Jak vypadá pomoc vysídleným rodinám v severní Sýrii?
Publikováno: 27. 8. 2020 Doba čtení: 4 minuty
Dobrý stan je nesmírně důležitý a má velký vliv psychiku každého člena rodiny. Dospělí, děti i starší lidé vědí, že v bezpečí stanu, do kterého nezatéká, je jejich utrpení o něco menší. Nebo naopak: bez dobrého stanu klesá lidem sužovaným válkou v Sýrii naděje na přežití za důstojných podmínek.
„Svůj domov a vesnici jsem neviděl devět let a obávám se, že se tam už nikdy nebudu moci vrátit,” říká Hasan z venkovské provincie Idlib v severní Sýrii. „Občas slýcháme, že se tam budeme moct vrátit, ale pravdou je, že se vždycky nakonec musíme přestěhovat dál na sever do dalšího tábora.”
Hasanovi je 41 let a v nejistotě žije už dlouho. Má osm dětí ve věku od 3 do 17 let. Aby svou rodinu uživil, pracoval jako pomocný dělník v Libanonu. „Dělal jsem jakoukoli práci, která se naskytla, ať už v zemědělství nebo na stavbě. Rodině jsem posílal peníze na živobytí a jednou za pár měsíců jsem za nimi přijel.” Loni se rozhodl definitivně vrátit do Sýrie. Když ušetřil dost peněz na cestu domů, přičemž riskoval, že bude zatčen, podařilo se mu rodinu najít v táboře, kam se uchýlila před útoky.
„Žena s dětmi i mí rodiče uprchli z vesnice před leteckými útoky a ostřelováním ještě před mým návratem. Museli se několikrát přestěhovat,” vysvětluje Hasan. S každým stěhováním rodina přicházela o úspory a své věci, díky kterým mohli žít relativně důstojný život. Hasanovo svědectví pokračuje: „Několik měsíců jsme žili ve městě Saraqeb, pak ale přišla další ofenzíva a město se ocitlo pod palbou. Už jsme tam nemohli déle zůstat. Utekli jsme o půlnoci uprostřed velmi studené zimy. Můj bratr nám vezl stany a osobní věci v nákladním autě a my jsme šli pěšky, protože vojenská letadla se v této oblasti často zaměřovala na vozidla. Ušli jsme téměř deset kilometrů, než jsme se ocitli v bezpečné oblasti. Tábor byl ale tak přeplněný, že jsme se museli usídlit v blízkém okolí mimo něj. Majiteli pozemku jsme museli zaplatit přes milion syrských liber, abychom mohli postavit stan. Doteď jsem velice zadlužený, protože má rodina si už před dvěma lety vypůjčila 300 $ na výrobu stanu pro mou velkou rodinu. Žili s námi mí rodiče a sestra. I když to byl opravdu velký stan, bylo v něm těsno, protože nás bylo celkem 13 a sloužil také jako kuchyň.”
Díky finančním prostředkům od lidí, kteří přispěli do sbírky SOS Sýrie, která byla vyhlášena loni v březnu, poskytl Člověk v tísni Hasanovi a jeho rodině kvalitní a dostatečně prostorný stan. „Postavili jsme ho vedle stanu rodičů, abychom si mohli vzájemně pomáhat. Máme teď víc soukromí i místa na bydlení a vaření.”
Firas je Ahmedův syn. Je mu 14 a stěží si pamatuje na dobu, kdy se nemusel stále někam stěhovat: „Z domova jsme odešli, když jsem byl v šesté třídě a od té doby jsem do školy nechodil, protože jsme se několikrát přestěhovali.” Letecký úder mu způsobil poranění levého oka. Útok se odehrál 50 metrů od jejich původního domu ve městě Sinjar. Firas musel podstoupit několik operací a ty stály rodinu mnoho peněz. Potíže se zrakem bohužel přetrvávají. V táboře, kde Firas žije teď, není žádná škola ani možnost neformálního vzdělávání, a tak celé dny tráví čas s kamarády a příbuznými. Řekl nám, že je rád za trochu svého prostoru v novém stanu, který jeho rodina dostala, a přitom může být v blízkosti svých prarodičů, bratranců a sestřenic, které má moc rád.
Firasova matka, Fatima, je vděčná, že nyní mají „alespoň trochu prostoru pro sebe.” „Také jsme dostali kuchyňský set s nádobím, hrnky, pánví a talíři. A ještě další tašku, ve které byly dva koberce, matrace, deky a kanystry na vodu.” Kdyby se jim této pomoci nedostalo, tak by tyto základní potřeby pro domácnost neměli. Díky dárcům, kteří přispěli do sbírky SOS Sýrie, a členům Klubu přátel získalo celkem 100 rodin stan, kuchyňské potřeby a balíček, který obsahoval základní hygienické potřeby jako například mýdlo. Vedle toho lidé získali také roušky díky projektu, v rámci něhož se podařilo vyrobit a rozdat přes 322 000 roušek lidem v severní Sýrii, aby se mohli chránit před nákazou COVID-19.
Tato rodina si už prošla mnohými nesnázemi a teď bude mít alespoň bezpečné přístřeší. Je to ale psychicky velmi náročné a je nesmírně těžké vyrovnat se se vším, co prožili. „Bojím se, že by mohla nastat další ofenzíva a my se budeme muset znovu stěhovat a zůstaneme už napořád těmi ‘nedávno vysídlenými obyvateli,“ vysvětluje Ahmed své obavy.
