládaných oblastí. Přechody do vládou kontrolovaných oblastí sice mohou být otevřené, lidé, kteří pochází z Idlibu nebo se sem v minulosti přesunuli, si ale nesou stigma nepřátelů režimu.

Jak to vypadá v oblastech pod kontrolou Turků?

Situace tam není úplně stabilní. Jsou tam poměrně velká bezpečnostní rizika, pohybuje se tam řada polovojenských a kriminálních skupin, které se živí přepadáním lidí. Není to tedy místo, kde bychom si přáli žít, je ale jediné, kam lidé mohou jít.

Další možností je pak propašovat se do Turecka. Lidé, kteří by na to měli prostředky, tam už ale nejsou. Musíme si uvědomit, že ti, kteří měli ekonomický či sociální kapitál – ta elita – už je ze Sýrie pryč. 

Jak lidé, kteří uprchli z Idlibu, přežívají? Mají přístřeší, přísun potravin, léků a podobně?

Velká část lidí je závislá na dodávkách humanitární pomoci. Jsou tam samozřejmě i lidé, kteří žili v Idlibu před začátkem konfliktu. Ti mají nějaké polnosti a živobytí a život se pro ně tak dramaticky nezměnil jako pro ty, kteří museli opustit své domovy a teď jsou v provizorních podmínkách. Výrazně vzrostly ceny nájmů, možnost ubytování je tedy jen pro lidi, kteří měli větší finanční prostředky. Řada Syřanů žije také z podpory, kterou jim posílají blízcí ze zahraničí, humanitární pomoc je ale stále zcela zásadní.

Komplikuje situaci těchto lidí také chladné počasí?

Není teplo, ale zároveň nejde o mrazy, za kterých by lidé umírali podchlazením. Je to ta vlezlá, mokrá zima, která je – pokud se nemáte kde ohřát – velice nepříjemná. Nejvíc tím trpí lidé, kteří nemají střechu nad hlavou a přespávají ve stanech – ať už v organizovaných kempech, nebo těch spontánních, o nichž jsem mluvil na začátku.

Ti, co mají štěstí a jsou v kempech, dostávají alespoň pravidelnou podporu, dodávky pitné vody, pravidelně tam probíhá distribuce jídla a v lepších případech tam je i možnost vzdělávání. Na druhou stranu absence jakékoliv vize do budoucnosti a víra v to, že se něco změní, je na životech v těchto kempech rozhodně to nejhorší.

Další věc je, že zde lidé musí žít ve stísněných podmínkách a ve společnostech, jako je Sýrie, se o soukromí hodně dbá – zejména v případě žen a dětí. Tady je to ale narušené, což vnáší do lidských vztahů hodně konfliktů. Žít v kempech je proto samo o sobě velmi nepříjemné.

Pokračování rozhovoru najdete na webu iRozhlas.cz