Pomoc lidem s postižením v Severní Makedonii aneb konečně vlastní bydlení!

Než se sem Gjoko přestěhoval, strávil více než deset let ve speciálním ústavu ve městě Demir Kapija, kam byl umístěn v roce 2010. Ústavy jako ten v Demir Kapija jsou obytná zařízení s ústavní péčí, jejichž obyvatelé jsou vyloučeni ze společnosti a nemají dostatečnou kontrolu nad svým životem.

„Líbilo se mi, že tam [v ústavu] bylo hodně lidí, rád jsem seděl a povídal si s ošetřovateli,” říká Gjoko. „Nelíbilo se mi ale, že jsem neměl svoje vlastní oblečení a věci. Když jsem dal například košili do špinavého prádla, tak jsem o ni přišel. Také se mi nelíbilo, že tam bylo všechno veliké a roztahané.”

Zahrada je zde skutečnou oázou

Jaro je v rozpuku a kolem všechno kvete – zahrada za domem je pro Gjoka a jeho spolubydlící oázou. Gjoko na zahradě rád pracuje. Pečuje o květiny a zeleninu, což je něco, co v ústavu dělat nemohl.

Gjoko a jeho spolubydlící sem byli z ústavu přemístěni v rámci procesu deinstitucionalizace financovaného EU, na jehož realizaci se podílejí organizace občanské společnosti včetně Člověka v tísni. V rámci projektu „Getting a Life – deinstitucionalizace obyvatel ústavu Demir Kapija“, realizovaného Člověkem v tísni, se zatím podařilo přeměnit ve společné domovy pro lidi s mentálním postižením dva původně rezidenční domy. Společné domovy v Demir Kapija a Negotino byly slavnostně otevřeny v květnu 2021 za účasti makedonské ministryně práce a sociální politiky Jagody Šahpasky a Nicoly Bertoliniho, vedoucího delegace Evropské unie v Severní Makedonii. Přítomni byli také starosta Demir Kapija Lazar Petrov a zástupci Člověka v tísni.

„Deinstitucionalizace“ a „komunitní bydlení“ jsou osvědčenými způsoby, jak zlepšit kvalitu života lidí s postižením. Tyto postupy představují lidštější a trvale udržitelnější alternativu k ústavní péči, protože v ústavech nelze individuální potřeby jednotlivců dostatečně uspokojit. Deinstitucionalizace sice není v Severní Makedonii novinkou – její proces zde probíhá již nejméně 20 let – zavedené mechanizmy jsou však nejednotné. Žádný z původně zvolených ústavů nebyl plně přeměněn na chráněné bydlení, ani se dostatečně nerozvinuly individualizované služby a komunitní pomoc. Člověk v tísni pracuje na urychlení tohoto procesu.

Lidé s postižením sice mohou vyžadovat zvláštní péči, nezávislé bydlení je však nejlepším způsobem, jak jim pomoct plně se začlenit do společnosti. Například Gjoko a jeho spolubydlící mají podporu šesti pečovatelů, kteří jim pomáhají zajistit základní potřeby jako jsou domácí práce, hledání zaměstnání či navazování sociálních kontaktů.

 Každý má právo rozvíjet svůj potenciál a uplatnit se ve společnosti, a proto Člověk v tísni už déle než jedno desetiletí usiluje o změnu v zacházení s lidmi s postižením na západním Balkáně. Podporujeme proces deinstitucionalizace, prosazujeme služby pro nezávislý život a vedeme kampaně proti předsudkům a diskriminaci. V roce 2010 jsme toto úsilí rozšířili ze Srbska a Bosny a Hercegoviny i do Severní Makedonie.

V současné době pracuje Člověk v tísni na západním Balkáně v devíti domech určených pro nezávislé bydlení. Probíhají zde práce na renovaci obytných jednotek a zlepšování sociálních služeb. V rámci projektu se podílíme i na rozvoji dalších služeb pro osoby s mentálním postižením a pomáháme vytvářet advokační skupiny na podporu nezávislého bydlení. Až projekt v příštím roce skončí, opustí ústavní zařízení dalších 36 dalších obyvatel, kteří se přestěhují do svého vlastního samostatného bydlení v Demir Kapija.

Pro Gojka není místo, kde by žil raději.

„Ráno všichni poklízíme dům a staráme se o dvůr,” říká. „Posloucháme hudbu a večer se všichni společně díváme na filmy. V ústavu to bylo pěkné, ale tady je to příjemnější. Moc se mi líbí, když vím, že mi nikdo nemůže vzít mé osobní věci.”