NEZTRÁCET NADĚJI

NEZTRÁCET NADĚJI

16. 10. 2020

Mám pocit, že je to už hrozně dávno. Tak dávno, že už to možná ani nebyl můj skutečný život, ale jenom sen. Alespoň tak mi to dnes připadá.

Měl jsem dobře placenou práci, spokojený život, a hlavně pevné zdraví. Občas jsem cítil nevysvětlitelnou únavu, ale tomu jsem nepřikládal velkou váhu. K únavě se časem přidaly i bolesti zad, jejichž intenzita sílila. Odhodlal jsem se a vydal se k lékaři. Po sérii vyšetření v nemocnici jsem si vyslechl diagnózu – rakovina. Prognóza lékařů nebyla vůbec příznivá, ale stále jsem doufal v dobrý konec. Marně.

Podstoupil jsem několik náročných operací. Už ani nedokážu spočítat dny, které jsem strávil na nemocničním lůžku. Přežil jsem, měl jsem to štěstí, ale říkal jsem si: „Za jakou cenu?“. Ještě před několika měsíci jsem se cítil relativně zdráv. Nyní jsem skončil o holi, v invalidním důchodu, neschopný práce a co je nejhorší – s bolestmi většími než kdykoliv dřív. Těch mě zbavovaly jen silné léky, na kterých vzniká závislost. Měl jsem pocit, že život nemá smysl.

(Ne)nadějné vyhlídky

Jednoho dne jsem se vracel z rutinní kontroly od doktora a narazil na malou hospůdku. Ze zvědavosti jsem zamířil dovnitř a hned u vchodu mou pozornost upoutal herní automat. Přisedl jsem k němu a začal hrát. Vzpomínám si na ten pocit, kdy jsem poprvé vyhrál a z automatu se začaly sypat peníze. Poprvé, po dlouhé době, jsem se cítil dobře. Tak začala má další závislost.

Nejprve jsem k automatu usedal jednou týdně. Netrvalo to však dlouho a najednou to byl každý den v týdnu. Naprosto jsem ztratil pojem o čase a touha po výhře byla obrovská. Ani tentokrát mě však nečekal dobrý konec. Prohrál jsem všechny své úspory. Musel jsem si půjčit další peníze.

Po dvou letech hraní jsem si uvědomil, že jsem závislý. Došlo mi, že hraní můj život neulehčuje. Našel jsem v sobě dávno ztracenou sílu, a i s pomocí mé rodiny jsem se ze závislosti na hraní vymanil.

Exekuce na sebe nenechala dlouho čekat

Jako každý předchozí měsíc mi byl vyplacen důchod. Tentokrát byl však obnos peněz podstatně menší. Důvod byl jasný – exekuce. Věděl jsem, že to jednoho dne přijde a své závazky budu muset splatit. Má finanční situace nebyla ideální, ale ani tentokrát jsem na to nebyl sám. Ve své rodině jsem měl nejenom finanční oporu.

Své dluhy jsem však více neřešil. Myslel jsem si, že k tomu není důvod. Proč bych se měl o své závazky více zajímat, když je mi z důchodu pravidelně strhávána ne zrovna nízká částka? Věřil jsem, že mi nic horšího nehrozí. Mýlil jsem se.

Ranní noční můra a znovunalezená naděje

Bylo ráno, možná časné dopoledne. Den nezačal zrovna nejlépe – měl jsem velké bolesti. Léky mě sice od bolestí osvobodí, je to však vykoupeno malátností a celkovým útlumem. Najednou slyším zvonek. Chvíli mi trvá, než se dobelhám k oknu, abych se podíval, kdo tak neodbytně a dlouho zvoní. Dole stojí dva muži, drží nějaký papír a naléhají, abych je vpustil do domu. Utlumen léky nijak neprotestuji a pouštím muže dovnitř. Po chvíli buší na dveře. Samozřejmě bez jakýchkoli pochyb otevírám. Už si přesně nevzpomínám, co mi řekli a zda se vůbec představili. Jasně si však vzpomínám na to, že po vstupu do mého bytu mi začali zabavovat všechny věci. Televizi, pohovku, skříň, dokonce i mobilní telefon. Nepohrdli téměř ničím.

Po jejich odchodu jsem se cítil bezmocně. Nedokázal jsem to pochopit. Co se to vlastně stalo? A proč?

I přes pocit studu jsem se svěřil své sestře. Ta téměř okamžitě vyhledala pomoc v dluhové poradně organizace Člověka v tísni. Byl jsem skeptický, ale říkal jsem si, že stejně nemám co ztratit.

Na první schůzce s dluhovou poradkyní jsme podrobně probrali mobilární exekuci, která byla v mém bytě provedena. Společně jsme sepsali návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu a domluvili další postup řešení mé situace. Tímto započal můj boj o lepší život. Boj, na který naštěstí nejsem sám.

Vím, že změna nepřijde hned. Ale také už vím, že znovunalezená naděje mi dává novou chuť do života.

Autor: Romana Faltová, dluhová poradkyně