Nikdy bych nepodala návrh na oddlužení někomu, o kom nic nevím

Než se budu ptát na náplň Tvé práce, zajímalo by mě, co jsi studovala?

Tak to začínáme poměrně zamotanou věcí. Po základní škole jsem vůbec netušila, co bych chtěla dělat. Nakonec jsem nastoupila na gymnázium přímo v Plzni, kde jsem tehdy bydlela. Ani tam jsem první dva roky moc netušila, kam chci směřovat, nicméně měla jsem zaměření na přírodní vědy. Bavila mě biologie, ale nikdy mi nešla třeba matematika. K té jsem si nikdy nenašla cestu. Někdy ve třetím ročníku přišla myšlenka, že půjdu na lékařskou fakultu nebo na farmacii. No a nakonec to vyhrála lékařská, protože to bylo v místě bydliště. Jenže po pár letech studia jsem zjistila, že tímhle směrem se opravdu vydat nechci.

Takže jsi studia zanechala?

Ano. Těch důvodů pro to bylo víc. Jednak to studium bylo samozřejmě náročné, ale celkově ta doba strávená tam byla pro mě zvláštní. Velkým impulsem k odchodu bylo, když jsem přišla také o oba prarodiče, ke kterým jsem měla velmi blízko. Rozhodla jsem se změnit obor a přešla do bakalářského programu na stejné fakultě na obor Zdravotně sociální a geriatrická péče spojený s ošetřovatelstvím. Dnes ten obor už nefunguje. Nicméně jsem pochopila, že tehdejší přístup k bakalářskému studiu byl takový, že se na něj nedívalo příliš pozitivně, takže jsem si navíc dala ještě přihlášku na magisterské studium do Českých Budějovic. Tam v té době neexistovalo návazné studium na vybraný obor, proto jsem se rozhodla nastoupit rovnou do magisterského programu na sociální práci, takže jsem zároveň dělala bakaláře v Plzni a magistra v Budějovicích. Řadu předmětů mi uznali, vzájemně se to prolínalo i s předchozím studiem, dávalo to smysl, takže mi to vyhovovalo.

A co jsi dělala po škole?

Moje první práce byla v Plzni ve stacionáři pro lidi s Alzheimerovou chorobou. Byl to směnný provoz za 6 500 Kč měsíčně. Nastoupila jsem tam krátce po dokončení bakaláře. Já byla tak vděčná, že tu práci mám, že jsem plat ani neřešila, protože z rodiny jsem měla zkušenost s tím, jaké to je, když najednou zaměstnání vypadne a nemůžete najít nové. Pořád to bylo ve mně. Ale nakonec jsem tam zůstala jen velmi krátce, v podstatě jen ve zkušební době.

Proč jsi tedy odešla, když ne kvůli penězům?

Jednou za 14 dní jsem jezdila do Budějovic do školy a díky tomu jsem nemohla být ty víkendy v práci. Začali mi kvůli tomu dělat problémy. Ale byla to skvělá škola, to musím uznat. Ze školy byl člověk zvyklý na úplně něco jiného, tohle byla škola života. Ale byl to vlastně zajímavý odrazový můstek. No každopádně, když mi volali z nemocnice z LDN, že shánějí sociálního pracovníka jako záskok za mateřskou, neváhala jsem. A zůstala tam téměř celé čtyři roky až do své mateřské.

Po mateřské už ses tam nevracela?

Máme dvě děti, mezitím jsme se z Plzně přestěhovali na Klatovsko, a tak nedávalo smysl, abych jezdila za prací do Plzně. Takže jsem se už během mateřské začala poohlížet po něčem jiném. Když malému byly krátce dva roky, začala jsem se rozhlížet, jaké možnosti Klatovsko nabízí. Našla jsem inzerát na zdravotně sociálního pracovníka do Klatovské nemocnice. Ale pohovor byl pro mě strašný. Jasně mi u něj dali najevo, že školy jsou sice pěkná věc, ale se dvěma malými dětmi jsem pro ně absolutně neperspektivní. Pošramotilo mi to sebevědomí a dost dlouho ve mně zůstal pocit, že mít děti a najít si práci je zkrátka mimo.

A do Tísně ses tedy dostala kdy?

No, po téhle zkušenosti jsem přestala hledat. Chvilku jsem pak docházela do Bílého kruhu bezpečí jako dobrovolník a tam jsem začala nabývat pocitu, že moje znalosti se zas pomalu obnovují, že se stávám jistější v sociálních kontaktech s lidmi. No a pak přišel inzerát do Tísně. Strašně jsem váhala, jestli se mám přihlásit. Dokopala mě do toho nakonec kamarádka, mně po té zkušenosti přišlo naprosto nereálné, že by mě vzali, asi bych se tehdy bez ní nepřihlásila. Pamatuji se, jak jsem přihlášku posílala úplně na poslední chvíli, poslední den těsně před půlnocí.

Ale jak je vidět, tak výběrko dopadlo výborně.

Byla jsem hodně překvapená, když se mi ozvali. Měla jsem Tíseň spojenou s povodněmi a pomocí v zahraničí, vůbec ne s takovouto prací a navíc v Plzeňském kraji. Byla jsem členem Klubu přátel, ale o sociální práci tady u nás jsem nic moc nevěděla. Navíc jsem si říkala, že požadovaný řidičský průkaz sice mám, ale nebyla jsem nijak aktivní řidič. No zkrátka měla jsem o sobě velké pochybnosti. Ale po té studené sprše na pohovoru v nemocni to bylo naprosto neuvěřitelné. Pohovor mě v pozitivním slova smyslu hodně překvapil. Odcházela jsem vysmátá a s pocitem, že i kdyby to nevyšlo, tak to mělo skvělý průběh.

Na jakou pozici ses tehdy vůbec hlásila?

Na terénního pracovníka pro Přešticko a Klatovsko. Ale nakonec mi volala Lucka Routová, která tehdy vedla první projekt pobočky zaměřený na dluhové poradenství, že si mě vybrala k sobě do týmu, a že by byla ráda, kdybych se začala věnovat právě dluhovku. Nic jsem o tom tehdy nevěděla, ale šla do toho.

A třeba práci s rodinami nebo v rámci podpory vzdělávání u nás bys nechtěla dělat?

To mi úplně stačí u mých vlastních dětí. Dcera je momentálně v sedmé třídě a syn v šesté. Syn se zkrátka naučil žít se špatnými známkami, ale mně to nejde :-) Má poruchu pozornosti a poruchy učení. Nemám často sílu vysvětlovat, že dítěti v jeho situaci nemá moc význam dávat přečíst za pololetí 3 knížky a opravovat mu hrubky v dějepise s tím, že by měl být pozornější. Doma se učíme, vidím tam posun, ale někomu něco vysvětlovat často nemám sílu. Takže rozhodně bych u nás podporu vzdělávání dělat nechtěla, neměla bych na to sílu a klobouk dolů před kolegyněmi, které se tomu věnují a jsou v tom skvělé.

Kdy jsi vlastně nastoupila?

Už je to opravdu dlouho - 1. října 2010.

A co je tedy Tvá náplň práce?

To se v průběhu let hodně krystalizovalo. Nejdřív jsem dělala dluhové poradenství a terénního pracovníka. Pak přišel metodický úvazek, který se postupně navyšoval a teď už převažuje nad přímou prací.

Co si mám představit pod metodickým úvazkem?

Když jsem poprvé dostala úvazek na metodika, dlouho jsem nevěděla, co teda budu konkrétně dělat. Opakovali mi, že mám dělat to, co do teď. A já to nechápala. A ono to spočívalo v tom, že i před tímto úvazkem jsem často odpovídala na dotazy svých zvídavých kolegů. Občas jsem narazila na nějaký zajímavý článek k tématu a rozeslala ho kolegům, pak se někdo na něco zeptal a já mu buď odpověděla, nebo odpověď našla. Asi to je taková moje vlastnost, že když něco nevím, mám potřebu se to naučit, zjistit to. Takže dnes v podstatě odpovídám kolegům na věci, se kterými si nevědí rady, tápou v nich. Postupně se k tomu odpovídání na dotazy přidalo ještě vzdělávání dluhových poradců z Tísně a akreditované kurzy dluhového poradenství pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách.

Přibliž mi ty interní kurzy pro naše dluhové poradce.

Máme připravené interní kurzy určené pro nové dluhové poradce z celé republiky. Kurzy jsou zaměřené na problematiku smluv, vymáhání, exekucí a oddlužení. Specializované kurzy máme pak na rozhodčí doložky a oddlužení. Jako metodik mám na starosti oddlužení. Jde zejména o to, že po novele insolvenčního zákona můžeme jako nezisková organizace podávat, na základě akreditace Ministerstva spravedlnosti, návrhy na oddlužení. Nicméně pokud by se stalo, že tímto návrhem způsobíme danému člověku nějakou újmu, špatně vyhodnotíme třeba jeho situaci, tak nám hrozí velké sankce nebo i zákaz činnosti. Proto je velmi důležité hlídat, jaké návrhy na oddlužení pouštíme do světa. Proto naše dluhové poradce sami školíme a zároveň je testujeme, abychom věděli, jak na tom jsou. Přibližně dvakrát do roka pro ně připravuji školení a následně i teoretické a praktické testy. Nic jim nedám zadarmo. Mám za to zodpovědnost. Testy opakují do té doby, dokud jimi úspěšně neprojdou. Až když testy úspěšně složí, mohou návrhy na povolení oddlužení podávat, získají elektronický podpis a plnou moc organizace k podávání návrhů. I tak je ale vždycky na každé naší pobočce někdo, kdo všechny připravené návrhy před podáním kontroluje, v Plzeňském kraji jsem to já, ostatní pobočky mají svou zodpovědnou osobu.

Jak ses vůbec dostala k tomu, že se zaměřuješ zrovna na tematiku oddlužení?

I za to vlastně může bývalá kolegyně Lucka Routová. V našem prvním týmu dluhových poradců tehdy trvala na tom, aby se každý z týmu na něco specializoval. A oddlužení tehdy nikdo nechtěl a tak to zůstalo na mně. Nic jsem o tom nevěděla, tak jsem začínala úplně od začátku. Přečetla jsem si zákon, lidi se ptali, já četla a hledala dál. No a najednou je ze mě po těch letech metodik.

Máš zmapováno, kolik návrhů na oddlužení jsi celkem za svoji praxi podala?

Tak když se podívám do statistiky, tak jsem dopočítala 302 podaných návrhů na oddlužení, 972 různých zakázek a 9 376 úkonů. I pro mě jsou to dost překvapivá čísla.

A kolik z nich Ti bylo soudem odmítnuto?

Žádný. Nepamatuju se, že bych někdy zažila, že by mi soud odmítl návrh.

Čím to je způsobené?

Nikdy bych nepodala návrh na oddlužení někomu, o kom nic nevím, neznám jeho situaci, nemyslím si, že by to mělo šanci na úspěch. Takže zásadní na tom je velmi dobře zmapovat jeho situaci. Jsou lidé, které odmítnu s tím, že jim návrh zkrátka nepodám.

A z jakého důvodu se rozhodneš, že jim to nepodáš?

To mohou být různé důvody. U někoho jsem věděla, že by to bylo pro něj tak nákladné, že se zbytkem peněz by nevyžili, že je to pro ně bez podpory někoho dalšího zkrátka nereálné. Často se pak tito lidé obraceli jinam, třeba na nějakého advokáta, aby jim to sepsal, ale nakonec jim to stejně spadlo, nezvládli to. Pak jsou lidé, kteří od začátku nehrají fér – mají příjmy načerno a nechtějí to přiznat, nebo jsou tam věci, které nejsou schopni nebo ochotni sdělit. Také přicházejí lidé s různými závislostmi. Ale tam jim jasně říkám, že dokud nebudou zaléčeni, tak to nebude fungovat a do problému se dostanou znovu.

Jaké závislosti?

Třeba závislost na automatech nebo se stále častěji objevuje závislost na nakupování. To znamená, že jsou lidé, kteří si dělají radost v životě tím, že nakupují – neumí radost pocítit jinak než tím, že si něco koupí. To je pak začarovaný kruh a oddlužení není řešením.

Je něco, co je potřeba u lidí se zájmem o oddlužení zmapovat, zapomíná se na to a pak to působí komplikace?

Takových věcí je celá řada a člověk na to dojde až se zkušenostmi. Často se zapomíná třeba na ručitelské závazky nebo na spoludlužnictví, přitom je to velmi zásadní. Nebo je důležité zjistit, zda člověk nebyl v minulosti třeba sankčně vyřazen z Úřadu práce, protože by se mohl objevit dluh na zdravotním pojištění. Pak třeba velkým problémem může být nezjištěná náhrada škody z nějaké trestné činnosti. Celkově je hlavní se hodně ptát na příčiny, proč se člověk do dané situace dostal, abychom věděli, proč to celé vzniklo. Je potřeba znát rizika, aby se to neopakovalo. Poradce by se měl zajímat o celý příběh člověka, neupínat se jen na ty dluhy, dotazovat se na zázemí, co se dělo v minulosti a proč. Jestli má nějak ošetřeno, aby se to neopakovalo znovu. Ale to na něj všechno nemůžeš vybafnout na první konzultaci, lidé nemluví hned třeba o svých traumatech z dětství, ale s úspěšností podání návrhu mohou souviset, ač se to na první pohled nezdá.

Kdo dnes může podávat návrhy na oddlužení?

Advokáti, insolvenční správci, exekutoři a notáři za úplatu, která je fixně dána částkou 4 000 Kč bez DPH u jednotlivců a 6 000 Kč u manželů. A pak neziskovky s akreditací Ministerstva spravedlnosti, které návrhy sepisují bezúplatně.

Mohla bys mi přiblížit na nějakém konkrétním příběhu svoji práci?

Určitě. Před více než rokem mě třeba kontaktovala paní na základě doporučení svého syna. Přišla a začaly jsme mapováním její situace. Měla pár dokumentů, ale zdaleka ne všechno. Začaly jsme rozmotávat, jaký dluh kde má. Z lustrací od soudu jsme zjistily, že má některé klasické věřitele s rozhodčími doložkami, které bylo možné napadnout. U těch jsme podaly návrhy na zastavení exekucí. Také jsme v průběhu toho roku podaly stížnost na jednoho z pracovníků exekutorského úřadu, který cíleně brzdil návrh na zastavení exekuce. Tvrdil, že čekají na rozhodnutí okresního soudu, tam nám ale dohledali, že k nim nic takového nedorazilo a spis vedou jako archivovaný. Bylo evidentní, že nám na exekutorském úřadě neříkají pravdu. Když jsme je s tím zkonfrontovaly, tak odmítli po telefonu sdělit jakékoliv další informace a odkázali nás na to, že si máme přijet nahlédnout do Prahy do spisu. Dohodla jsem se s kolegyní v Praze, ale pro změnu byl problém s tím, že k nahlédnutí vyžadovali plnou moc s ověřeným podpisem a následně termínem, kdy ji do spisu pustí. Když už ji nakonec nechali nahlédnout do spisu, tak jí zároveň dali do ruky usnesení o zastavení exekuce. Na vyřízení stížnosti zatím čekáme. Když jsme zmapování dělaly na začátku spolupráce, tak paní měla 8 závazků a dluh cca 370 000 Kč. Po roce byly závazky jen čtyři a dlužná částka ve výši cca 127 000 Kč. Pak jsme teprve podaly návrh na oddlužení. Mapování tedy trvalo déle, ale vyplatilo se to. Teď už čekáme na uplynutí lhůty pro přihlášení věřitelů.

A co bude následovat pak?

Až se věřitelé přihlásí, bude následovat přezkumné jednání u insolvenčního správce. Pokud tam bude chtít paní doprovodit, půjdu tam s ní. To vždycky záleží na dotyčném člověku. Někdo tam jde bez problémů sám, ale většina lidí se cítí lépe a jistěji s doprovodem - když je to v mých silách a časových možnostech, doprovázím je. Poté správce vypracuje zprávu o přezkumu a zprávu pro oddlužení, předloží ji soudu a ten o zprávě rozhodne. Pokud věřitelé nepodají námitky, soud oddlužení schválí. Po dohodě s každým člověkem pak průběh oddlužení sleduji. Pokud vidím, že se něco děje, špatně se vyvíjí a dotyčný mě sám nekontaktuje, pak kontaktuji já jeho, abychom včas zabránili zrušení oddlužení.

Když něco neví kolegové, obracejí se na Tebe, ale co když něco nevíš Ty?

Ptám se googla :-) A když ani ten neví, tak je to trochu problém. Doptávám se na našem právním oddělení, hledám informace u správců, insolvenčních soudců, hledáme, zda existuje judikatura nebo právní výklady. Řadu věcí stejně ukáže čas a praxe.

Liší se nějak praxe v různých krajských městech?

Liší. Liší se praxe jednotlivých měst a někdy i jednotlivých soudců. Proto je důležité sdílet praxe a zkušenosti z přímé práce napříč republikou. V Plzni třeba nebyla potřeba konverze všech dokumentů, ale třeba Krajský soud Brno to v minulosti vyžadoval a to včetně výpisu z rejstříku trestů. Nově není potřeba seznam závazků, ale stejně se mluví minimálně o třech soudcích, kteří jej vyžadují. Může se to zdát jako drobnost, ale všechny tyhle věci je potřeba sledovat. V tom jsou dobrá setkání dluhových poradců, ale třeba i setkávání s insolvenčními správci v rámci různých konferencí. Třeba jedna loňská konference v tom byla pro mě dost průlomová. V rámci mého příspěvku z oblasti aktualit z praxe dluhového poradce v neziskové organizaci mi přišlo důležité porovnat teorii a praxi i ve vztahu k fungování oddlužovacích agentur, které by už neměly fungovat, ale prakticky se jen přetransformovaly do jiné podoby, fungují na bázi dohody s nějakým advokátem, prostřednictvím kterého dál návrhy na oddlužení podávají.

Baví Tě ta práce?

Nejvíc mě baví přímá práce s lidmi. Díky té zase můžu dělat metodika, protože právě díky zkušenosti s těmi jednotlivými lidmi mám všechny ty informace. Baví mě rozmotávat jejich příběhy a dokázat je někam posunout. Bez tohohle bych tu nemohla být. Ta práce není šedá, nudná a vidíš tam výsledek. Je to rozmanité, pořád se to mění a vyvíjí. A to mění i mě. Navíc já jsem tady na kanceláři byla poměrně dlouho sama a neuměla si moc představit, že tu se mnou bude někdo další. Teď je nás tady na Klatovsku celkem 6 a ten tým je jedna z věcí, která mě tu drží. Mám je všechny ráda a můžu o nich říct, že to není jen pracovní přátelství, ale že jsou to opravdu kamarádi. Teď nám navíc od října nastoupila nová dluhová poradkyně Zuzka a myslím, že do týmu skvěle zapadla. Když vyšel v srpnu inzerát, že hledáme dluhového poradce do Klatov, nikdy jsem nedostala tolik pracovních nabídek. Všichni si mysleli, že po těch letech v Tísni končím. Ale já se nikam nechystám.