Očima humanitárního pracovníka: Z jedné strany frontové linie na druhou

Publikováno: 13. 8. 2020 Doba čtení: 4 minuty
Očima humanitárního pracovníka: Z jedné strany frontové linie na druhou
© Foto: Člověk v tísni

Když v roce 2015 zuřily boje na východní Ukrajině, přišel Michail z Doněcka o práci. Působil jako psycholog v Donbasu a zaměřoval se na rodinné vztahy v centru pro mládež a děti. Krátce nato se přihlásil jako dobrovolník a začal pomáhat lidem zasaženým ozbrojeným konfliktem. O pět let později se opět věnuje své původní profesi, i když za jiných podmínek…

Michail zase pracuje jako psycholog, nyní však pro Člověka v tísni. Když Ukrajinu dostihla pandemie COVID-19, poskytoval psychologickou podporu dětem i dospělým, kteří žijí v oblastech frontové linie v Donbasu. Kvůli pandemii se Michail a jeho kolegové ocitli v karanténě a museli vymyslet jiný způsob, jak by mohli pokračovat ve své práci a poskytovat psychologickou podporu místním lidem.

Když se karanténní opatření a omezení konečně uvolnila, Michail se mohl naplno vrátit ke své práci, kterou dělá s nadšením. Nadále však dodržuje taková opatření, aby před COVID-19 chránil své kolegy i ty, kterým pomáhá.

Jak ses stal humanitárním pracovníkem? Proč sis toto povolání vybral?

Humanitárním pracovníkem jsem se stal v době, kdy v Donbasu aktivně probíhaly boje. Nejdřív jsem pracoval jako dobrovolník v Doněcku a pak jsem se stal humanitárním pracovníkem. Pro Člověka v tísni pracuji už déle než pět let. Spíš, než že bych si tuto práci vybral, si ona vybrala mě. V době, kdy jsem pomáhal jako dobrovolník, mě oslovila kolegyně z Člověka v tísni a nabídla mi místo v týmu místních psychologů. Neváhal jsem a tu práci jsem vzal. Jsem za to moc rád.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den v terénu a jakým problémům musíš čelit?

V oblastech frontové linie vedu skupinové terapie pro dospělé a děti, ale také poskytuji individuální poradenství. Ráno odcházím do práce a musím pořád vyzařovat dobrou náladu, protože jdu přeci pomáhat lidem. Nemůžu být smutný, slabý nebo třeba naštvaný. Lidé by ke mně měli mít důvěru a já si s nimi chci vytvořit přátelský vztah.

Co se týká těch problémů, největším je pro mě asi to, že lidé toho o psychologické pomoci příliš nevědí a chvíli trvá, než mi začnou důvěřovat. Během aktivních bojů na začátku konfliktu se lidé podporovali navzájem a scházeli se, aby problémy řešili společně. Jenže ten konflikt na východní Ukrajině trvá už přes šest let. Lidé se za tu dobu hodně změnili. Kromě toho karanténa a omezení kvůli COVID-19 lidem možnost psychologické podpory formou přímého kontaktu vzaly. Když náš tým psychologů z Člověka v tísni nemohl pracovat s lidmi přímo v terénu, začali jsme poskytovat poradenství online. Jako náhradní řešení se to osvědčilo, ale nikdy to nemůže nahradit osobní setkání. Jsem moc rád, že teď už zase můžeme pracovat v terénu. Pochopitelně dodržujeme všechna nezbytná opatření, abychom chránili sebe i lidi, kterým pomáháme.

Jaké další změny v tvé práci nastaly kvůli COVID-19?

Ze všeho nejdřív jsme zrušili všechny naše výjezdy do terénu. Pracoval jsem převážně z domova a vedl jsem online terapie. Také jsme zahájili online projekt a psychologové z Člověka v tísni začali natáčet tzv. self-help videa. Tento projekt pokračuje i nyní, když už jsme obnovili návštěvy lidí v terénu. Během nich ovšem dodržujeme sociální odstup a preventivní opatření proti COVID-19.

Jakým způsobem ovlivnil COVID-19 tebe osobně?

Naše návštěvy v terénu jsme obnovili v plné míře, ale lidé jsou vystaveni mnohem více stresu v souvislosti s pandemií a to znamená víc práce a vynaloženého úsilí z mé strany. Například si nemůžu dovolit přijít za lidmi ve špatné náladě. Ale jsem jenom člověk a také mám své pocity, starosti a problémy, ty ovšem musím v pracovní době skrývat hluboko v sobě. Teprve až přijdu domů, můžu být sám sebou.

Načerpal jsi během pandemie nějaké nové zkušenosti?

Zjistil jsem, že práce v terénu už nebude taková, jako předtím a sám jsem se změnil, protože se změnil formát mé práce. Supervize, tedy konzultace případu psychologa se supervizorem, je velice důležitou a užitečnou součástí naší práce.

Je složité zkombinovat tvou práci humanitárního pracovníka s rodinným životem?

Ano. Posledních pět let žije má rodina v Doněcku, zatímco já bydlím a pracuji ve Slavjansku. Dělí nás 100 kilometrů a kontaktní linie mezi územím kontrolovaném vládou a tím, které pod její kontrolou není. Samozřejmě, že rodinu často navštěvuji a má rodina i žena zase navštěvují mě, i když to je složité, protože musíme projít přes check point a to zabere spoustu času. Během karantény to prakticky není možné. Rodinu jsem už delší dobu neviděl.

Změnila se tvá práce humanitárního pracovníka? Jak?

Ano. Jsem trpělivější a rozšířil jsem si spektrum svých dovedností. Člověk v tísni nabízí dobré příležitosti v oblasti školení, takže z hlediska své profese jsem určitě zaznamenal vývoj. Také jsem empatičtější. A mé vlastní pocity se už během práce nederou tolik do popředí jako dřív a příběhy, se kterými se mi lidé svěřují, si už tolik nepřipouštím, což je pro mou práci důležité. 



Autor: Aljona Budagovska, Člověk v tísni na Ukrajině

Související články