Oddlužení dává panu Petrovi šanci na restart. Zbývá udělat poslední krok.

Oddlužení dává panu Petrovi šanci na restart. Zbývá udělat poslední krok.

30. 1. 2017

Dluhy se mají platit, o tom nemůže být nejmenšího sporu. Jenže co když vás život přivede do situace, kdy nevíte, kde budete v noci spát a co budete mít k večeři? V ten okamžik jde vše ostatní stranou. Jediné, co existuje, je přítomnost. O zítřku nepřemýšlíte a minulost je něco, na co chcete zapomenout. Nicméně právě v minulosti se často skrývají kostlivci, kteří neodbytně vystrkují růžky pokaždé, když se vám začne aspoň trochu dařit. Vaše problémy se v takovém případě vrací jako bumerang a vy nevíte, co s tím. Právě to se stalo panu Petrovi, který jednoho dne zaklepal na dveře pražské kanceláře organizace Člověk v tísni s prosbou o pomoc při řešení svých dluhů.

Petr se narodil v roce 1977 v Praze. Od malička byl vážně nemocný, ale díky péči své matky, která byla jeho životní oporou, se ze svých zdravotních nepříjemností dostal. Absolvoval zvláštní školu a vyučil se kuchařem. Když mu bylo osmnáct let, jeho matka těžce onemocněla a bohužel zemřela. Po její smrti se s otcem a bratrem přestěhovali do nového bytu, kde během chvíle začaly první rodinné rozepře. Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy si domů přivedl svoji přítelkyni. To se nelíbilo především bratrovi, se kterým se kvůli tomu často hádal. Petr věděl, že takhle to dál nejde, a proto se rozhodl raději odstěhovat za svojí přítelkyní na ubytovnu. Zpočátku vše vypadalo dobře, jenže po čase se přítelkyně chytla špatné party, hodně pila a nakonec se rozešli. „V té době jsem také přišel o práci. Celkově toho na mě bylo moc a já se zhroutil. Byl jsem převezen do bohnické psychiatrické léčebny, kde jsem strávil zhruba měsíc,“ vypráví tiše Petr.  

Domov? Feťácké doupě jako z filmu

Po odchodu z léčebny na tom byl sice psychicky o dost lépe, ale nebylo, kam jít. Neměl peníze, rodina s ním nekomunikovala a žádné přátele neměl. Přebýval, kde se dalo. „Spal jsem po parcích, ale většinu nocí jsem tehdy strávil v polorozbořeném cukrovaru v Modřanech. Rozbitý okna, počmáraný stěny, společnost mi dělaly pouze myši. Prostě feťácký doupě jako z filmu. V létě to ještě šlo, ale s prvními mrazy přišel problém. Spal jsem na starém kancelářském stole, přikrýval se vaťákem, ale i tak mi byla ukrutná zima. V té době jsem potkal známou z vinohradské nemocnice, kde jsem kdysi pracoval jako vrátný. Když viděla moji situaci, nechala mě pár dní bydlet u sebe. To šlo však jen chvíli, její přítel začínal být proti a já musel pryč. Jenže opět nebylo kam, byl jsem bez prostředků,“ popisuje životní zvraty Petr.

Takto žil zhruba pět měsíců. „Bylo to kruté období, občas mi nestačily peníze a tak jsem musel i žebrat,“ vypráví. To se však nelíbilo městským policistům, kteří mu za to dali několik pokut, další nasbíral za jízdu na černo nebo za přechod na červenou. „Vyhazovali mě z tramvají i z metra. Jednou na Můstku mě i zbili. Naštěstí jsem nemusel do nemocnice, vše skončilo jen odřeninami a modřinami. Nechal jsem to být, vše se stalo samozřejmě beze svědků a v mé situaci bylo složité cokoliv řešit. Cítil jsem bezmoc,“ dodává. Nicméně za pět měsíců života na ulici si dokázal ušetřit zhruba pět tisíc na měsíční nájem v ubytovně. Ten zaplatil v prosinci. Nakoupil si vše potřebné, hlavně hygienické potřeby a nastěhoval se. „Na tu první noc, kdy máte střechu nad hlavu, spíte v posteli a jste čistý, nikdy nezapomenu. Navíc jsem získal práci, začal jsem se starat o zeleň a veřejná prostranství. To dělám dodnes. Díky tomu jsem mohl zůstat na ubytovně déle. Problém byl, že se tu dost kradlo, takže jsem na jaře opět měnil adresu. Až později jsem slyšel, že tam tenkrát uklízečka nechávala pro své komplice odemčené dveře od pokojů. Ale to už mi bylo jedno, konečně jsem měl slušné bydlení, chodil do práce a koukal na novou televizi, kterou jsem si koupil z první výplaty,“ vypráví Petr.

Bezdomovec s chatou

Nový domov a nová práce slibovaly konečně úspěšný restart. První výplata však s sebou přinesla kromě televize i jeden velký problém. O svá práva se začal hlásit exekutor, který mu začal strhávat část mzdy. „A vše začalo nanovo, po srážkách jsem totiž již neměl na nájem. Jen shodou okolností se ze mě nestal opět bezdomovec. Může za to můj kolega z práce, který mu nabídl azyl v bytovce, kde jsem doteď. Mám zde k dispozici dvě místnosti, nic velkého, ale je to útulné,“ vypráví Petr. Problém s bydlením tedy vyřešil, ale problém s dluhem trval stále. Navíc obdržel dražební vyhlášku na prodej chaty, kterou mu po smrti matky odkázal otec. Chaty? Proč v ní nebydlel místo toho, aby živořil na ulici? „Neměl jsem se tam tehdy, jak dostat. Autobus tam stojí 80 Kč, zpět to samé, ale já to neměl. A v Praze jsem na ulici sehnal alespoň pár peněz na jídlo, i když mi lidi za den dali třeba jen 40 korun, někdy i míň,“ odpovídá.

Tehdy se o svých problémech zmínil svojí sousedce, která odněkud věděla, že se podobnými případy zabývá kromě jiných i Člověk v tísni. Pomohla mu najít kontakt na pracovníky pražské pobočky této organizace. Na nic nečekal, vzal dražební příkaz a vyrazil zjistit, jestli by se s tím nedalo ještě něco dělat. První, co se zde dozvěděl, bylo, že dražba je vyhlášena kvůli nezaplacenému dluhu dopravním podnikům. Zároveň však také zjistil, že se nejedná o jednu exekuci, ale že je na něj vypsáno celkem 12 exekučních příkazů, všechny za jízdu na černo. Celková částka zahrnující náklady oprávněného a náklady exekučního řízení pro každou jednotlivě žalovanou pokutu přesahovala 100 tisíc korun, přičemž jistina vymáhaných pokut činila pouze něco málo přes 4 tisíce korun z celkové částky

„Zpočátku jsme řešili dvě věci. Jednak jsme podali návrh na sloučení všech exekucí do jedné. Celkový dluh by se tak značně snížil o náklady exekučního řízení, které by Petr platil pouze jednou a ne dvanáctkrát. Dále jsme podali návrh na zastavení a odklad dražby, která měla proběhnout již za týden. Naše podání jsme odůvodnili tím, že v případě sloučení exekucí by výše vymáhaného dluhu klesla na takovou částku, která by nedávala důvod k takto tvrdému postupu, jakým dražba nemovitosti je. V tom případě by vše šlo vyřešit srážkami ze mzdy. Obojí se podařilo. Dražba chaty byla odložena a exekuce sloučeny, což zredukovalo náklady exekuce, a celkový dluh tak klesl  ze 100 na 20 tisíc,“ říká Kristýna Fendrychová, terénní sociální pracovnice, která se Petrova případu ujala.

Kostlivci ze skříně ven!

Žádné oslavy se však nekonaly. Během snahy o sloučení exekucí se totiž z pomyslné skříně začali vynořovat další kostlivci. A mnohem strašidelnější. Během schůzek se totiž pan Petr zmínil, že mu doma leží další podobné příkazy. Ten největší se týkal splácení úvěru ve výši zhruba 70 tisíc korun, který si vzal v době, kdy byl ještě za dobře se svoji rodinou. Chtěl pomoci otci a bratrovi koupit auto. Zhruba polovinu úvěru v minulosti již splatil, ale přestal ve chvíli, kdy přišel o práci a střechu nad hlavou. Požádal tehdy o čtyřměsíční odklad splátek, v čemž mu banka vyhověla. Nicméně jeho životní krize byla o poznání delší.

Dalším úkolem proto bylo zmapování všech Petrových dluhů. Bylo toho o hodně více, kromě pokut za jízdy na černo a nesplaceného úvěru, tvořily největší problém dluh u zdravotní pojišťovny (podle slov pana Petra za něj před lety nezaplatil zaměstnavatel několik měsíců pojištění) a nesplacené pokuty, které dostal od městské policie za žebrání, přecházení na červenou nebo kouření na zastávce.

Celkem zvláštní bylo, že pan Petr měl všechny své dluhy perfektně evidovány, veškeré exekuční příkazy si pečlivě schovával, avšak nijak se jimi dál nezabýval. „Myslel si, že veškeré jeho dluhy řeší srážky ze mzdy. Každé ráno chodil do práce s tím, že mu exekutor něco strhne a on vyžije z toho, co mu zbyde. Vše se zlomilo ve chvíli, kdy hrozilo, že přijde o chatu, na kterou má silnou citovou vazbu. To ho vyburcovalo. Jinak by dál žil v režimu, který si vytvořil s příchodem nové práce a bydlení, a ve kterém je mimochodem jinak velmi disciplinovaný,“ říká Kristýna Fendrychová.

Návrat do reality

Ve chvíli, kdy si byli jisti, že již neexistuje žádný dluh, o kterém by nevěděli, přišel na řadu další krok. Velmi bolestivý krok. Kristýna musela panu Petrovi ukázat jeho situaci bez všech příkras. „A situace je bohužel taková, že při svých současných příjmech nemá šanci své dluhy splatit. Jen úroky, které jsou vázány na úvěr, jsou tak vysoké, že by byl schopen splácet pouze je, nikoliv samotný dluh. Dostal by se tak do nekonečné smyčky. Počítali jsme různé varianty a došly k tomu, že dražba bude muset tak jako tak proběhnout. To je něco, s čím se má pan Petr problém smířit, ale je to bohužel pravda. Neexistuje způsob, jak zajistit, aby své dluhy v dohledné době splatil a přitom by mu jeho chata zůstala. A i když se chata prodá, zbytek dluhů bude splácet srážkami ze mzdy více než deset let,“ popisuje Kristýna Fendrychová část práce, která patří mezi ty nejsložitější. Avšak musí to být.

Právě zde totiž leží onen pomyslný bod zlomu. Chvíle, kdy se člověk opravdu odrazí od dna. Podmínkou však je jeho aktivní přístup. Petr při rozhovorech naznačoval, že prodejem chaty by ublížil otci, což nechce i přesto, že s ním nemá v současnosti nejlepší vztahy. S chatou má spojeny také vzpomínky na maminku. Prodejem by se o jeho problémech dozvěděla jeho rodina, což nechce. „Ať už jsou důvody jeho váhání jakékoliv, realita je bohužel taková, že o chatu časem tak jako tak přijde. Kdyby se však s prodejem dokázal smířit a využít to pozitivní, co by mu mohl přinést, existuje reálná šance, že by dosáhl na oddlužení. V oddlužení by prodejem chaty došlo ke splacení části dluhu a po dobu pěti let by ze mzdy hradil zákonem stanovenou srážkou další část dluhu. Po pěti letech by tak byl schopen uhradit více než zákonem stanovené minimum 30% celkové dlužné částky a požádal by o odpuštění zbývajícího dluhu. Tím by se svého břemene zbavil definitivně. A to je velký rozdíl oproti prognózám, které slyšel před tím,“ říká Kristýna Fendrychová s tím, že pokud se rozhodne pro podání návrhu na oddlužení, může se samozřejmě na ni opět obrátit. „Doufám, že to udělá. Přála bych mu, aby si za pár let mohl konečně oddychnout,“ dodává s úsměvem.

Zatím je spokojená s tím, že se podařilo zmapovat Petrovy dluhy a vysvětlit mu jeho situaci a možnosti. Velkou radost má také ze sloučení exekucí za pokuty za jízdu na černo. „Opravdu nechápu, jak je možné, že státní instituce jako jsou dopravní podniky přeprodávají pokuty inkasním agenturám, které je dále vymáhají. Tím zbytečně rostou náklady u každé pokuty. Myslím, že tuto fázi by mohl dopravní podnik zastat sám s minimem nákladů oproti externím firmám. Stejně tak by měl dlužníkovi umožnit sjednání splátkového kalendáře, což alespoň v Praze ale momentálně není možné. To také nahrává stavu, kdy pokuty končí v exekuci a dluh neúměrně narůstá,“ uzavírá Kristýna Fendrychová. 

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor Programů sociální integrace