"Nemůžete se považovat za experta na rozvojové země bez autentických zkušeností," říká EU Aid Volunteer Albena Sotirova

Po studiích rozvojové ekonomiky v Kielu, chtěla Albena Sotirova propojit teorii s praxí. A jak jinak než v rozvojové zemi. Rozhodla se tedy připojit k programu EU Aid Volunteer v Angole, kde pracuje pro naše finanční oddělení a stráví tu celý rok.

Jak bys popsala běžný pracovní den v Angole?

Obvykle začínáme pracovat v 8:00 hod. ráno, takže musíme vstávat poměrně brzy, abychom si před odchodem do kanceláře stihli dát snídani. Většinu dne trávím v kanceláři. Nejprve máme otevírací hodiny pro místní, takže mám možnost se setkávat s mnoha místními kolegy, pomalu si zapamatovávat jejich jména a pracovní pozice. Během dne potkávám spoustu lidí. Občas je tu trochu přeplněno: naše kancelář není skoro nikdy prázdná. Poté mám čas na interní školení v našem finančním oddělení, v té době máme kancelář uzavřenou. Opravdu se snažíme mít zavřené dveře, abychom se mohli na školení plně soustředit. Moji kolegové jsou velice milí, jsem ráda, že je mám. Řekla bych, že nejsme jen kolegové, ale teď už i přátelé, a můžeme se spolu bavit prakticky o čemkoliv.

Jakým jazykem spolu mluvíte, narazila jsi na nějakou jazykovou bariéru?

Kolegové mluví anglicky, takže mi pomáhají, když přijde někdo místní, protože většina z nich angličtinu neovládá. Místní dialekt se nazývá Umbundu a lidé ho často využívají v komunikaci mezi sebou, ale jinak mluví většinou portugalsky. Já sama mluvím francouzsky, což mi pomáhá portugalštině porozumět. Sice ty jazyky nejsou úplně totožné, ale některá slova jsou podobná, takže vlastně rozumím docela dost. Snažím se i mluvit, lidi tu ocení, když se s nimi někdo snaží hovořit jejich jazykem. Samozřejmě se to zatím omezuje na jednoduché fráze jako „ahoj“ a „děkuji“ a „jak se máte“, ale snažím se.

Co tě přimělo k tomu, aby sis vyhledala program EU Aid Volunteers?

Mým oborem jsou rozvojové ekonomiky, ale nikdy jsem neměla šanci vycestovat do rozvojové země. Právě proto jsem chtěla do některé z nich jet a chvíli tam žít, ne týden nebo dva, ale opravdu tu strávit delší dobu. Jsou i lidé, kteří vyjedou na dva týdny a pak říkají „ano, byl jsem tam, jsem expert na tuto zemi“, ale tak by to podle mě fungovat nemělo. Člověk tam musí být déle a opravdu tam zkusit žít. Je potřeba hovořit s kolegy, kteří jsou místní, a dívat se kolem sebe, aby bylo možné porozumět, o co v dané zemi skutečně jde. Jak fungují všechny procesy v místním kontextu, rozvoj sociálního sektoru, kultury apod. Myslím si, že na dálku, například z Evropy, má každý určitou představu o tom, jaké tu jsou problémy, ale tato představa většinou příliš neodpovídá realitě. Na své pozici mám nejraději, že skutečně přispívá k nějaké změně. Vidím to ve finančním oddělení: pořádám školení a moji dva místní kolegové se opravdu chtějí něco nového naučit. Vždy dokončí zadaná cvičení, jsou výborně připravení a rovnou se dožadují dalších tréninků, když mám čas. Je hezké toto sledovat.

Pocházíš z Bulharska, přesto jsi odjela do Angoly přes českou neziskovou organizaci do Angoly. Jak k tomu došlo?

To je Evropa! Našla jsem si to na internetu. Zadala jsem do vyhledávače Člověk v tísni, tak to začalo. Byla jsem vlastně docela překvapená, že jsem o Člověku v tísni neslyšela dřív, hlavně proto, že jsem z Bulharska, a měla bych neziskovku ze střední Evropy znát. Jste poměrně velká organizace s rozmanitými projekty. Neomezujete se pouze na jedno odvětví – například vzdělávání – což je působivé. Divím se, že jsem o vás nevěděla dřív.

Jak tu využíváš své předchozí zkušenosti?

Mám zkušenosti s ekonomií a financemi, takže to vlastě přišlo samo. Absolvovala jsem kurzy účetnictví, auditorství a složitějších finančních úkonů, takže pro mě bylo přirozené vydat se tímto směrem. Spolupracovala jsem s neziskovou organizací v Německu, která byla o dost menší, než Člověk v tísni. Byla jsem zodpovědná za členské poplatky a občas prováděla některé finanční operace, ale to nebylo takové, jako tady. V Angole dělám vše na mnohem pokročilejší úrovni. Pracovat ve finančním oddělení v rozvojové zemi je úplně jiné, než když sedíte někde na centrále. Dozvíte se tu spoustu věcí, o kterých jste předtím neměli ponětí. Někdy tu například vypadne elektřina a generátor nefunguje okamžitě, takže prostě musíte počkat. Musíte tu být připraveni na nečekané. To je na práci zábavné. Věci se mění a vy musíte být velmi flexibilní.

Zažila jsi tu nějaké velké překvapení? Stalo se ti něco, co jsi opravdu nečekala?

Jsem v rozvojové zemi poprvé, takže pro mě byla spousta věcí nečekaná. Některým věcem jsem rozuměla, ale jen na základě osobních příběhů lidí nebo filmů, ale nikdy jsem si je neprožila sama. Takže jsem na něco připravená byla, například výpadky elektřiny nebo nutnost pít balenou vodu. Nebyla jsem ale připravená třeba na žebrající děti na ulicích. To mi, hlavně na začátku, opravdu lámalo srdce. Musíte tu zemi brát takovou, jaká je, a všímat si jejích pozitivních stránek. Mluvila jsem se svými místními kolegy a jsou to vlastně docela šťastní lidé, takže to je jen odvrácená strana života. Stejně jako v jakékoliv jiné zemi tu jsou i pozitiva i negativa.

Stýská se ti někdy po domově?

Jsem pryč z domova už nějakou dobu, protože hned po střední škole jsem odešla studovat do zahraničí, vlastně od té doby žiji mimo domov nepřetržitě. Ale v Angole je to poprvé, kdy mě od domova nedělí dvouhodinový let, takže je to trochu něco jiného. Přesto jsem stále v kontaktu s rodinou přes Skype, voláme si pravidelně, takže se mi zase tolik nestýská. Občas mi chybí některé věci, které by mě vůbec nenapadlo, že mi budou scházet – například první měsíc v Angole jsem měla obrovskou chuť na burger z McDonalds, který tu nemá pobočky. Jsou to jen malé věci, které si předtím vůbec neumíte představit, jako třeba chuť na hamburger.

Jaké je vlastně angolské jídlo? Chutná ti?

Jistě, lokální jídlo tu jíme, občas si dám oběd i v kanceláři. Mám ho ráda – klasicky je to rýže, fazole, zelenina a nějaké maso, jako kuřecí nebo vepřové. Žiji se dvěma dalšími dobrovolníky z programu EU Aid Volunteers, kteří pochází z jiných zemí, než já. Když jsme doma, vaříme si navzájem svá tradiční jídla. Zorganizujeme si, kdy má kdo službu, a vaříme jídla ze své domácí kuchyně. To je hezké. Můžete jíst v Angole portugalské nebo bulharské jídlo! Dokonce také české. Vlastně jsem české jídlo nikdy před svým odjezdem do Angoly nejedla, až tady.

Jak trávíš svůj volný čas?

Se svým společenským životem jsem tu spokojená. Naneštěstí je Kuito trochu menší město než metropole, nebo Labango a Huambo, kde máme další kanceláře. Mám ale štěstí na spolubydlící. O víkendu chodíme na procházky a trháme banány a avokáda. Jdeme do supermarketu, do pekárny. Když jsme se dozvěděli, že je ve městě tělocvična, hned jsme ji zkusili, a teď jsme dokonce pravidelnými návštěvníky. Občas si jen uvaříme kávu, sedíme venku a užíváme si slunce.

Přečtěte si více o práci Člověka v tísni v Angole ZDE.

Autor: Monika Ticháčková