Nepotřebujeme nic jiného než mír v naší zemi, abychom se mohli vrátit domů
Publikováno: 11. 3. 2022 Doba čtení: 3 minutyNataša se synem Ivanem utekla z Charkova hned poté, co na město dopadly první bomby. Tři dny po zahájení ruské invaze dorazili do Moršinu na západní Ukrajině. „Když jsme opouštěli Kholodnou Horu, byla už pod palbou. Lidé přitom klidně chodili pro chleba. Tím chci říct, že spousta lidí stále doufá, že bude všechno v pořádku,“ popisuje Nataša den, kdy opustili domov. „Zavolala jsem si taxíka. Taxikář řekl, že odvezl svou rodinu z města a dál pokračuje v práci. Zeptala jsem se: „Proč neodjedete?" Odpověděl: „Kdo, když ne my?"," vypráví.
"Došlo mi, že války nekončívají rychle. Proto jsem přijala nabídku své firmy na přeložení a přijela jsem sem autobusem," říká Nataša a dodává, že cestou prošli mnoha checkpointy a pasovými kontrolami. „Láme mi srdce, kolik mých přátel tam zůstalo," vzpomíná Nataša na přátele a na ty, kteří zůstali v Charkově.
S Ivanem se dostali do Lvova na západě Ukrajiny a začali si hledat bydlení. Nakonec skončili ve starém sanatoriu v Moršinu, právě znovu otevřeném pro lidi, kteří utíkají před válkou. Další rozhodnutí chce učinit na základě situace. „Teď se nikam nechystám. Pouze pokud budou padat bomby, tak bych odjela,“ říká Nataša. Přestože je její syn Ivan velmi přizpůsobivý, Nataša o něj má obavy. „Je v pořádku, ale myslím, že má trauma. V každém případě se to může projevit až později," uzavírá.
Chtěli jsme vzít naše děti na bezpečnější místo
„Na čtvrtek 24. února nikdy nezapomeneme. Naše děti po něm strávily 9 dní ve sklepě," říká Svitlana, která je v současné době v Opace na západní Ukrajině. Po čase stráveném ve sklepě, strachu a obavách o děti se Svitlana rozhodla utéct. Ze Záporoží odešla společně s dcerou Nasťou (24 let), vnučkou Maiou (1 rok) a dalšími ženami s dětmi, které se kvůli intenzivním bojům v oblasti bály zůstat doma.
Ze Záporoží jely vlakem do Lvova a překonat vzdálenost mezi těmito městy jim trvalo 30 hodin. „Ve vlaku byla strašná zima. Když jsme nastoupily, nebylo tam žádné topení. Ale cestou už bylo tepleji. Vlak jel po cestě velmi pomalu, navíc jsme zastavovali vždy, když se ozvaly sirény," popisuje cestu do bezpečí. „Vlak byl plný matek a dětí, některé z nich plakaly. Nikdo nechtěl opustit naše město, naše manžele, otce, bratry příbuzné a přátelé. Ale my jsme chtěly vzít naše děti na bezpečnější místo. Měly jsme strach. Ale vrátíme se domů, protože tuhle válku vyhrajeme," dodává Svitlana.
Po 30 hodinách ve vlaku do Lvova se Svitlana spolu s dalšími ženami a dětmi vydala do sanatoria ve vesnici Opaka. Autobusem ujely více než 100 kilometrů a byly vyčerpané velmi dlouhou a komplikovanou cestou. „Když jsme přijely, byly jsme šťastné, že je tu klid. Přestože se tu netopí, jsme šťastné. Je tu krásná krajina, je tu moc hezky. Ale zoufale se chceme vrátit domů," říká Svitlana.
Prohlédněte si příběh Poliny, devatenáctileté ukrajinské studentky, která namalovala obrazy o tom, jak s rodiči utíkala z Kyjeva :
V bombovém krytu jsme strávily několik dní.
„V bombovém krytu jsme s šestiletou dcerou strávily několik dní. Bylo to tam hrozné. Byly tam i další matky s dětmi a některé z nich onemocněly, protože v krytu byla zima a vlhko. A tak jsme se rozhodly odejít do Lvova, společně s dalšími ženami a dětmi, protože společně je to mnohem snazší," říká třicetiletá Iryna ze Záporoží. Stejně jako ostatní, kteří hledali bezpečnější místo ve Lvově, strávila 30 hodin ve vlaku a další dvě na cestě do sanatoria Opaka, kde jsou rodiny ubytovány zdarma.
Člověk v tísni plánuje podpořit kolektivní centra, kde Nataša, Iryna a Svitlana na západní Ukrajině pobývají dodávkou matrací, prostěradel, vařičů, hygienických potřeb a dalšího humanitárního materiálu.
