"Potkávám lidi, se kterými se život nemazlil a přesto zvládnou nezvládnutelný."

Publikováno: 17. 11. 2016 Doba čtení: 5 minut
© Tomáš Morávek

V rámci rubriky "Kdo jsem" si budeme postupně představovat členy naší Kladenské pobočky Člověka v tísni. Další pracovnice, která se nám dnes představí je terénní sociální pracovnice Petra Hrubá. Péťa, jak ji všichni kolegové na pobobčce říkají,  dovede být milá, drsná, zábavná, dojemná i rázná v jediném pohledu, či jediné větě. Však posuďte sami... 


Ahoj Péťo, tak začneme základní otázkou: Kdo jsi?
Ahoj. Řekla bych o sobě, že jsem Šumavačka narozená v Praze a teď žiju rok a půl na Kladně. Všimněte si, že říkám na Kladně a ne v, což ukazuje na mou empatii a cit pro genius loci. Studovala jsem sociální a kulturní antropologii,která mě moc baví, ale získala jsem jen bakalářský stupeň. Taky jsem si dodělala trochu podivínsky „vošku“ na sociální práci. Takže teď mám „papír“ i zkušenosti.

Jaká je tvá pracovní pozice pro ČvT a jak dlouho se jí už věnuješ?
Pracuju tady od ledna 2010 stále na stejné pozici - terénní (sociální) pracovnice, což je můj osobní rekord. Také myslím, že jsem tím prokázala docela slušnou odolnost vůči kariérnímu růstu :)

Tomu nerozumím, můžeš mi to prosím vysvětlit nějak laicky, co tvá práce obnáší?
Co moje práce obnáší? Je to služba sociální prevence, tudíž jejím cílem je pomoci lidem, aby se jejich situace nezhoršovala, případně, aby se i mohla a zlepšit. Služba varuje před riziky, pomáhá zvládat krize. Je zaměřená ne lidi, kteří mají omezený přístup k veřejným zdrojům – extrémním projevem toho je sociální vyloučení, specificky bezdomovectví. Služba, kterou poskytuju, se zaměřuje na lidi, kteří nejsou vyloženě bez přístřeší, ale spíše v bezdomoví, s nejistým nebo nevyhovujícím bydlením. Jde často o lidi, kteří jsou lapeni v pasti dluhů a jsou příjmově závislí na sociálních transferech (dávkách).

Aha... To zní jako spousta práce. Jak tedy vypadá tvůj běžný pracovní den?
Pracovní den – přečtu maily, připravím se, jdu jednat s jednou a druhou rodinou na pracák kvůli vyřízení podpory na bydlení a pomoci lidem zorientovat se v úředním procesu. Pak třeba konzultace s paní uživatelkou služby u nás v kanceláři, kde pomáhám sepsat žádost o výživné na děti nebo návrh na svěření vnučky od péče. Mezitím kratší porada s kolegyněma a sdílení aktuálních informací. Odpoledne ještě návštěva dvou rodin na ubytovně, kde podporuji rodiče se zvládáním předškolní přípravy, rodinného rozpočtu nebo rizikového prostředí na ubytovně. Některé kladenské ubytovny považuju za jedno z největších „peklíček“, co se může rodině stát, když nemá kde bydlet. Ubytovny problémy kumulují a vytvářejí nové. Taky proto podporuju vznik zákona o sociálním bydlení.

Témata, která s rodinama nebo jednotlivcema řeším jsou hodně variabilní, je to od zdrav. pojištění přes školní docházku ke zlepšení bydlení, splácení dluhů i pracovně-právní věci. Každý potřebuje pomoc v různé míře, někomu stačí naťuknout, zjistit informace, někdo je nezorientovaný, pro některé lidi je vhodné poskytnout i pravidelné doprovody a asistenci při komunikaci s úřady. Cílem je nejen „vyřešit problém“, ale taky aby si z toho každý vzal maximum využitelné zkušenosti nebo dovednosti pro budoucnost. A aby to bylo ideálně zároveň příjemné i užitečné.
Práce v terénu je pro mě asi i tak trochu droga - už si nedovedu představit, že bych ji nedělala. Pořád jí beru jako příležitost, jak se učit, jak vyjadřovat svoje životní hodnoty a jako sebezkušenost. Jde o stálé hledání, co vlastně ta pozice je a ten vztah s člověkem, kterému služba pomáhá, co to znamená, jak se proměňuje a jak se do toho zapojují všechny možný ideje, zákony, vztahy a omezení. A samozřejmě taky kdy posyktování pomoci ukončit.

Když jsi tolik v kontaktu s lidmi, nelezou ti už pak třeba kolegové na nervy?
Ne

Čím to?
V práci mě baví i kolektiv, být součástí týmu a mít příležitost být součástí i dalších fajn projektů a věcí, které Člověk v tísni dělá. Pracovní prostředí je fajn, mám ráda náš Domeček

Co děláš, když neděláš?
Často jen tak bloumám, zevluju po FCB, improvizuju, surfuju knihovnou nebo si hraju doma s potkanicema (k dnešnímu dni už jsou ale všechny v pánu a domácí mazlíček je proto s otazníkem). Žiju momentálně v jednočlenné domácnosti, ale nerada bych si na to zvykla. Baví mě výlety, pěšky nebo na kole. Sem tam zajdu na koncert, pivo, bazén. Bavily by mě asi i rekreační drogy, ale nějak se furt nemůžu rozhoupat a tak zatím stále preferuji svůj současný životní styl (se smíchem). Jo a občas navštěvuju rodinu a kamarády.

Nebyla jsem nikdy moc občansky aktivní, ale posledních pár let jsem to trochu změnila díky Platformě pro sociální bydlení. Uspokojuje mě, když se jednou za čas víc podílím na jejích akcích. Věřím totiž, že kdyby bylo v ČR sociální bydlení, i moje práce by se mohla zaměřit na něco příjemnějšího než jen zvládání krizí s ubytováním, nesmyslných vyhazovů, netekoucí vody a vyřizování dávek na předražený 1+0 bez koupelny pro 5 lidí.

Na závěr máš možnost našim čtenářům cokoli vzkázat. Co to bude?
Nikdy by mě nenapadlo, že budu pracovat a žít na Kladně, každopádně sem Kladnu vděčná za dosavadní zkušenosti. Potkávám tady lidi, se kterejma se život nemazlil a oni zvládnou nezvládnutelný. Nesnáším diskriminaci a utlačování Romů. Sem ráda za každou úřednici nebo zástupce "slušných občanů", který jsou odhodlaní ke vstřícnosti a toleranci a snaží se opravdu něco pochopit. Třeba to, že jsme všichni jako řadoví občani na jedné lodi.

Autor: Petra Hrubá, Terénní sociální pracovnice

Související články