Oběti suverénních demokracií

Publikováno: 8. 8. 2013 Doba čtení: 3 minuty
Oběti suverénních demokracií
©

Alese Bjaljackého jsem potkal naposledy někdy koncem roku 2010. Tehdy by mě nenapadlo, že na další setkání si budeme muset počkat dlouhou dobu. Tuto neděli to byly dva roky ode dne, kdy ho zavřeli. 

Ales je impozantní člověk a dlouhá léta jeden z nejvýznamnějších běloruských disidentů. Původně spisovatel, který neuměl zůstat mlčet už za Sovětského svazu, kdy pořádal například pietní akce na místech masakrů NKVD z třicátých let. Po vzniku samostatného Běloruska, v době nejtužší Lukašenkovy diktatury, pak založil organizaci Vjasna, která poskytuje především právní a finanční pomoc politickým vězňům a jejich rodinám. 
Že k tomu je potřeba odvaha a že se stal běloruským orgánům trnem v oku, netřeba dodávat. 
V roce 2011 mu účelově přišili daňové úniky a odsoudili ho na čtyři a půl roku do vězení, kde zůstává dodnes. Vjasna byla organizace v Bělorusku neregistrovaná, protože na pomoc politickým vězňům, jejichž existenci režim popírá, registrace pochopitelně ani možná nebyla a není. Vznikl tak případ velmi typický pro represivní země, kdy stát postupuje proti duchu zákona a snaží se cíleně kriminalizovat své odpůrce. Jediným cílem zde bylo umlčet Bjaljackého a Vjasnu a zastrašit všechny ostatní. 
Velmi podobně v současnosti probíhá například bezprecedentní nátlak na nevládní organizace v Rusku, kde po schválení tvrdě represivních zákonů pro jejich fungování probíhají razie v kancelářích těch, které jsou Kremlu nepohodlné. Je to například lidskoprávní organizace Memorial nebo Golos, sdružení monitorující notoricky fixlované volby. Kriminalizovat kritické hlasy lze buď tím, že konkrétním lidem jsou podstrčeny absurdní kriminální delikty (obvinění z terorismu, držení zbraní nebo drog a podobně), nebo případně schválením zákonů natolik represivních či vágních, že se smyčka dá libovolně utáhnout kolem kohokoliv, když je zrovna potřeba. A nikdo si nemůže být jistý, kdy dojde řada na něj. Ani jedno není žádná novinka, přesto zejména v bývalém Sovětském svazu tento trend sílí. A je to nebezpečné, protože umožňuje zkorumpovaným a represivním režimům tvářit se jako standardní demokracie, kterými nejsou. Případně si vymýšlet novotvary typu "suverénní demokracie", což má znamenat cosi jako "jsme úplně jako vy, jen si to budeme dělat trochu po svém". Porušování lidských práv není vnitřní záležitostí žádné země. A je dobré si připomenout, že koncept suverénního státu se do velké míry odvozuje od vestfálského míru po třicetileté válce, kdy se jednalo o uspořádání šitém na míru absolutistickým monarchiím, jimž byla ponechána naprostá kontrola nad záležitostmi v zemi, včetně libovolného postihu kohokoliv. 
Navíc i autoritáři se od sebe navzájem učí a třeba právě ruské zákony proti nevládním organizacím se stávají zajímavým modelem pro ostatní. Do síta se pak dostávají hlavně lidé, kteří se snaží upozorňovat na nespravedlnosti a tlačit stát ke hře podle pravidel a zodpovědnosti vůči svým občanům, jako je právě Ales Bjaljacký. 
Pokud na ně zapomeneme nebo se budeme tvářit, že je nevidíme, podřezáváme si větev sami pod sebou. 

(Článek vyšel 6.8.2013 v Lidových novinách)

Autor: Marek Svoboda, ředitel Centra pro demokracii a lidská práva, Člověk v tísni