Nemají třídy, lavice, topení ani učebnice – přesto se učí

Majd a jeho rodina přebývají už devět měsíců v táboře v severozápadní Sýrii bez možnosti školního vzdělávání. Žijí teď zcela jiný život než ten, který znali před válkou. „Měli jsme menší pole, na kterém jsme pěstovali různé plodiny,” vysvětluje Majdova matka. „Měli jsme také tři kozy, díky nimž jsme měli mléko, jogurt a sýr. Žili jsme obyčejný šťastný život.”

Před čtyřmi lety byla rodina donucena opustit svou vesnici kvůli opakovaným útokům. Od té doby se už třikrát stěhovali, což mělo smutný dopad na Majdovo vzdělání. „Odešli jsme z vesnice, když mu bylo šest let,” říká Majdova matka Zeinab. „Stačil se naučit sotva pár písmen a slov. Dnes neumí číst ani psát.”

Žádné třídy, lavice ani učebnice

Majd není sám. V provincii Idlib v současné době nechodí do školy 1.7 milionu dětí. Většina těchto dětí žije v táborech dočasně poskytujících přístřeší bez jakékoli možnosti vzdělávání. Jestliže v blízkosti tábora funguje škola, pak je obvykle přeplněná a bojuje s nedostatečnou kapacitou pro tolik vysídlených dětí.

Skupina obyvatel v Majdově táboře se před časem sice pokusila děti dobrovolně vyučovat, brzy však narazila na spoustu překážek. „Pro nedostatek podpory nemohli dál pokračovat,” vysvětluje soused Majdovy rodiny. „Nebyly k dispozici třídy, lavice, motorová nafta na vytápění, učebnice ani sešity, nemluvě o nějakém finančním ohodnocení pro vyučující.”

Nová iniciativa slibuje, že situaci změní. Člověk v tísni a UNICEF—se štědrou podporou Ministerstva zahraničních věcí České republiky—právě otevřely v Majdově táboře pro všechny nadšence a zájemce centrum sebevzdělávání, vytvořené speciálně pro děti jako je Majd, které nemají možnost školní docházky. Centrum nabídne výuku základů matematiky, angličtiny a arabštiny. Výuku povedou vyškolení učitelé pomocí dodaných materiálů, které dětem pomohou dohnat zameškané učivo.

Zprávy o novém vzdělávacím centru vzbudily u rodin v táboře velkou vlnu nadšení. „Pošlu tam Majda i jeho sestru a bratra,” říká nám Majdova matka, “aby se naučili co nejvíce.”

Majd samotný už myslí na budoucnost. „Chtěl bych se stát učitelem,” říká s úsměvem.

„Každý rok jsme přišli o spoustu vyučovacích hodin kvůli bombardování.”

V dalším táboře v Idlibu už jedno z center sebevzdělávání funguje. Jedenáctiletý Hasan stojí před centrem. Právě dostal novou školní tašku a materiály potřebné k výuce. „Otevírá se tu škola,” říká hrdě. „Dělal jsem rozřazovací test.”

Tento vstupní test je součástí rozřazovacího procesu, během kterého se zhodnotí úroveň vzdělání, které Hasan zatím dosáhl. Je to první krok nezbytný k tomu, aby se dětem jako je Hasan dostalo té správné podpory.

Hasanova rodina uprchla z domova loni kvůli mohutným útokům, ovšem jeho vzdělávání bylo značně poznamenáno už předtím. „Jednou došlo k útoku velmi blízko školy,” říká. „Každý rok jsme kvůli útokům přišli o spoustu hodin.”

Hasanovo vzdělání stagnovalo a přišel o spoustu učiva, stejně jako jeho sourozenci. „Mám čtyři děti a ani jedno z nich nechodí do školy,” vysvětluje Hasanův otec Mohamed. „Když jsme sem do tábora přišli, žádná škola tu nebyla a do škol v sousedních vesnicích děti chodit nemohly kvůli špatnému stavu silnic a cest.”

V centrech sebevzdělávání dostane každé dítě vhodné materiály na základě věku a úrovně vzdělání zjištěné při rozřazovacím testu. Proškolení učitelé pracují s dětmi i jejich rodiči a podporují je v dalším vzdělávání doma s pomocí dodaných materiálů.

Hasan se už moc těší na to, že v učivu dohoní své vrstevníky a kamarády. „Až budu velký, chtěl bych se stát ředitelem školy nebo doktorem,” říká naprosto vážně. „Nechci trávit všechen čas tak, že si budu hrát v táboře, i když některým dětem to stačí.”

„Děti neznaly písmena a neuměly počítat ani do 10.”

Desetiletá Amira přerušila školní docházku před třemi lety, když její rodina musela uprchnout z Aleppa. Dva roky už žije ve stejném táboře jako Hasan, bez možnosti chodit do školy.

Navzdory tomu, že tábor leží tři kilometry od nejbližší vesnice a není zde dostupná elektřina ani tekoucí voda, stal se domovem pro téměř 1 200 rodin. „Většina zdejších dětí kvůli vysídlení do školy nechodí přinejmenším dva roky,” říká Ghazwan, který působí v centru jako učitel. „Většina dětí neznala písmena a neuměla počítat ani do deseti.”

V únoru se pro Amiru situace změnila. Sebevzdělávací centrum jí umožnilo vrátit se k učení—i po tak dlouhé době, kdy do školy nechodila. „Můj oblíbený předmět je matematika,” říká. „Zbožňuju ji. Mým oblíbeným učitelem je Ghazwan. Učí nás arabštinu a jeho hodiny miluju.”

Centrum nabízí také aktivity spojené s psychosociální podporou, které jsou určeny pro posílení odolnosti dětí jako Amira, které si během války leccos prožily. Samotný fakt, že pravidelně docházejí na výuku, jim pomáhá vrátit pocit, že žijí normální život i v době plné traumatických zážitků a zmatků.

Podle slov jejího učitele Amira v novém centru velmi prospívá. „Navzdory vysídlení a tomu, že při ostřelování přišla o staršího bratra, je jedním z nejpilnějších žáků. Dobře se učí a pilně na sobě pracuje.”

To samé vypozorovala i její rodina. „Amira je velmi plachá,” říká její matka. „Zpočátku neuměla nic. Nyní se naučila číst, psát, počítat a provádět matematické výpočty.”

Přestože zameškala tolik školní docházky, Amira (což znamená princezna) má velké naděje do budoucna.

„Přála bych si stát se lékařkou,” prozradila nám, „abych mohla pomáhat dětem a léčit je.”

Od roku 2012 Člověk v tísni pomáhá opravit a znovuotevřít školy pro ty nejzranitelnější děti, které v Sýrii nemají možnost chodit do školy. Náš současný projekt sebevzdělávacích center v táborech pro vysídlené financuje UNICEF a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.

Více o naší práci v Sýrii naleznete ZDE.