"Nepomáháme lidem jen přežít v džungli, ale snažíme se tu džungli i měnit"

6. 12. 2019

Anička Matuštíková je vystudovaná sociální antropoložka, studentka veřejné a sociální politiky a zároveň dluhová poradkyně působící v Rokycanech. O dluzích neměla při nástupu do Tísně žádné povědomí, vůbec netušila, že se tento problém týká tak velkého počtu lidí. Svým zkušenějším kolegům, především někdejší šéfové Heleně Šebkové, je vděčná za to, že se v tématu brzy zorientovala a dnes již podává i návrhy na oddlužení. Kromě toho se také dva roky podílí na festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v Plzni, kde se věnuje například moderování školních či veřejných projekcí. 

V jaké službě působíš a od kdy jsi u nás?

Nastoupila jsem v říjnu 2017 a pracuji především jako dluhová poradkyně na Rokycansku. Jsem v Tísni na půl úvazek, protože stále ještě studuju.

Co studuješ?

Tak při nástupu do Tísně jsem studovala sociální antropologii a momentálně studuju dálkově veřejnou a sociální politiku v Praze. Čeká mě závěrečná práce. Chtěla jsem si k antropologii ještě rozšířit obzory, ale je fakt, že když chodíš do práce, tak už je často dost těžké se k tomu studiu ještě přinutit. Navíc dálkové studium je v mém případě jen jednou za měsíc, což je jiné, než když jsi ve škole častěji a pravidelně.

Vzpomínáš si ještě, jaké to bylo, když jsi nastoupila do Tísně? Měla jsi o dluhové problematice už tehdy nějaké povědomí?

Já jsem nastupovala jako terénní pracovnice, tehdy jsem ani moc netušila, že by součástí mé práce mělo být právě dluhové poradenství. Neměla jsem o něm žádné povědomí. Kdybych tehdy viděla inzerát na dluhového poradce, určitě bych se nepřihlásila. Nebyla jsem sice úplně netknuta sociální prací – dělali jsme třeba v rámci školy nějaké výzkumy v terénu nebo jsem dobrovolničila ve SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ, ale dluhovko pro mě byla novinka. Vůbec jsem na začátku netušila, že tu problém s dluhy je v tak velké míře, že se dotýká tolika lidí.

Co Ti pomohlo se v té problematice zorientovat?

Na začátku ještě nebylo jasné, že se budu vyloženě zaměřovat na dluhy. Brala jsem to tak, že každý teréňák by se měl v dluzích orientovat, protože se to týká velkého počtu lidí. Měl by o tom mít alespoň základní povědomí. Ze začátku mě koordinovala bývalá kolegyně Helča Šebková, která mi všechno trpělivě vysvětlila, všechno mi ukazovala, brala mě s sebou. Zpočátku jsem vlastně vůbec samostatně nepracovala s lidmi a chodila jsem s ní na náslechy. Postupně mi takhle ukazovala ten systém, jak to funguje, to bylo fajn. Taky jsem chodila na různá školení. Velmi záhy po nástupu jsem třeba absolvovala školení na rozhodčí doložky. Pamatuju si, že na konci školení byl test, který jsem zvládla, což mě dost namotivovalo. Vzpomínám na ty úplné začátky pozitivně, ale bylo to spousta učení.

O dluzích by se mělo mluvit ještě víc

Věnuješ se i oddlužení?

Ano, dnes už dělám i oddlužení. Teď v říjnu jsem podávala první návrh a čeká mě první přezkumné jednání. Z toho mám třeba velkou radost.

Ty věci v oblasti dluhů se neustále mění. Jak je těžké reflektovat změny?

Těžké, ale jde to díky kolegům. Nejsem typ, co každý den s nadšením čte nové judikáty. Ale dost mi pomáhají třeba naše porady v Praze a v Plzni s kolegy, kde se sdílí kazuistiky a nové věci, to pomáhá hodně. To je takový můj informační servis. Taky máme metodičku zastavování exekucí Báru Cimlerovou, s kterou tuhle konkrétní problematiku můžeme diskutovat. Pak máme taky mail dluhových poradců, kde si sdílíme zkušenosti se všemi dluhovci z celé republiky. Máme i spoustu různých dostupných materiálů, které si vzájemně posíláme mezi sebou. Případně se doptávám kolegů a kolegyň na specifické situace, se kterými se v praxi setkám. Dluhy jsou téma, které rezonuje v médiích, ale myslím, že by se o tom mělo mluvit ještě víc. A přesně to se domnívám, že je zrovna na našem dluhovém poradenství to skvělé, že díky kolegům jako je třeba Daniel Hůle se tohle téma dostává do povědomí lidí, což je nesmírně důležité. Ostatní naše služby se do povědomí lidí tolik nedostávají.

A měly by?

Měly. Nicméně chápu, že dluhy oslovují mnohem širší skupinu obyvatel než třeba problematika sociálního bydlení nebo bezdomovectví. Specifikace těchto problémů je často složitější, zjednodušování je vždy zkratka, ze které vychází různé mýty a neporozumění. Debata o bydlení a bezdomovectví je také často emočně zabarvená. Kdežto počet například dětských dlužníků je prostě fakt, který se zpochybňuje mnohem hůře.

Pamatuješ si ještě na prvního člověka, se kterým jsi v Tísni spolupracovala?

To byla paní, se kterou byla velmi komplikovaná spolupráce. Nakonec jsme to po nějaké době ukončily, aniž by se její situace bohužel vyřešila. Měla dluhy, byla k nám odeslaná od Úřadu práce. Asi jí chyběla vnitřní motivace nás oslovit, to se někdy stává, že k nám člověk přijde, protože si to přeje okolí, ale ne on sám. Průběžně se objevily další problémy, které jsme se snažily společně řešit – žádaly jsme třeba o invalidní důchod, hledaly zaměstnání. Ale sklouzlo to k tomu, že k nám paní chodila tak nějak pasivně. Bylo nemožné jí pomoct, aniž bychom rozklíčovaly nějaké pozadí a rozpory, které se tam začaly objevovat. Třeba v rodinných vztazích. A tak jsme to nakonec ukončily. Někdy to zkrátka nevyjde.

Říkala jsi, že pracuješ na Rokycansku. Pocházíš tam odtud?

To ne, jsem z Merklína u Karlových Varů. Tam byla škola pouze do páté třídy a pak jsem pokračovala na Gymnázium do Ostrova. No a odtud jsem se pak dostala až do Plzně díky studiu. Ale na Karlovarsko se pořád vracím za rodinou. Uvidíme časem, jestli zůstanu na Plzeňsku, nebo se třeba vrátím, já tohle moc neplánuju.

A Rokycansko jsi tedy vůbec neznala?

Tam jsem byla předtím akorát jednou na výletě na rozhledně. A podruhé, když jsem tam šla do práce. Takže v Rokycanech jsem se začala orientovat opravdu až po nástupu do práce. Ale mělo to i svou výhodu. Přicházela jsem tam tím pádem bez jakýchkoliv předsudků, což jinak může být problém, když pracuješ někde, kde jsi vyrůstala a všechny tam znáš. Je dobré mít tu hranici mezi prací a domovem.

Lidé si často myslí, že na sítích mohou psát cokoliv a jsou nedostižitelní

Co se Ti na práci v Tísni líbí?

Líbí se mi kolektiv a obecné klima v organizaci. Jsem ráda, že šéfovi a hlavně koordinátorkám můžeme říct své názory, to není všude samozřejmostí. A taky se mi líbí, že měníme nějaký společenský systém. Mám teď na mysli především tu dluhovou problematiku. Nepomáháme lidem jen přežít v džungli, ale snažíme se tu džungli i měnit, řešit dané problémy legislativně. A to mi na tom přijde fajn. A když to vztáhnu k Rokycansku, tak si myslím, že je super, že nám tam funguje skvěle nejen spolupráce v našem místním týmu, ale že se daří i spolupráce s různými místními úřady.

Jak se tváří rodina a okolí na Tvoji práci?

Někomu v okolí to přijde jako super, ale řada lidí vůbec netuší, co má práce obnáší. Setkávám se s lidmi, kteří především nemají představu, o co jde. Neví, co si pod tím mají představit. Když řeknu Člověk v tísni, představí si maximálně humanitární pomoc někde v zahraničí. Ale Ti, co Tíseň znají, říkají, že je to super. Asi žiju v určité sociální bublině, ale v mém okolí moji práci většinou berou pozitivně. Kritiku neziskovek, určité solidarity a podobně samozřejmě registruji, hlavně tedy na sociálních sítích. Ale mně osobně se naštěstí nestává, že by mi někdo nadával kvůli tomu, že pracuji v Člověku v tísni.

Jak vnímáš tu kritiku a negativní komentáře na sítích?

Lidé si často myslí, že tam mohou psát cokoliv a jsou nedostižitelní, což se pak propisuje i do reálného světa. Vzpomněla jsem si na snímek #FollowMe, který jsme letos měli na festivalu Jeden svět, kde se to téma sociálních sítí, především tedy Instagramu, krásně řešilo. Mluvili tam o algoritmu, jaký tam je nastaven, podle kterého se určuje, jaké komentáře nebo jaký obsah se mi bude zobrazovat. Ten film mě navedl na to, abych se víc podívala na podstatu sociálních sítí, jak funguje reklama, případně co vlastně dělají influenceři. 

Byl to v některých momentech dost šokující film. Rozšířilo mi to obzory. Měli jsme tam i jako hosta do následné debaty jednoho instagramera, který říkal, že ten film byl hodně šokující, ale zaměřený jen na jednu stranu, kdežto on to vnímá jinak. Je potřeba si uvědomit, že sociální sítě nejsou jen čisté zlo, že se přes ně dají propagovat i dobré věci, ale že jsou zároveň obrovským rizikem pro mladé lidi, děti. Je potřeba se sociálními sítěmi umět pracovat. A myslím, že je fajn, když tohle dětem zprostředkováváme právě filmem, mediální vzdělávání je určitě potřeba a tohle k tomu patří. A nejen u dětí! Jsou i opačné extrémy, kterými se nikdo moc nezabývá, a to že třeba poplašné zprávy na sociálních sítích šíří často naopak senioři. To zas bylo hezky vidět ve snímku Dobré zprávy od Ondřeje Šálka.

K festivalu se ještě za chvíli vrátíme, ale na začátku jsi zmínila, že jsi dobrovolničila ve SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ. Čemu ses tam konkrétně věnovala?

Doučovala jsem tam děti. Dozvěděla jsem se o té organizaci ve škole, když tam dělali nábor dobrovolníků. Přihlásila jsem se někdy ve druháku. Pak jsem dobrovolnictví přerušila, když jsem odjela na Erasmus, a po návratu se k tomu zas vrátila. Probíhá to vlastně stejně jako dobrovolnictví v Tísni.

Pamatuješ si děti, které jsi doučovala?

Já byla ve dvou rodinách. První dítě byl chlapec z páté třídy, který pocházel z Ukrajiny. Byl často sám, maminka hodně pracovala. Měl problémy se školou, pohyboval se v takových jazykových kruzích - doma mluvili ukrajinsky, ve škole česky, do toho mu přibyla výuka cizího jazyka. Měl toho fakt hodně a neměl nikoho, kdo by ho nějak podpořil. Byl dost nemluvný a sám. A pak jsem doučovala holčičku ve druhé třídě, která byla z romské rodiny. To doučování tam bylo úplně jiné. Ale co bylo tedy stejné, byla určitá jazyková bariéra v obou rodinách. Díky tomu mi třeba došlo, jak je pro člověka těžké, když přemýšlí v jiném jazyce, než ve kterém se má učit ve škole.

Dobrovolničila jsi ještě někde jinde?

Jako mladší jsem byla ve skautu. Nebo jsem se podílela na Plzeňském rodinném fotoalbu v rámci Plzně 2015, kdy jsme chodili po domácnostech a sbírali od lidí fotografie, abychom pomohli vytvořit fotoalbum plzeňských obyvatel. Já nejsem žádný dobrovolnický guru, ale mám to nastavené tak, že zkrátka dělám některé věci a neočekávám za ně žádné peníze, žádný revanš. Prostě někdo potřebuje pomoc, tak pomůžu. To je celé.

Kam ses vydala v rámci Erasmu a bylo to přínosné?

Byla jsem v Regensburgu v Německu. Bylo to hodně užitečné. Co se týče školy a vzdělávání, tak bych úplně neviděla nějaký posun, byl to trochu jiný obor, než jaký jsem studovala tady v Čechách. Ale byla to především velká životní zkušenost. Už jen to, že jsem to všechno měla v němčině, ve které jsem nebyla na moc dobré úrovni. Absolvovala jsem tam intenzivní kurz němčiny a ten byl hodně dobrý. Ve výsledku jsem měla pocit, že jsem se do toho jazyka fakt dostala. Před tím jsem byla 3 měsíce v Irsku jako au pair. Starala jsem se v rodině o 5 dětí od novorozeněte až po sedmiletá dvojčata, to byla taky hodně zajímavá zkušenost. Tam jsem hodně komunikovala, ale neměla jsem žádný kurz, a rozhodně jsem u sebe žádný větší jazykový posun nezaznamenala, co se týče třeba anglické gramatiky. V tomhle ohledu mi ten Regensburg dal opravdu hodně. Jinak ale i to Irsko byla velká zkušenost, otrkala jsem se a rozmluvila jsem se, že mi nevadí se někoho na něco zeptat, i když vím, že má angličtina není žádná sláva. A pak jsem byla ještě na měsíční stáži v Minsku v Bělorusku, kde jsme se zase učili ruštinu.

Chlapec se chtěl omluvit klukovi z filmu 

A teď tedy k tomu festivalu dokumentárních filmů o lidských právech. Vím, že vypomáháš při organizaci Jednoho světa. Pověz mi o tom něco.

Do festivalu jsem se začala zapojovat hned po nástupu do Tísně, takže v roce 2018. Úplně poprvé jsem to měla jako stáž do školy. Nicméně už před tím mě festival zajímal, chodila jsem tam jako návštěvník, bavilo mě to. Takže když se naskytla příležitost zapojit se víc, sáhla jsem po tom, chtěla jsem to zkusit. V rámci stáže jsem si vyzkoušela všechno, co šlo. Od trhání lístků, přes infocentrum, uvádění diváků do sálu, moderování až po roznos letáčků.

Jaké je to moderování?

Tak moderovala jsem veřejné i školní projekce, ale víc se věnuju těm školním. Moderování je pro mě výzva. Člověk se může nějak předem připravovat, ale nikdy nevíš, kdo tam jako divák přijde, na co se bude ptát. Školní projekce si jsou víc podobné, opakují se. Ty veřejné jsou různorodější. V rámci školních projekcí máme jako moderátoři k dispozici manuály, díky kterým se dozvíme hodně o tématu dokumentu. 

Taky tam máme připravené doporučené otázky, na jaké se po projekci ptát. Na ty projekce pro veřejnost tak podrobně zpracované materiály pro moderátora nejsou, ale informace není problém si dohledat, zjistit a připravit se na to. Hodně mě baví projekce pro ty menší děti, ty hodně interagují. Naopak školní projekce pro žáky z posledních ročníků základní školy nebo studenty ze středních škol jsou vlastně hodně podobné těm veřejným. Člověk se při moderování setká s různými názory. Pustíme si film, pak si o tom, co jsme viděli, povídáme.

Uvízla Ti v paměti nějaká skupina diváků, která Tě třeba překvapila? Ať už pozitivně nebo negativně?

Na jedno takové promítání si pamatuju. Byla to školní projekce pro děti cca v šesté třídě, které do Plzně přijely z jedné menší obce na Plzeňsku. Od začátku bylo poznat, že se liší od projekcí pro děti, které žijí přímo v Plzni. Třeba když jsme si povídali o povolání, tak děti zmiňovaly úplně jiná zaměstnání, než jsme zvyklí u ostatních projekcí. Promítaný dokument byl o jednom šikanovaném klukovi, který tancoval. Děti se ze začátku smály, hlavně jeden chlapec. Bavili jsme se o tom, co ve filmu viděly, a když jsme skončili, tak tak se ten chlapec přihlásil a řekl, že by se tomu klukovi z filmu chtěl omluvit za to, že se mu smál. Tahle zpětná vazba byla skvělá. Často učitelé říkají, že i pro ně byly promítané snímky přínosné a že se nad tématem zamysleli. Ale zpětnou vazbu přímo od dětí dostaneme málokdy.

Co děláš, když nepracuješ?

Nejsem vyloženě sportovní typ, ale ráda si vyjedu na kolo nebo v zimě na běžky. Hodně jezdíme na výlety do přírody, mám ráda hory, případně jezdíme za rodiči. Teď na podzim jsem se třeba věnovala i právě projekcím z programu Promítej i Ty! Promítali jsme je v Univerzitní kavárně Družba. Taky ráda čtu. Dřív jsem četla hodně odborné články a moc jsem nestíhala nějakou beletrii, takže teď se hodně vracím k tomu, co jsem nestihla před nástupem na VŠ, vracím se k takové té klasice, kterou by podle mě měl přečíst každý. 

Mám ráda hudbu, ráda si zazpívám. Výběr záleží na momentální náladě, ale nejsem nijak vyhraněná, i když obecně inklinuju spíš k nějaké alternativní hudbě. Nedávno jsem se taky přestěhovala s přítelem ze studentského bytu, takže jsem volný čas věnovala stěhování a zabydlování. A ještě bych na sebe mohla prásknout, že dělám příležitostnou průvodkyni na hradě Kašperk. Sice je to jen příležitostné, párkrát do roka, ale to prostředí mám moc ráda. No a občas nedělám vůbec nic :-)

Autor: Tereza Králová