„Podařilo se mi pomoci dětem mít v životě zase naději a sny.” Odhodlání syrských učitelů v táborech pro vnitřně vysídlené obyvatele
Publikováno: 5. 1. 2021 Doba čtení: 4 minuty Sdílet: Sdílet článekČím déle jsou děti mimo školu, tím těžší je pro ně se k vyučování vrátit. To platí v jakémkoliv kontextu, obzvlášť ale v Sýrii, kde má téměř deset let trvající válka na svědomí celou generaci dětí, které přišly o roky ve školních lavicích. Válka jim navíc způsobila traumata, se kterými se musejí vypořádat. Mnohdy za sebou mají téměř celý život ve vysídlení, stěhovat se musely i několikrát. Mít bezpečné místo, kde se nejen učí, ale kde si také mohou hrát a svobodně se vyjadřovat, je pro budoucí vývoj těchto dětí zcela zásadní.
„Když jsem děti nechávala, aby namalovaly cokoliv chtějí, malovaly přírodu nebo jak si spolu jiné děti hrají,” popisuje Ibtihal, která pracuje s dětmi v táboře pro vnitřně vysídlené lidi a poskytuje jim psychosociální podporu. „Teď ale většina dětí maluje zbořené budovy, trosky a vojenské letouny, které střílí,” pokračuje Ibtihal, která studovala psychologii a pracuje ve škole podporované Člověkem v tísni.
„Životní podmínky lidí, kteří jsou v táboře jsou většinou tristní, nemají nic. Pro spoustu rodin tudíž není výuka dětí prioritou, protože zaprvé žijí pod velkým psychickým tlakem, zadruhé žijí v podmínkách tábora a zatřetí přicházejí o své domovy, o svou půdu..,” vysvětluje Ibtihal.
Děti jsou podle Ibtihal často nesmělé a nedokáží přijmout a pochopit skutečnost, že žijí ve vysídlení mimo domov. Ale se zápalem a odhodláním, které Ibtihal do své práce vkládá, vidí na dětech výsledky psychosociální podpory každý den při různých hrách a rozvíjejících aktivitách, kterých se děti účastní ve škole v táboře. Tu Člověk v tísni zřídil v jednom ze stanů.
„Většinou vybírám činnosti, které mají i přidanou hodnotu, děti se při nich vzdělávají nebo se jim hodí do života. Není to jen o tom, aby se děti pobavily. Snažím se, aby se naučily něco, co je důležité pro život a vštípily si mravní hodnoty,” pokračuje Ibtihal.
Aktivity, kterým se s dětmi věnuje, přizpůsobila tak, aby byla dodržena opatření v souvislosti s COVID-19 jako je například sociální odstup. Ibtihal se zaměřuje především na fyzické aktivity, ale učí děti i tomu, jak je důležitý řád, čistota, vstřícnost – to, co je důležité pro bezpečný život v táboře.
„Ibtihal pro nás vymýšlí spoustu věcí,” říká devítiletý Amer, jehož nejoblíbenějšími aktivitami ve škole jsou ty, které byly vyvinuty k psychosociální podpoře dětí. „Hrajeme různé hry, třeba “kruhy”, kde skáčeme zevnitř velkého kruhu do jiného, menšího. Moc nás to baví a sportujeme. Také hrajeme třeba hru na čas, kdy musíme co nejrychleji obrátit kelímky vzhůru nohama,” dodává Amer.
Amerova rodina přišla do tábora pro vnitřně vysídlené lidi v severní Sýrii minulý rok poté, co je ostřelování a útoky vyhnaly z domova. Loni Amer v táboře chodil do třetí třídy, ale jeho starší bratr, třináctiletý Mohamed, takové štěstí neměl. Pro jeho stupeň žádné vyučování k dispozici v táboře nebylo.
„Amer školu miluje a já se velmi snažím umožnit jemu i jeho bratrovi, aby mohli ve vyučování pokračovat,” říká Amerův otec Hilal. „Věřím, že pro budoucnost je vzdělání zásadní.”
Kvůli pandemii COVID-10 je Amerova škola v táboře, stejně jako stovky dalších po celé zemi, dočasně zavřená. Člověk v tísni pomohl dětem i učitelům usnadnit přechod na distanční výuku, zřídit online vyučování a sdílení na sociálních sítích. Součástí přechodu na distanční vzdělávání zůstaly i aktivity zaměřené na psychosociální podporu pro celé rodiny.
Z celého srdce
Je jasné, že se nic nevyrovná osobnímu kontaktu a vyučování ve třídě. „Chození do školy je lepší, protože více věcem rozumím a vídím své učitele a kamarády,” říká Amer. „Letos půjdu do školy hned, jak se otevře,” dodává a nadšeně říká, že se chce dobře učit a stát se učitelem.
Ve stanových školách, kde Člověk v tísni pracuje, zavedl kombinovanou metodiku, kdy se děti střídají po skupinách, aby někdy mohly vybrané aktivity dělat osobně a zároveň byly v dostatečných rozestupech.
Anas v táboře pracuje ve stanech, které zřídil Člověk v tísni a fungují jako takový klub pro děti, kde si mohou hrát a trávit čas. Anas popisuje, jak děti začínaly být po čase unavené z pouhého virtuálního kontaktu s ostatními. „Ptali se, kdy zase budeme pokračovat, protože jim škola i klub chyběly a byly z toho sklíčené.”
Anas a další pracovníci plánovali bezpečné znovuotevření klubu tak, aby bylo v souladu se všemi nezbytnými preventivními opatřeními. „Když je pak Člověk v tísni mohl znovu otevřít, děti byly nesmírně šťastné. Všechny se těšily, až uvidí své kamarády v klubu a až zase budu hrát různé hry,” dodává Anas.
„Práci s dětmi mám ráda z celého srdce,” říká Ibtihal, která se také těší, až se bude moci zase vrátit do školy a dělat svou práci, která ji naplňuje.
„Vidíme výsledky našeho úsilí,” pokračuje Ibtihal. „Podařilo se mi dětem pomoci mít v životě zase naději a sny.”
Není to jen o životě v táboře, ale také o tom mít nějaké cíle a plány pro život. A učitelé oddaní své práci, jako je Ibtihal a Anas, výrazně pomáhají usnadnit naši úsilí zajistit dětem bezpečí a přístup ke vzdělání.
Děkujeme Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, Švýcarské agentuře pro rozvoj a spolupráci za finanční prostředky a dárcům, kteří přispěli do sbírky SOS Sýrie a Irák, díky nimž můžeme syrským dětem, které nemohou chodit do školy, nadále pomáhat ve vzdělávání.
