Nestrašme inkluzí, ta nikomu neublíží….

Publikováno: 7. 4. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Nestrašme inkluzí, ta nikomu neublíží….
© Kateřina Dobrozemská

Inkluze hýbe současnou debatou o českém školství snad ještě více než platy učitelů. Diskuze nabírá stále ostřejší tón a přelívá se i na stránky nejčtenějších deníků. Blesk spustil kampaň „Stop škodlivé inkluzi“, která tento způsob vzdělávání ukazuje jako něco, co zničí české školy. Podobně se vyjadřují někteří politici. Přitom před několika měsíci mnoho dnešních kritiků podpořilo novelu školského zákona, která s sebou přináší vše, proti čemu teď tak vehementně protestují. Tak kde je problém?

Inkluze v českých školách probíhá již několik let. Jde o způsob výuky, který se snaží vytvořit takové podmínky, aby co nejvíce dětí mohlo chodit do běžných základních škol. Vychází z principu, že by se děti neměly rozdělovat na ty zdravé a hendikepované, bohaté a chudé, škola by měla pracovat s nimi dohromady. „Pokud začneme děti rozdělovat již v raném věku, zaděláváme si tím na problémy, kterých jsme momentálně v naší společnosti častými svědky. Právě touto segregací zabraňujeme přirozenému poznávání rozdílů,“ vysvětluje důvody, proč se rozhodl zavádět inkluzivní prvky do výuky Vladimír Foist, ředitel základní školy v západočeských Poběžovicích. Děti by se podle něj ve škole měly naučit, kromě čtení, psaní a počítání, i to, že nejsme všichni stejní. A že i někdo, kdo nevidí, nebo nemá zrovna nejlepší mobil (nebo ho nemá vůbec) umí spoustu úžasných věcí, kvůli kterým stojí za to s ním kamarádit. I to je funkcí školy.

Hlavním úkolem školy je však poskytovat kvalitní vzdělání. Jak tedy inkluze ovlivňuje kvalitu výuky všech dětí bez rozdílu? Tento způsob vychází z individuálního přístupu k jednotlivci. Zjednodušeně řečeno jde o to dostat z každého dítěte co nejvíc, což ale nemusí být u všech ta stejná meta. Každý má talent a schopnosti na něco jiného a úkolem učitele je to najít a rozvíjet. Má-li to ale mít možnost dělat, nesmí na to být sám. Má mít po ruce svého asistenta, školního psychologa a další podpůrná opatření. Asistent je například přítomen přímo při výuce a pomáhá dětem, které to z nějakého důvodu potřebují. Ulehčí tak učiteli a dítě dostane podporu, kterou potřebuje. V konečném důsledku to pomůže všem.

Podíváme-li se do světa a budeme hledat ty země, které jsou schopny nejlépe vzdělávat děti, zjistíme, že na předních příčkách nalezneme velmi často státy, které inkluzivní přístup uplatňují. To ostatně potvrzuje i pan ředitel Foist: „Podívejte se na výsledky, kterých v naší škole dosahujeme. Máme děti, u kterých jsme šťastní, pokud se vrhnou na nějaký učební obor, ale zároveň umíme pracovat i s nadprůměrně nadanými dětmi. A to je mimochodem možné i díky zavádění pozic asistentů.“  

Takže inkluze není žádné zlo, jak se ho někteří snaží v poslední době vyobrazit. Můžeme (a měli bychom) vést debatu o tom, jaké podpůrné nástroje jsou nejúčinnější, jak je zavádět, kde na ně sehnat peníze. Ale jít proti inkluzi jako takové je zpátečnické. A mimo jiné to znamená házet přes palubu děti, které už to takhle mají o mnoho složitější než jejich „normální“ vrstevníci.

Tento článek vyšel v Olomouckém deníku dne 5. 4. 2016.
http://olomoucky.denik.cz/z-regionu/nazor-experta-nestrasme-inkluzi-ta-nikomu-neublizi-20160405.html

 

Autor: Kateřina Dobrozemská, ředitelka olomoucké pobočky

Související články