Podporoval jsem rodiče, aby během vlády ISIL neposílali děti do školy, říká učitel z Iráku

„Během konfliktu jsem do školy nechodil. Tři roky jsem strávil doma,” vysvětluje. „Učili mě rodiče a strýc.” Vše se změnilo až poté, co se vesnice zbavila nadvlády tzv. Islámského státu (ISIL). Největší změnou bylo to, že se znovu otevřela místní škola. Sufian dnes chodí do šesté třídy místní chlapecké základní školy, kde také navštěvuje hodiny doučování a účastní se volnočasových aktivit, které zde díky projektu Evropské komise organizuje Člověk v tísni s podporou UNESCO. „Nejtěžší je pro mě matematika, i když máme výborného učitele,“ říká Sufian. Baví ho hodiny angličtiny, i když se s jazykem ještě trochu potýká.

S odpovědí na otázku, jaké jsou jeho plány ohledně budoucího zaměstnání, Sufian ani chvíli neváhá: „Chtěl bych se stát policistou. Chci pomáhat lidem a změnit to tady k lepšímu.” 

Tři roky bez školy – učili je tam, co je to válka a jak se stát bojovníkem

Sufian je nejstarší ze tří bratrů, kterým je devět a šest let. Jejich otec Muhammed vypráví, jak se pro jeho rodinu vše změnilo, když vesnici Džuhajna zabral ISIL. „Před začátkem konfliktu jsem byl policistou, ale pak jsem o práci přišel. Najednou jsem nebyl schopný zabezpečit své děti ani ženu. Neměl jsem práci a jen jsem čekal. Bylo to těžké.” Nikdo z rodiny se za celou dobu nedostal daleko od domova. Když někdo onemocněl, nebylo možné ho dopravit ani do nemocnice.

Tato doba byla složitá i pro děti. Když v obsazené vesnici otevřeli školu, Muhammed tam své syny poslal. „Chtěl jsem, aby se dál učili, ale brzy jsem je ze školy odhlásil.“ Byli tam jen pětkrát. „Mluvil jsem s nimi o tom, co se ve škole učí, a zjistil jsem, že ISIL úplně změnil osnovy. Rozdali dětem jiné učebnice a učili je, co to je válka a jak se stát dobrým bojovníkem. Podporovali děti v tom, aby se chtěly stát jejich členy,” říká Muhammed. „Když pak byli synové doma, snažili jsme se je během těch tří let se ženou a strýcem naučit co možná nejvíc. Ale i tak jim škola moc chyběla,” vysvětluje Muhammed. „Vzdělání je velmi důležité, protože díky němu se můžeme stát tím, čím bychom chtěli být,“ dodává.

Pro Muhammeda je situace i teď velmi složitá. Nemohl se vrátit ke svému dřívějšímu povolání a nyní pracuje jako řidič taxi. „Pracuju od rána do noci, aby moje děti mohly dokončit vzdělání,“ říká. „Doufám, že ISIL se už nikdy nevrátí. Věřím v lepší budoucnost pro Irák. Přál bych si, aby se z mých dětí stali inženýři nebo lékaři.” 

Budu navrhovat věže, aby moje země byla skvělá a ohromující

Desetiletý Bassam má tři sestry a dva bratry. Také navštěvuje chlapeckou základní školu v Johaině. Když zrovna není ve škole, tráví čas se svými kamarády Ahmedem, Abdullahem a Aymanem, se kterými hraje fotbal. „Fotbal mám strašně moc rád. Fandím Iráckému národnímu týmu,” říká. Bassam někdy doprovází svého otce na trh, doma se pak hodně učí nebo pomáhá matce s nádobím. Jeho oblíbenými školními předměty jsou přírodopis a angličtina. „Baví mě učit se o květinách, vím o nich všechno,” popisuje. Bassamův sen je stát se stavebním inženýrem. „Chtěl bych navrhovat věže a budovy v Iráku, aby moje země byla ohromující a skvělá,” dodává.

Bassamův otec Salih si už nechce znovu připomínat dobu za ISIL. „Po tři roky jsme byli jako vězni. Nikam jsme nemohli jít. Nebylo možné se vzdělávat, nebyla práce, neměli jsme přístup k vodě ani elektřině,“ vypráví pětačtyřicetiletý otec od rodiny. Celá situace měla i psychický dopad na jeho děti. „Jejich chování se hodně změnilo. Snadno se na sebe rozezlily a praly se,” říká Salih. 

I když ISIL otevřel ve vesnici školu, nikdo z dětí tam nechodil. „Nebyla to normální výuka. Učili je například: Kolik je 1 kulka + 1 kulka, nebo Dva lidé jdou do války – co udělají? Učili děti jenom to, jak si vzít život,” říká. Salihova manželka naštěstí doma doučovala děti arabštinu a matematiku, ale všechny ostatní předměty jim utekly. Poté, co ISIL odešel, a otevřela se znovu normální škola, chování dětí se změnilo k lepšímu. „Když Bassam přijde ze školy, vypráví nám o svých kamarádech a učitelích. Jeho nejoblíbenější předmět je přírodověda,” říká hrdě Salih. Až na nejstaršího syna, kterému je teď 19, pokračují všechny Salihovy děti ve vzdělání.

„Vidím, jak je to pro mé děti důležité. Když budou mít vzdělání, budou mít práci a lepší život. Jinak by byly nezaměstnaní a bez budoucnosti,” říká Salih. Dodává, že až se otevře ve vesnici další škola, velmi to pomůže, protože děti nebudou muset chodit do tříd na dvě směny. Ovšem náklady spojené se vzděláním jsou pro Saliha stále problém. „Přál bych si, aby mé děti mohly nosit pěkné oblečení, ale někdy jim nemůžu koupit ani boty nebo tašku. Rád bych jim dopřál jídlo, které mají rády, ale nemám na to peníze,” vysvětluje. Nejvíc se bojí toho, že se ISIL vrátí. „Nechci se vrátit znovu do té doby. Doufám, že mé děti budou moci dokončit školy a získají dobré zaměstnání.“

V některých třídách máme 70 až 80 studentů. V jedné lavici sedí po čtyřech a nemohou si ani pořádně otevřít učebnice.

Abdullah je učitelem již 28 let. Ve vesnici Džuhajna působí na škole od roku 2002, dnes tam vyučuje matematiku a arabštinu celkem 250 studentů. V pátém ročníku jsou dvě třídy celkem se 140 studenty a v šestém ročníku, kam chodí i Bassam a Sufian, jsou dvě třídy se 110 studenty. „Oba chlapci jsou dobří studenti s dobrými známkami. Vždy mají vypracované domácí úkoly a mají i pěkné vztahy se svými spolužáky,” říká Abdullah. Tento šestapadesátiletý učitel má svou práci rád. “Je moc hezké vidět své studenty, kteří dokončili školu, získali diplom a nyní slouží své komunitě,” říká hrdý učitel.

I pro Abdullaha byly tři roky vlády ISIL strašné. „ISIL sice školu otevřel, ale používali své vlastní osnovy. Postupně tam přestaly chodit děti, tak už tam nenutili docházet ani učitele, nebylo koho učit. Brzy školu zavřeli úplně,” vysvětluje Abdullah. „Tři roky jsme nedostávali žádný plat. Bylo to těžké, protože jsem nebyl schopen zabezpečit svou vlastní rodinu.”

I když se za vlády ISIL některé děti učily doma s rodiči, podle Abdullaha byla doba, na kterou přerušily školní docházku, příliš dlouhá. „Děti většinu předmětů zapomněly a úroveň jejich znalostí značně klesla,” popisuje. Učitelé se nyní snaží zmeškané roky dohonit, takže během jedné čtyřicetiminutové hodiny učí více předmětů. Navíc je škola přeplněná. „V některých třídách máme 70 až 80 studentů. 65 studentů v jedné třídě je minimum. To znamená, že v jedné lavici sedí čtyři studenti a nemohou si ani pořádně otevřít učebnice. Učitelé nemohou v klidu učit a děti všemu správně neporozumí,” vysvětluje Abdullah.

Děti navíc přicházejí do školy s hlubokými traumaty z předešlých let. „Jejich chování se změnilo. Teď, po návratu do školy, se to ale zas pomalu zlepšuje,“ říká Abdullah. „Je velmi důležité, aby se učitelé dětem více věnovali, učili je vzájemnému respektu a také to, aby se děti chovaly dobře doma,” říká.

Abdullah ví, že rekonstrukce školní budovy musí být dokončena co nejdříve. Také je třeba zajistit dostatek personálu, výukových materiálů, pomůcek pro rekreační aktivity a doučování pro děti. „Bojím se, aby se doba ISIL nevrátila. Ale doufám, že se to nestane,” říká.

ISIL shromáždil děti a ukazoval jim videa, kde se zabíjelo a bojovalo

Iliyas je ředitelem školy v Johaině 19 let. Před tím působil jako učitel angličtiny na dívčí škole. „Učit angličtinu mě baví, ale teď na to nemám čas, protože mě zcela zaměstnává řízení školy,” říká pětačtyřicetiletý muž. Vzpomíná na temné časy ISIL: „Když přišly jejich jednotky, donutily mě otevřít školu a pracovat. Prvních pár dní studenti do školy chodili, protože o ISIL nic nevěděli,” říká Iliyas. „Ale jakmile jsem pochopil, co děti učí, radil jsem rodičům, aby děti do školy neposílali. Kdyby se to členové ISIL dozvěděli, zabili by mě,” říká. Rodiče mu věřili a děti do školy neposílali. „Škola byla otevřená pouhý měsíc, pak se zavřela. Členové ISIL si vzali od školy klíče a budovu používali jako svou kancelář,” říká Iliyas.

Ale i když děti do školy nechodily, celá komunita stejně musela poslouchat rozkazy ISIL. Iliyas vysvětluje: „Například ženy nesměly chodit ven a jejich tváře musely být zcela zahalené. ISIL shromáždil děti a ukazoval jim videa, kde se zabíjelo a bojovalo. Výsledkem bylo, že děti začaly být agresivní. Když dítě zranilo jiné dítě třeba perem a vidělo krev, bylo to pro něj úplně normální.”

Vláda ISIL ovlivnila i ředitelův osobní život. „Byly dny, kdy jsme si přáli zemřít.“ Dlouho nedostával žádný plat. „Když jsem si uvědomil, že nejsem schopen zajistit základní potřeby své rodiny, cítil jsem se bezmocně,” říká Iliyas. Nikdy nezapomene na den, kdy jednotky ISIL přišly do vesnice a nikdo nevěděl, co čekat. „Byl jsem venku se svým synem. Viděl jsem šest nebo sedm terénních aut, ve kterých bylo několik zraněných a krvácejících lidí. Jednotky ISIL lidem vyhrožovaly a obsadili silnici. Můj syn se začal třást a dostal epileptický záchvat,” líčí situaci Iliyas.

Doučování některých předmětů i volnočasové mimoškolní aktivity jsou pro děti velmi důležité

Od té doby, co se zdejší oblast dostala z nadvlády ISIL, se situace pomalu zlepšuje. „Když jsme se vrátili zpět do školy, požádal jsem všechny učitele, aby se u dětí soustředili především na jejich chování, spíše než na znalosti jednotlivých předmětů. Máme radost, že u dětí vidíme velké zlepšení,” říká Iliyas. 

„Jsem rád, že Člověk v tísni se u nás postará o lekce doučování a rekreační mimoškolní aktivity. Pro děti je to moc důležité.” Člověk v tísni je jedinou organizací, která školu podporuje a Iliyas si její pomoci velmi váží. „Například to, že zajistili školní pomůcky pro naše studenty, nám pomohlo vyřešit řadu problémů,” říká.

Podle něj je teď největším problémem rekonstrukce školní budovy. Místní samosprávy se sice postaraly o opravy budovy, ale školní lavice a nábytek stále chybí, takže není možné začít s výukou. 

„Čeho se teď jako otec a jako ředitel školy nejvíc bojím, je přístup k internetu a hraní počítačových her plných násilí. Snažíme se, aby z výuky dětí zmizely jakékoli zmínky a ideje spojené se zabíjením a bojováním, ale počítačové hry mohou lehce veškerou naši snahu zhatit,” říká Iliyas a doufá, že uvidí, jak se z jeho současných studentů stanou lékaři a stavební inženýři, jako to mohl sledovat u předešlé generace.