Oswaldo setrvá v myslích Kubánců navždy

Když jsem dorazila do kostela sv. Juana Bosca, kam docházím, ve čtvrti Víbora, kde působí otcové salesiáni, zavolala jsem Ofelitě, vdově po Oswaldovi. Potvrdila mi, že ji o nehodě informovali, ale že se odpovědné úřady nijak nevyjádřily, a tudíž nemá žádné oficiální zprávy. Sdělili jí nicméně, že její manžel zemřel, a s ním i další muž jménem Harold, člen Křesťanského hnutí osvobození (MCL), jehož jsem neznala. Ofelia se mi ihned svěřila s tím, že někdo z jejích přátel z vnějšku obdržel zprávu – auto, kterým cestovali, bylo pronásledováno jiným. 
Od té chvíle jsme byli vtaženi do víru událostí. Telefonicky jsme se pokoušeli získat informace, protože nic nebylo jasné. Nakonec se režim postaral o vydání oficiální verze a ukázal v televizi dva cizince, kteří autem jeli, Švéda a Španěla. Zatímco první jmenovaný se vrátil domů, druhý byl potrestán kubánskými soudy. 
Oswaldův obřad se konal v kapli, kam obvykle docházel na mši. Lidé kolem jeho rakve procházeli celé hodiny. A nejen disidenti, ale také místní katolíci, jeptišky, kněží, Kubou schválení členové diplomatického sboru a zahraniční tisk, mimo jiné. 
Pokaždé se našel někdo, kdo se pokoušel zpolitizovat tuto důstojnou událost, ale vdova po Payáovi to nedovolila. Chtěla v klidu pobýt s ostatky svého manžela, neboť věděla, že je to naposledy, co ho fyzicky spatří. 
Když však auta jela v zástupu za rakví, směrem ke Kolumbovu hřbitovu, došlo na ulici k incidentu s policí, která dychtila proměnit pohřeb v šikanu. Navzdory tomu se však většina lidí mohla přijít s Oswaldem naposledy rozloučit a být přítomna okamžiku, kdy bylo jeho tělo spouštěno do hrobu. Okamžiku velmi krutého pro jeho ženu a děti, dědice statečnosti těch, kteří je zplodili. 
Oswaldova rodina se od jeho smrti nikdy nepřestala domáhat spravedlnosti, protože velmi dobře ví, že jak on, tak i Harold byli zavražděni. Není pochyb, že byl pro režim velmi nepohodlný. Skutečnost, že dokázal shromáždit – v souladu sÚstavou, později pozměněnou – dostatek podpisů k vyhlášení referenda, představovala pro režim velkou ránu. Člověk s Projektem Varela mohl nebo nemusel souhlasit, ale národní a mezinárodní ocenění, jehož dosáhl, mu nelze upřít. 
Oswaldo Payá Sardiňas měl před sebou ještě mnoho práce, přál si především demokratizovat zemi. Není však pochyb, že navždy setrvá v myslích Kubánců, zvláště těch, kdo věděli, jak byl čestný a jak si přál změnu. 
Boj neskončil a nejlepší způsob, jak si připomenout další výročí chvíle, kdy nás Oswaldo fyzicky opustil, je popřát jeho rodině, aby dokázala odhalit pravdu o jeho smrti. Protože Payá si to zasloužil, stejně jako jeho žena a děti. 
Nechť odpočívá v pokoji ten, kdo byl vzorem disidenta, ať mu Pán Bůh, v něhož oddaně věřil, požehná. 


O autorovi: MARTHA BEATRIZ ROQUE CABELLO, Autorka je disidentka, ekonomka, patřila mezi 75 vězňů Černého kubánského jara 

Článek vyšel dne 22.7.2014 v Lidových novinách